Currants

“Grandpa, come on, start already,” my granddaughter interrupted my nostalgia. Who could resist her?

So, I began to read. The children, tucked in like logs in their sleeping bags, strained their ears in eager anticipation of what was to come. However, I was certain that they wouldn't be able to resist my soothing voice, and in a few moments, only the young teacher would be listening to me.

I was sitting in the kindergarten, reading to the children before their afternoon nap. I smiled to myself. I had disliked kindergarten since a very early age, and I feared other people's children like the plague. How does it actually happen? How does a cheerful little human being, running freely and happily around currant bushes in a green garden, turn into a frightened, timid boy?

If I remember correctly, I didn't even like the nursery, where I spent a few weeks before starting kindergarten. I don't remember exactly how long. I suppose they didn't tie me up, beat me, or yell at me there; I just remember that I cried constantly. And that was only the beginning. After three years since my birth and living in the countryside, in a warm environment at my grandmother's place, I suddenly stopped liking other children. Following my "banishment" from the paradise - that is, the currant garden - and after being rescued from the nursery, I found myself in the cruel world of strange little creatures with the arrival of September.

I didn't understand it from day one. I tried to stay under the radar and fit in. But why did they notice me? Why did they push me around? Why did they need the exact toy I was playing with? And right at the moment I took it, even though nobody had paid attention to it before. Nobody defended me, nobody stood up for me, and when the teacher came, she even scolded me for not knowing how to share. It is one of those core, primal memories that burns into your mind and shapes your socialization for a long time to come.

Fortunately, I had the period before that. A time of absolute happiness and freedom. 

Much later, a psychologist told me that perhaps thanks to that, I am "more or less normal." "More or less" - how amusing. I am grateful for that time. Though it is hazy, and I only know it from photographs, stories, and vague feelings, it still forms the solid foundation of my personality. I am grateful for that fleeting joy, the freedom to explore, and the safe boundaries set by a strict but loving grandmother. It was a life spent in a forgotten village surrounded by mountains and castle ruins -the back of beyond - where no cars drove, and my greatest enemies were the geese and our backyard rooster.

After a brief episode in the nursery and kindergarten, my mother stayed on maternity leave with my sister, so I could stay home with her. It was a bit of a relief, but the free countryside turned into a city and a concrete apartment block full of orders and prohibitions without explanation. Today, I idealize that village; surely not everything was rosy there, but that’s how I perceived it as a child.

But the worst of the kindergarten days was yet to come. A year before starting school, I had to enter the preschool class, which was a preparation for the first grade of elementary school. And it continued exactly where it had left off. With the difference that against me, as a newcomer, there were already organized, well-coordinated groups that had been practicing together for a year. A classroom of thirty children, screaming - mostly from the teachers, but from the kids too. I didn't know what to do, so I started defending myself physically. 

I fought back against unwanted pestering, having toys snatched from my hands, and being shoved around. To this day, I remember that as a punishment, I had to stay behind in the nap room while the other children played. Back then, I didn't see it as a punishment, but as a relief. I had peace, I was alone. I learned to avoid the crowd, and I was happy. Today, I look at it differently.

How would I handle those situations if I had my current knowledge and insight back then? I probably can't solve or change that now, but I can influence how I handle things today.

“But let’s go now, so we don’t wake them up again.” The now-familiar whisper snapped me out of my memories. 

The story is originally written in the Slovak language as a companion story to "The Glasses". English and Czech translations are generated by AI. The picture is  from author's archive, colored by AI. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 

New Labubu for a dollar

Walking home from work, my eyes fell on a stall near the school, selling school supplies. Something like a small stationery shop. The stall has a very convenient location – it stands at a strategic crossroads, between elementary schools, a high school, and a kindergarten, right at the entrance to the pastry shop. Besides the usual supplies for schoolkids (and their parents), you can also find toys or seasonal plastic sports equipment. For example, a bum sled, a kite, or a balance bike. In short, something a little kid can use.

So, I wasn’t too surprised by the sign on the stall: New Labubu for just a dollar. To be honest, a month ago I would have had to google what that even was. But today I’m educated. My wife dug up somewhere that Labubu can be very rare and is the object of collectors’ desires. When I asked what it was, she looked at me as if I had asked what bread or water was. “Don’t you know? It’s a smaller Monchhichi.” That threw me off, but after a moment’s thought I remembered something I saw at my sister’s about 40 years ago. A little plastic monster. And I’ve heard even old Monchhichis can be sold. Maybe I should tell my sister to sell the Monchhichi that’s still under my parents’ bed.

According to Wikipedia and AI: “Monchhichi (モンチッチ), also known as Mončičák in Czechoslovakia, is a kind of plush toy animal of indeterminate species originating from Japan. It usually has a childlike face with big eyes and ears. This cute toy was first released in 1974 by Mr. Sekiguchi, and in Czechoslovakia it became popular around 1985.”

I quickly compare Monchhichi with Labubu – to me they look similar, almost the same. But AI can distinguish them. “Monchhichi and Labubu are not competitors, but Monchhichi is a retro toy from the 1980s, while Labubu is a modern collectible figurine. It does resemble Monchhichis with its cute but slightly creepy look, but it’s a standalone phenomenon created by the artist Kasing Lung for the company Pop Mart. Labubu is more of a response to the trend for collectible, cute, and slightly scary toys.”

Apparently, back then it was a real craze, something like Barbie. Neither Monchhichi nor Barbie mean much to me. By 1985 I was already in high school, so I missed that. And our sons never wanted to play with dolls. I stared blankly. “Don’t look so clueless – you know, a collector’s craze, like céčka.” “Oh,” I try to dig through my memory. Of course, I remember céčka. As a “Husák’s child,” I was affected by it. Wikipedia says that céčka were used as toys, as fashion accessories, as currency for barter trade, and as stakes in games. Yes, I agree. Even though I never played with them and don’t remember anyone wearing them as fashion.

But currency – yes. I used to get céčka in exchange for helping classmates at school, and then I spent them when I wanted to play with their first digital watches or electronic games. You could also win céčka in school “gambling” games or trade them for various things. For example, for “nunchucks” or even books. Céčka came in different types and had different values. For example, a pearly one was worth five transparent ones, and one transparent was worth ten ordinary ones. I had quite a lot of céčka at home, but I don’t think I ever got sucked into the collector’s craze (like with stamps or toothpaste boxes). Still, I used them a lot for barter. Almost every day, much more often than money. And actually – I never bought a single céčko with money.

I wonder how it is now with Labubu. Of course, you can play with it, and I’ve read that people use it as a fashion accessory. But as a form of currency? Probably no one thought of that yet. Or?

Wouldn’t it be funny to walk into a pub and hear: “... I’ll give you two Labubu for a beer.” “No, I want three. It’s a Pilsner.”

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is original and taken by author.  

Solitude

“It’s beautiful here,” I tell myself, walking across the bridge over the river. To the right, on the hill, a cathedral; below it, the hustle of the big city. To the left, a fortress on another hill, surrounded by houses and people. There are really a lot of people here, I think. Not as many as in central London, certainly not like Mumbai. But enough to feel like too many – for me. I pause for a moment and take it all in. I’m not in a rush to get home from work. Quite the opposite.

Next to me, a couple in love takes advantage of the perfect spot for a photo with the castle in the background. They really seem to love each other, they’re close. “I wonder where they’re from,” crosses my mind as I imagine romantic places around the globe. “Ah, locals,” I note a little disappointedly when I catch a snippet of their conversation. It was long ago, ages ago, when… But now. Just a little longer. I’m in no hurry to leave work. Quite the opposite.

I decide to slow down even more and extend my route. I don’t get on the tram, but walk slowly along the riverbank, step by step. I admire the skyline and think. It’s been a long time since I walked here and wasn’t alone. Now it is different. It sucks, walking through a crowd. But the idea of being alone in my apartment—ugh, anxiety hits me at the thought. I’d rather stay around people as long as I can. I’m not rushing from work. Quite the opposite.

I think about what my therapist said: “Let’s try to change the negative thought patterns,” I recall. I do believe that our thoughts, feelings, and behaviors are deeply interconnected. Mine make me sick. When I get into this “alone” reflection, I start to sweat, my heart races, and I gasp for air. I've learned how to keep myself from choking on it. The therapist is supposed to help me find and name those dragon thoughts that slowly kill me. “No one likes me, I’ll never make any friends.” But where did that come from inside me? Will I ever find out? I’m not rushing. Quite the opposite.

On that note, she’s also been teaching me to challenge the truth of those thoughts that lead me toward ruin. Whenever I’m alone, I expect disaster. I can’t focus, let alone think clearly. Just that damn catastrophe. I already see it all collapsing; an earthquake, a war,and I'm the one buried under the debris.. Did that actually happen to me, and I just don’t remember? If so, I must have buried it deep. I can’t recall. Was it real, or just a dream? A dream from another life? Still, I’m not in any rush. Quite the opposite.

It’ll be a long time before I find the cause. Struggling with a stranger, hoping for some relief. But it doesn’t bring me joy. For now, I just have to survive with myself. Do I have to? Still not rushing.

 

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. Inspired by fearof.net-monophobia. 

---

 

Samota

„Je tu krásně,“ říkám si, když jdu po mostě přes řeku. Napravo na kopci katedrála, pod ní ruch velkoměsta. Nalevo na kopci hrad, okolí plné domů a lidí. Je tu opravdu hodně lidí, pomyslím si. Ne tedy tolik jako v centru Londýna, a už vůbec ne jako v Mumbai. Ale dost na to, aby to bylo moc – pro mě. Na chvíli se zastavím a kochám se. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Vedle mě pár milenců, využívají dokonalé místo pro momentku s hradem v pozadí. Vypadají, že se skutečně milují, jsou si blízko. „Kdoví, odkud jsou,“ prolétne mi hlavou a v duchu zkoumám možná romantická místa po celém světě. „Aha, domácí,“ poznamenám trochu zklamaně, když zaslechnu kousek jejich rozhovoru. Bylo to dávno, celé věky, když... Ale teď. Ještě chvíli. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Rozhodl jsem se ještě zpomalit a prodloužit si cestu. Nenastupuji do tramvaje, ale pomalu kráčím po nábřeží, krok za krokem. Kochám se panoramatem města a přemýšlím. Bylo to dávno, kdy jsem tudy šel a nebyl jsem sám. Teď je to jiné. Je to naprd, když jdu v davu lidí. Ale při představě, že budu sám i doma v bytě, uff… …chytá mě úzkost jen při té myšlence. Raději zůstanu mezi lidmi co nejdéle. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Přemýšlím o tom, co mi řekla terapeutka: „Zkusíme změnit negativní myšlenkové vzorce,“ vzpomenu si. I já věřím, že naše myšlenky, pocity a chování jsou vzájemně propojené a ovlivňují se. Z těch mých se mi dělá zle. Když takhle „sám“ přemýšlím, začnu se potit, zrychlí se mi tep a sotva popadám dech. Už jsem se naučil, jak se při tom nezadusit. Terapeutka by mi měla pomoct najít a pojmenovat ty dračí myšlenky, které mě kousek po kousku ničí. „Nikdo mě nemá rád, nikdy si nenajdu kamarády.“ Ale kde se to ve mně vzalo? Přijdu na to? Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Když už jsem u toho, učila mě zpochybňovat pravdivost těchto myšlenek, které mě ženou do záhuby. Vždycky když zůstanu sám, čekám katastrofu. Nedokážu se soustředit, natož jasně myslet. Jen na tu zatracenou pohromu. Už vidím, jak se všechno hroutí; je to zemětřesení, nebo válka, a já ležím pod troskami. Stalo se mi to doopravdy, jen si to nepamatuju? Jestli ano, musel jsem to vytěsnit. Nemůžu si vzpomenout. Bylo to skutečné, nebo jen sen? Sen z minulého života? Stále nespěchám. Spíš naopak.

Čeká mě ještě dlouhá cesta, než najdu příčinu. Trápit se s cizím člověkem, s nadějí na úlevu. Ale netěší mě to. Zatím musím nějak přežít sám se sebou. Musím? Pořád nespěchám.

---

Samota 

Ja tu krásne, hovorím si, idúc po moste cez rieku. Napravo, na kopci katedrála, pod ním ruch veľkomesta. Naľavo, na kopci hradisko, okolie plné domov a ľudí. Je tu skutočne veľa ľudí, myslím si. Teda nie až tak veľa ako v centre Londýna, a už vôbec nie ako v Mumbai. Ale dosť na to aby to bolo veľa pre mňa. Chvíľu postojím a kochám sa. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Vedľa mňa je párik milencov, využíva perfektné miesto na zachytenie momentky s hradom v pozadí. Vyzerá, že sa skutočne milujú, celkom sa k sebe majú. “Ktovie odkiaľ sú”, preblesne mi hlavou a už v mysli skúmam možné miesta na zemeguli, počnúc tými romantickými. “Aha, tak domáci”, konštatujem trochu sklamane, keď začujem kúsok ich rozhovoru. Bolo to už dávno, celé veky, keď ... Ale teraz. Ešte chvíľu. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Rozhodol som sa ešte spomaliť a predĺžiť si cestu. Nenastupujem do električky, ale pomaly kráčam po nábreží, krok za krokom. Kochám sa panorámou veľkomesta a premýšľam. Bolo to už dávno, keď som tadiaľto išiel a nebol som sám. Teraz je to iné. Je to to nafigu, keď kráčam v dave ľudí. Ale keď si predstavím, že budem sám i v byte, uff, chytá má úzkosť len pri tej predstave. Radšej ostanem medzi ľuďmi, čo najdlhšie. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Rozmýšľam, čo mi povedala terapeutka, “Skúsime zmeniť negatívne myšlienkové  vzorce”, spomínam si. Ja tiež verím tomu, že naše myšlienky, pocity a chovanie sú vzájomne prepojené a vzájomne sa ovplyvňujú. Z tých mojich je mi až navracanie. Keď sa takto “sám” zamyslím, začnem sa potiť, zrýchli sa mi tep a hneď lapám  po dychu. Už som sa naučil, ako sa pri tom nezadusiť. Terapeutka by mi mala pomôcť nájsť a pomenovať tie dračie myšlienky, ktoré ma kúsok po kúsku zabíjajú. “Nikto ma nemá rád, nikdy si nenájdem kamošov.” Ale kde sa to vo mne vzalo? Prídem na to? Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Keď som už pri tom, učila ma spochybňovať pravosť týchto mojich myšlienok, ktoré ma vedú do záhuby. Vždy keď zostanem sám, čakám katastrofu. Nie som schopný sa sústrediť, a už vôbec nie jasne myslieť.  Len na tú zasranú pohromu. Už vidím, ako sa všetko rúca; je to zemetrasenie, či vojna, zostávam ležať po sutinami. Stalo sa mi to naozaj, len si to nepamätám? Ak áno, musel som to vytesniť. Nemôžem si spomenúť. Bolo to skutočné, alebo bol to len sen. Sen z minulého života? Stále sa nikam neponáhľam. Skorej naopak. 

Čaká ma ešte dlhý čas, kým nájdem príčinu. Trápenie sa s cudzou osobou, s vidinou úľavy. No neteší ma to. Zatiaľ musím nejako prežiť sám so sebou. Musím? Stále sa nikam neponáhľam.    

 

Memory refresh

Not all of us know computer details and very few users know anything about its memory. Most confuse it with the hard drive and simply think it is the place where all those games are stored. And almost none of them know the division of memory into ROM and RAM, static and dynamic, nor the principles on which they operate.

Static (SRAM) memory retains its information as long as it has power. Dynamic (DRAM), just like static, retains data. Zeros and ones lined up in rows (bytes) like soldiers. But for DRAM to keep its thoughts, it needs a refresh – a renewal, a repetition. And it must happen often and regularly, because even when a dynamic memory is connected to a power source, each cell constantly loses a small amount of electric charge and thus information.

Memory refresh is the process of repeatedly reading the information from the memory and immediately rewriting it without changing the information itself. As long as the memory is in operation, every memory cell must be repeatedly refreshed, usually within milliseconds. DRAM refresh does not use regular memory operations (read and write cycles) for accessing data, but uses specialized so-called refresh cycles, which are generated by separate timing circuits on the memory slots and are interleaved between normal memory accesses. But this refreshing consumes a non-negligible amount of energy. There are great details for technology enthusiasts on the internet, whether on Wikipedia, AI or simply, you can try google it.

In my personal “ten commandments” of a working day, I have one point: write to at least two people with whom you want to stay in contact. I don’t always follow it every day, but often I do. Sometimes I don’t stick only to electronic communication but also brighten things up with a personal meeting – or at least scheduling one. I try to devote time to refresh. To repeat. Often and regularly. It requires a non-negligible amount of energy. I cannot be with everyone always and in person – luckily there is the internet and smartphones.

But why waste so much time and energy on refresh?

DRAM needs it in order to keep information current – until the power is turned off. I don’t know exactly what it gets out of it, but that’s how it was designed and that’s how it works. Its purpose is to store information, and for that it needs refresh. These refresh cycles consume a fair bit of energy, but DRAM production is cheap. And sometimes the refresher wears out.

And as long as no one turns off my power, I want to maintain and refresh my contacts and friendships. What do I get from that? It’s also energy- and time-consuming for me.

Relationships with other people are one of the pillars of my happiness. The closer they are, the more I want to be with them – at least virtually. When I have a meeting planned with them, going to work becomes much easier. Even an email to a friend – and a reply from a friend – makes me very happy. How much happier is a person who has at least one colleague, friend, or companion at work? How joyfully he works, and surely he always looks forward to going to work – work is more fun for him. Do you have a friend at work? A soul mate? Find one – or change the job.

Besides happiness, I also get the opportunity to test my own ideas. When I say something to others, I offer them a piece of myself – a piece of what’s inside me. And their reactions spark more inspiring thoughts in me. Sometimes it can be hurtful and not always easy to accept. But people who live alone – at least the two I know – and don’t openly share their thoughts even in the virtual world, fall into the trap of self-proclaimed omniscience, the know-it-all attitude. And they get even worse when, in addition to their loneliness, they watch television. 

With friends, I get to know myself better – reflected in them. I see myself in their reactions, their way of communication. Reflection and introspection. Mirroring and self-knowledge. I observe myself from a different perspective. Sometimes critical, sometimes kind – but always turning toward the very core and principle, back to myself. In any case, it allows me to grow. It allows me to find a magnet within. A vision.

And finally – with friends I can not only be, but also be useful. I can just be. Enjoy being. Watch their movements, speech, thoughts and rejoice in being. Develop being. Just like that. Or we can create something – something useful for us, or even for other people. We can play sports together, relax, drink, paint, write, invent and create. Or create something useful even for others – a creative product or a helpful company.

“Such is friendship, that through it we love places and seasons; for as bright bodies emit rays to a distance, and flowers drop their sweet leaves on the ground around them, so friends impart favor even to the places where they dwell. With friends even poverty is pleasant. Words cannot express the joy which a friend imparts; they only can know who have experienced. A friend is dearer than the light of heaven, for it would be better for us that the sun were exhausted than that we should be without friends.” (St. John Chrysostom)

Friendship is a mystery and its greatness cannot be expressed in words. It is a gift, but also a great investment. It consumes a lot of energy. At least until they turn off the power. :-)

 

The article is originally written in the Slovak language, published in 2013, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.

---

Obnova paměti

Ne všichni známe podrobnosti o počítačích a málokdo z uživatelů zná jeho paměť. Většina si ji plete s pevným diskem, myslí si jednoduše, že je to místo, kde jsou uloženy všechny ty hry. A téměř nikdo z nich nezná rozdělení pamětí na ROM a RAM, na statickou a dynamickou, ani princip, na kterém fungují.

Statická (SRAM) paměť si uchovává informaci trvale, dokud je pod proudem. Dynamická (DRAM) stejně jako statická uchovává data. Nuly a jedničky poskládané do řady (bajtů) jako vojáci. Ale aby si DRAMka myšlenku udržela, potřebuje refresh – obnovu, zopakování. A to často a pravidelně, protože i když je dynamická paměť připojena ke zdroji elektrického napětí, dochází v každé buňce neustále k pomalému vybíjení náboje a tedy ke ztrátě informace.

Obnova paměti je proces opakovaného čtení informací z paměti a okamžitého přepsání bez změny informace. Dokud dynamická paměť pracuje, každá paměťová buňka musí být opakovaně obnovována, obvykle v řádu milisekund. Obnova DRAM nezaměstnává běžné paměťové operace (čtecí a zapisovací cykly), používané pro přístup k datům, ale využívá specializované tzv. obnovovací cykly, které jsou generovány samostatnými cyklovacími obvody na paměťových slotech a prokládány mezi běžné přístupy do paměti. Ale toto obnovování znamená nezanedbatelnou spotřebu energie. Velmi pěkný detail pro zájemce o technologie je na internetu, ať už na Wikipedii nebo AI.

Ve svém desateru pracovního dne mám jeden bod: napiš alespoň dvěma lidem, se kterými si chceš udržet kontakt. Ne každý den to dodržím, ale často ano. Někdy nezůstanu jen u online  komunikace, ale zpestřím to i osobním setkáním – nebo alespoň jeho domluvením. Snažím se věnovat čas obnově. Zopakování. Často a pravidelně. Stojí to nezanedbatelné množství energie. Nemohu být se všemi stále a osobně, naštěstí je tu internet a mobil.

Ale proč tolik plýtvání časem a energií na obnovu?

DRAMka to potřebuje, aby udržela informaci stále aktuální – dokud jí nevypnou proud. Nevím přesně, co z toho má, ale je tak navržená, je to způsob, jakým funguje. Jejím účelem je udržet informaci – a k tomu potřebuje obnovu. Ty obnovovací cykly spotřebují dost energie, ale výroba těchto pamětí je levná. A někdy se obnovovač opotřebuje.

A pokud nevypnou proud mně, chci udržovat a obnovovat své kontakty a přátelství. Co z toho mám já? I pro mě je to energeticky a časově náročné.

Vztahy s jinými lidmi jsou jedním z pilířů mého štěstí. Čím jsou mi bližší, tím více s nimi chci být. Alespoň virtuálně. A když mám s nimi naplánované nějaké setkání, mnohem snadněji se mi jde do práce. I e-mail příteli – a odpověď od přítele – velmi potěší. O kolik šťastnější je člověk, který má v práci alespoň jednoho kolegu – přítele, kamaráda? Jak radostněji se mu pracuje a určitě se do práce těší – práce je pro něj více zábavou. Máte v práci kamaráda? Spřízněnou duši? Najděte si ji, nebo změňte práci.

Kromě štěstí je tu pro mě možnost ověřovat své myšlenky. Když něco vyprávím druhým, riskuji kousek svého já. Kousek toho, co je ve mně. A vnímání jejich reakcí ve mně vyvolává další inspirativní myšlenky. Někdy je to možná zraňující, a ne vždy to umím přijmout. Ale lidé, kteří žijí o samotě – alespoň ti dva, které znám – a nesdílejí otevřeně své myšlenky alespoň ve virtuálním světě, upadají do pasti všeználka a všeuměla. A ještě hůře dopadají, když navíc k té své osamělosti sledují televizi.

S přáteli více poznávám sám sebe. Odrazem od nich. Vidím se v jejich reakcích, v jejich způsobu komunikace. Reflexe a introspekce. Zrcadlení a sebepoznávání. Pozoruji sebe sama z jiného úhlu pohledu. Někdy kritického, někdy laskavého – ale vždy se obracím k samotnému jádru a principu, zpět k sobě samému. V každém případě mi to umožňuje růst. Umožňuje najít v sobě magnet. Vizi.

A nakonec – s přáteli mohu nejen být, ale i být užitečný. Mohu prostě jen být. Užít si bytí. Pozorovat jejich pohyby, řeč, myšlenky a radovat se z bytí. Rozvíjet bytí. Jen tak. Nebo můžeme něco vytvořit – něco užitečného pro nás, nebo i pro druhé lidi. Můžeme společně sportovat, relaxovat, popíjet, malovat, psát, vymýšlet a tvořit. Nebo vytvořit něco užitečného i pro jiné – kreativní produkt nebo prospěšnou firmu.

Přátelství je velká věc. Jeho velikost se nedá vyjádřit slovem. Jen zkušenost ji umožňuje poznat. (sv. Jan Zlatoústý)

Přátelství je tajemství a jeho velikost se nedá vyjádřit slovem. Je darem, ale i velkou investicí. Spotřebuje hodně energie. Aspoň pokud nám nevypnou proud. :-) 

---

Obnova pamäte

Nie všetci poznáme podrobností o počítačoch a málokto z užívateľov pozná jeho pamäť. Väčšina si to pletie s pevným diskom, myslí si jednoducho, že je to miesto, kde sú všetky tie hry uložené. A takmer nikto z nich nepozná rozdelenie pamätí na ROM A RAM, na statickú a dynamickú, ani princíp na akom fungujú. 

Statická (SRAM) pamäť si uchováva informáciu trvalo, kým je pod prúdom. Dynamická (DRAM) rovnako ako statická uchováva dáta. Nuly a jedničky poskladané do šíkov (bajtov) ako vojaci. Ale na to, aby si DRAMka myšlienku udržala, potrebuje refresh. Obnovu, zopakovanie. A to často a pravidelne, lebo aj keď je dynamická pamäť pripojená k zdroji elektrického napätia, dochádza v každej bunke neustále k pomalému vybíjaniu náboja a teda strate informácie.

Refresh pamäte je proces opakovaného čítania informácií z pamäte a okamžitého prepísania bez zmeny informácie. Pokiaľ pamäť pracuje, každá pamäťová bunka musí byt opakovane obnovovaná, obyčajne v ráde milisekúnd. Obnova DRAM nezamestnáva bežné pamäťové operácie (čítacie a zapisovacie cykly), používané na prístup k dátam, ale využíva špecializované tzv. obnovovacie cykly, ktoré sú generované samostatnými cyklovacími obvodmi na pamäťových slotoch a poprekladané medzi normálne prístupy do pamäte. Ale to obnovovanie znamená nezanedbateľnú spotrebu energie. Veľmi pekný detail pre záujemcov o technológie je na internete, či už Wikipédii alebo AI.

V svojom desatore pracovného dňa mám jeden bod. Napíš aspoň dvom ľuďom, s ktorými si chceš udržať kontakt. Nie každý deň to dodržím, ale je to často. Niekedy neostanem len pri elektronickej komunikácii, ale spestrím to i osobným stretnutím. Respektíve dohodnutím si nejakého stretnutia. Snažím sa venovať čas na obnovu. Zopakovanie. Často a pravidelne. Stojí to nezanedbateľné množstvo energie. Nestíham byť so všetkými stále a osobne, našťastie je tu internet a smartfóny.

Ale prečo toľké plytvanie časom a energiou na obnovu?

DRAMka to potrebuje, aby udržala informáciu stále aktuálnu, teda pokiaľ jej nevypnú prúd. Neviem presne, čo z toho má, ale je tak vymyslená, je to spôsob akým funguje. Jej účel je udržať informáciu a na to potrebuje obnovu. Tie obnovovacie cykly žerú dosť energie, ale výroba dynamických pamätí je lacná. A niekedy sa obnovovač zoderie.

A pokiaľ nevypnú prúd mne, tak chcem udržiavať a obnovovať svoje kontakty a priateľstvá? Čo z toho mám ja? Pre mňa je to tiež energeticky a časovo náročné.

Vzťahy s inými ľuďmi je jeden z pilierov môjho šťastia. Čím sú mi bližší, tým viac chcem s nimi byť. Aspoň virtuálne.  Keď mám plánované nejaké stretnutie, veľmi ľahko sa mi kráča do práce. Aj email priateľovi, a odpoveď od priateľa veľmi poteší. O čo šťastnejší je človek, ktorý má v práci aspoň jedného kolegu, priateľa, kamaráta? Ako radostne sa mu pracuje a určite sa do práce vždy teší a práca je preňho viac zábavou. Máte v práci kamaráta? Spriaznenú dušu? Nájdite si ho, alebo zmeňte prácu.

Okrem šťastia je tu pre mňa možnosť overovať svoje myšlienky. Keď niečo rozpravám druhým, tak im dávam všanc kúsok svojho ja. Kúsok toho, čo je vo mne. A potom vnímanie ich reakcií vo mne vyvoláva ďalšie inšpiratívne myšlienky. Niekedy je to možno zraňujúce a nie vždy to viem prijať. Ale ľudia, ktorý žijú osamote, aspoň teda tí dvaja čo poznám, a nezdieľajú otvorene svoje myšlienky aspoň vo virtuálnom svete, upadajú do pasce  všeznalca a všerozumu. Ešte horšie dopadajú, keď k tej svojej osamelosti sledujú televíziu.

S priateľmi viac spoznávam sám seba. Odrazom od nich. Vidím sa v ich reakciách, v ich spôsobe komunikácie. Reflexia a introspekcia. Zrkadlenie a sebapoznávanie. Pozorujem seba samého z iného uhlu pohľadu. Niekedy kritické, niekedy láskavé, ale vždy sa obraciam k samotnému jadru a princípu, späť k sebe samému. V každom prípade mi to umožňuje rásť. Umožňuje nájsť v sebe magnet. Víziu.

A nakoniec s priateľmi môžem nielen byť, ale aj byť prospešný. Môžem byť len tak. Užívať si bytie. Sledovať ich pohyby, reč, myšlienky a tešiť sa z bytia. Rozvíjať bytie. Len tak. Alebo môžeme niečo vytvoriť, niečo prospešné pre nás, alebo aj pre druhých ľudí. Môžeme spolu športovať, relaxovať, popíjať, maľovať, písať, vymýšľať tvoriť. Alebo vytvoriť prospešnú vec i pre iných, kreatívny produkt, alebo prospešnú firmu.

Priateľstvo je veľká vec. Jeho veľkosť sa nedá vyjadriť slovom. Len skúsenosť ju umožňuje spoznať. (sv. Ján Zlatoústy)

Priateľstvo je tajomstvo a jeho veľkosť sa nedá vyjadriť slovom. Je darom, ale aj veľkou investíciou. Spotrebuje veľa energie. Aspoň pokiaľ nám nevypnú prúd. :-)

Liberating Individuality

“A desperate patient complains to a psychiatrist: “Wherever I go, I have to take myself with me – and that ruins everything.”

I was raised in collectivism. Suppressing my “self” for the sake of a mass of unaware people. Subordinating my personal interests in favor of the crowd – ruled by someone, I don’t even know who. And then came freedom and the realization of self.

Maybe it was the times, maybe it was growing up, but I began to perceive myself from the inside.

I cut myself off from the Matrix of the crowd, from the collective, and I remained alone. Alone with myself – and free. I could do whatever I wanted. I realized that it was only up to me what I achieve, who I will be, where I will go. Wow, the universe of my individuality opened up to me. I was liberated.

But on the other hand... I also began to realize my abilities – and inabilities, traits, givens, possibilities, limitations. On one hand the wings of freedom in individuality, and on the other the burden of my own self. The real version of me. How can I be free and alone when I have to drag along everything I have? What I’ve been given. When I have to live with who I am. I wish I was different: better, more beautiful, wiser, more skillful, more talented. And had infinite time. Me, me, me...

And so, by thinking about who I could be, if I had more (everything), I lose who I am and what I have. How do I get out of that?

I read somewhere:

The only right path is forgiving yourself, and then forgiving others.
“The traits you hate in other people are your own traits
that you subconsciously try – with hatred and without success – to get rid of.
The traits you can tolerate in other people
are the traits you have definitively overcome.”

Start with yourself and within yourself. Accept yourself. Because, after all, both what we run from and what we long for, we carry inside of us.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.

---

Osvobozující individualita

 „Zoufalý pacient si stěžuje psychiatrovi: „Kamkoliv jdu, musím se vzít s sebou – a tím všechno pokazím.“

Byl jsem vychován v kolektivismu. Potlačoval jsem své „já“ ve prospěch masy nevědomých lidí. Podřizoval jsem své osobní zájmy ve prospěch davu ovládaného, ani nevím kým. A pak přišla svoboda a uvědomění si sama sebe.

Možná to bylo dobou, možná dospíváním, ale začal jsem se vnímat zevnitř.

Odpojil jsem se od Matrixu davu, od kolektivu, a zůstal jsem sám. Sám se sebou a svobodný. Mohl jsem dělat to, co jsem chtěl. Uvědomil jsem si, že záleží jen na mně, co dokážu, jaký budu, kam půjdu. Wow, otevřel se mi vesmír mojí individuality. Byl jsem osvobozen.

Ale na druhé straně… Začal jsem si stejně uvědomovat své schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, omezení. Na jedné straně křídla svobody v individualitě a na druhé straně tíha vlastního já. Toho skutečného mého já. Jak být svobodný a sám, když se musím vláčet s tím, co mám? Co jsem dostal. S tím, jaký jsem. Vždyť bych chtěl být jiný, lepší, krásnější, moudřejší, šikovnější, zručnější. A mít nekonečně času. Já, já, já…

A tak přemýšlením o tom, kým bych mohl být, kdybych dostal víc (všechno), ztrácím to, kým jsem a co mám. Jak z toho ven?

Někde jsem četl:

Jediná správná cesta je odpustit sám sobě a pak i odpustit druhým.
„Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvoje vlastnosti,
kterých se podvědomě snažíš nenávistí, ale bez úspěchu, zbavit.
Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,
jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil.“

Začít od sebe a u sebe. Přijmout sám sebe. Protože to, před čím utíkáme, i to, po čem toužíme, nosíme v sobě. 

---

Oslobodzujúca Individualita

"Zúfalý pacient sa sťažuje psychiatrovi: „Nech idem kdekoľvek, musím sa vziať so sebou – a tým všetko pokazím.“

Bol som vychovávaný v kolektivizme. Potlačujúc svoje „ja“ v prospech masy nevedomých ľudí. Podriaďoval som svoje osobné záujmy v prospech davu ovládaných, ani neviem kým. A potom nastala sloboda a uvedomenie si seba samého.

Možno to bolo dobou, možno to bolo dospievaním, ale začal som sa vnímať zvnútra.

Odstrihol som sa z Matrixu davu, z kolektívu a ostal som sám. Sám so sebou a slobodný. Mohol som robiť to čo som chcel. Vnímal som, že záleží len na mne, čo dokážem, aký budem, kam pôjdem. Wow, otvoril sa mi vesmír mojej individuality. Bol som oslobodený.

Ale na druhej strane.... Začal som si rovnako uvedomovať svoje schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, obmedzenosti. Na jednej strane krídla slobody v individualite a na druhej strane ťarcha vlastného ja. Presne takého toho reálneho môjho ja. Ako byť slobodný a sám, keď sa musím vláčiť s tým čo mám? Čo som dostal. S tým, aký som. Veď ja by som chcel byť iný, lepší, krajší, múdrejší, šikovnejší, zručnejší. A mať nekonečne času. Ja, ja, ja ...

A tak premýšľaním o tom, kým by som mohol byť, keby som dostal toho viac (všetko), strácam to, kým som, čo mám. Ako z toho von?

Kde som prečítal:
Jediná správna cesta je v odpustení sebe samému, a potom i odpustení druhým.
"Vlastnosti, ktoré nenávidíš u druhých ľudí, sú tvoje vlastnosti,
ktorých sa podvedome snažíš nenávisťou, a bez úspechu, zbaviť.
Vlastnosti, ktoré dokážeš tolerovať u druhých ľudí,
sú vlastnosti, ktorých si sa definitívne zbavil."

Začať od seba a u seba. Prijať sám seba. Lebo predsa, to od čoho utekáme aj to po čom túžime, nosíme v sebe.

Me, only me.

Once during training, I found out that a person has two motives for action: to avoid an unpleasant feeling, or, on the contrary, to experience a pleasant one. From this, I conclude that a person – like me – longs for a constant pleasant feeling. And this fact (the motive for action) was called selfishness, from which I infer that everyone is selfish, only not everyone is aware of it.

From a certain point of view, it looks interesting, but internally it nags at me and I keep thinking about how to explain that I’m not selfish, or at least to reassure myself that not everyone is selfish.

Let me try to reflect on it as a amateur. We humans have different opinions on selfishness or egoism. I see the problem in defining and perceiving the term. What is selfishness? Is it a human characteristic? Is it a relationship? Is it a mechanism encoded in our genes?

I perceive selfishness as a human trait that manifests itself in relation to one’s surroundings. This characteristic can be influenced and developed by our own will.

If I admit that a person acts in order to maintain or enhance a pleasant feeling, then I cannot call this selfishness, since it is not a trait directed toward others. Rather, it makes me reflect on when a person feels good and why they perceive it as good. And this leads me to abstract notions like conscience, justice, guilt, love, joy, happiness… 

A good and a bad feeling. The inner voice, the inner emotions. Good and evil.

A person, for example, is walking along a beach and sees another person drowning. And then comes the decision. There is an action – a person in need – and then a reaction – a decision. The situation forces one to respond because it takes away a pleasant feeling or offers to increase it. One feels that he should help in order to maintain, or not to lose, the good feeling. I think most people (no survey done) begin to lose their good feeling when they see someone in need, and that state pushes them to decide positively – to help. On the other hand, there is instinct. The instinct of self-preservation – I don’t want to drown myself. Instincts are lower on the imaginary pyramid of human needs and therefore act more urgently than feelings. And yet, there are people who suppress the instinct and act with the urge to increase their good feeling, or more likely, in accordance with conscience – to avoid a bad feeling. 

Can we say that the person who helps acts unselfishly? From one point of view, yes, certainly. But can we say that the person who does not help acts selfishly? I think this is irrelevant – we cannot judge selfishness based on inactivity alone. I think that the satisfaction of the good feeling is irrelevant in terms of the concept of selfishness. According to AI, selfishness is the prioritization of one’s own interests regardless of others, often with the intent to harm or exploit. 

Although there are subtle nuances in meaning between selfishness and egoism, for simplicity we can consider them synonyms. I perceive egoism as preferring oneself in relation to others, at any cost and always, even at the expense of others – as something that causes a negative, bad feeling. Am I programmed that way? Is it due to upbringing? Or did I come already pre-programmed? AI sees egoism more positively – as prioritizing one’s own interests, but with moderation and regard for others. 

So, if I reduce egoism to the fact that all positive or neutral resources (time, kindness, advice, humor, good mood, skills, food, drink, money, clothing, etc.) are devoted only to myself and I feel good about it, then conversely altruism might be when a person feels good about giving these resources away — about giving himself to the other person for the sake of their well-being, their good. 

I don’t want to call the motivating factors of human action egoism or altruism. It’s like calling breathing an art. The motivating factors (good or bad feeling) are only a means toward doing good or less beneficial, bad things. Just as breathing can serve to create beauty – art (wind instruments), or to do harm – slander, insults. By their fruits you will know them. Mt 7:16–20.

And where am I in all of this? What are my motives and what fruit do I bring? What is my true face? My true self?

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.  

---

Já, já, já, jenom já.

Jednou na školení jsem se dozvěděl, že člověk má dva motivy jednání: aby se vyhnul nepříjemnému pocitu, nebo naopak, aby prožil příjemný pocit. Z toho mi vyplývá, že člověk, jako například já, touží po neustálém příjemném pocitu. A tato skutečnost (motiv jednání) byla nazvána sobectvím, z čehož dovozuji, že sobec je každý, jen o tom ne každý ví.

Z určitého úhlu pohledu to vypadá zajímavě, ale uvnitř neustále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit, že sobec nejsem, nebo se alespoň uspokojit s tím, že ne každý je sobec.

Zkusím se nad tím zamyslet jako laik. My lidé máme na sobectví, respektive egoismus, různé názory. Problém vidím v definici a v vnímaní pojmu. Co je to sobectví? Je to vlastnost člověka? Je to vztah? Je to nějaký mechanismus a je zakódovaný v genech?

Já vnímám sobectví jako vlastnost člověka, která se projevuje ve vztahu k jeho okolí. Tuto vlastnost může člověk svou vůlí ovlivňovat a rozvíjet.

Pokud připustím, že člověk jedná proto, aby si udržel nebo posílil dobrý pocit, nemohu to nazývat sobectvím, protože nejde o vlastnost projevovanou vůči okolí. Spíš mě to nutí zamýšlet se nad tím, kdy má člověk dobrý pocit a proč ho jako dobrý vnímá. A vede mě to k abstraktním pojmům jako jsou svědomí, spravedlnost, vina, láska, radost, štěstí... 

Dobrý a špatný pocit. Vnitřní hlas, vnitřní emoce. Dobro a zlo.

Člověk třeba kráčí po pláži a uvidí jiného člověka, jak se topí. A začne se rozhodovat. Na akci – člověk v nouzi – chystá reakci – rozhodnutí. Okolnost jej nutí jednat, protože mu bere dobrý pocit, resp. mu nabízí ho posílit. Cítí, že by měl pomoci, aby si udržel dobrý pocit, nebo o něj nepřišel. Myslím, že většina lidí (anketu jsem samozřejmě nedělal) začne ztrácet dobrý pocit, když vidí člověka v nouzi a tato skutečnost je vede k tomu, aby se rozhodli kladně – pomoci. Proti tomu ale stojí pud. Pud sebezáchovy – nechci se utopit. Pud je na pomyslné pyramidě lidských potřeb níže než pocity, a proto působí naléhavěji. A přece se najdou lidé, kteří pud potlačí a jednají s nutkáním zvýšit dobrý pocit, případně, více v souladu se svědomím, vyhnout se špatnému pocitu.

Můžeme říct, že ten, kdo pomůže, jedná nesobecky? Z určitého hlediska určitě ano. Můžeme ale říct, že ten, kdo nepomůže, jedná sobecky? Myslím, že je to irelevantní posuzovat; z nečinnosti nedokážeme posoudit sobectví. Domnívám se, že uspokojování dobrého pocitu je z hlediska pojmu sobectví irelevantní. Podle AI je sobectví upřednostňování vlastních zájmů bez ohledu na ostatní, často s úmyslem jim uškodit nebo je využít.

Ačkoliv mezi sobectvím a egoismem existují jemné významové odstíny, pro zjednodušení je můžeme považovat za synonyma. Já vnímám egoismus jako upřednostňování sama sebe vůči okolí, za každou cenu a vždy, a to i na úkor okolí – jako něco, co způsobuje negativní, špatný pocit. Jsem na to naprogramován. Je to dáno výchovou? Nebo jsem už takto „předprogramován“ přišel na svět? AI vnímá egoismus o něco pozitivněji – jako upřednostňování vlastních zájmů, ale s mírou a ohledem na ostatní.

Pokud tedy omezím sobectví, resp. egoismus na to, že všechny pozitivní nebo neutrální zdroje (čas, vlídnost, radu, humor, dobrou náladu, schopnosti, jídlo, pití, peníze, oblečení atd.) věnuji jen sobě a mám z toho dobrý pocit, pak altruismus může být naopak to, když má člověk dobrý pocit z rozdávání těchto zdrojů, z „rozdávání sebe“ druhému za účelem jeho dobrého pocitu.

Nechci nazývat motivační činitele jednání člověka egoismem nebo altruismem. Je to jako nazývat dýchání uměním. Motivy (dobrý, špatný pocit) jsou jen prostředkem k vykonání dobrých nebo méně prospěšných, zlých věcí. Podobně jako dýchání může být prostředkem k tvorbě krásy – umění (hudba, poezie), nebo k šíření zla – pomluvy, urážky. Po ovoci je poznáte. Mt 7, 16–20.

A kde jsem v tom všem já sám? Jaké jsou mé motivy a jaké ovoce přináším já? Jaká je moje pravá tvář? Mé pravé já?

  

---

Ja, ja, ja, iba ja

Raz na školení som sa dozvedel, že človek má dva motívy konania; aby sa vyhol nepríjemnému pocitu, alebo naopak preto, aby mal príjemný pocit.  Z toho pre mňa vyplýva, že človek, ako napríklad ja, túži po neustálom príjemnom pocite. A táto skutočnosť (motív konania) bola nazvaná sebectvom, z čoho odvodzujem, že sebec je každý, len nie každý o tom vie.

Z určitého pohľadu to vyzerá zaujímavo, ale vnútorne ma to zožiera a tak neustále myslím na to, ako si vysvetliť, že sebec nie som, alebo prinajmenšom sa uspokojiť, že nie každý je sebec.

Skúsim sa nad tým zamyslieť ako neodborník. My ľudia máme na sebectvo, alebo egoizmus rôzne názory. Problém vidím v definovaní a vnímaní pojmu. Čo je sebectvo? Je to vlastnosť človeka? Je to vzťah? Je to mechanizmus a je v génoch človeka?

Ja vnímam sebectvo, ako vlastnosť človeka, ktorá sa prejavuje vo vzťahu k jeho okoliu. Túto vlastnosť môže človek svojou voľou ovplyvňovať, rozvíjať.

Keď pripustím, že človek koná preto, aby si udržal, alebo zveľadil dobrý pocit, tak to nemôžem nazvať sebectvom, nakoľko sa nejedná o vlastnosť prejavovanú smerom k okoliu. Skôr ma to tu núti zamýšľať sa nad tým, kedy má človek dobrý pocit a prečo ho vníma ako dobrý. A vedie ma to k abstraktným pojmom ako svedomie, spravodlivosť, vina, láska, radosť, šťastie, ... .

Dobrý a zlý pocit. Vnútorný hlas, vnútorné emócie. Dobro a zlo.

Človek napríklad ide po pláži a vidí iného človeka sa topiť. A začne sa rozhodovať. Na akciu – človek v núdzi, chystá reakciu – rozhodnutie. Okolnosť ho núti reagovať, pretože berie jeho dobrý pocit, resp. mu ho ponúka zveľadiť. Cíti, že by mal pomôcť, aby mal dobrý pocit, alebo aby ho nestratil. Myslím, že väčšina (prieskum som nerobil) ľudí začne strácať dobrý pocit, keď vidí človeka v núdzi a táto skutočnosť na nich pôsobí tak, aby sa rozhodovali kladne = pomôcť. Oproti tomu sa postaví pud. Pud sebazáchovy – nechcem sa utopiť. Pudy sú nižšie postavené na pomyselnej pyramíde uspokojovania ľudských potrieb a teda pôsobia na človeka naliehavejšie ako pocity. A predsa, nájdu sa ľudia, ktorý potlačia pud a konajú s nutkaním zvýšiť dobrý pocit, prípadne skôr, v zhode so svedomím – vyhnúť sa zlému pocitu.

Môžeme povedať, že ten ktorý pomôže koná nesebecky? Z istého hľadiska iste áno. Môžeme, ale povedať, že ten ktorý nepomôže koná sebecky? Tu si myslím, že je to irelevantné posudzovať – nedokážeme na základe nečinnosti zhodnotiť sebeckosť. Myslím, že uspokojovanie dobrého pocitu je irelevantné z hľadiska pojmu sebeckosť. Podľa AI, je sebectvo uprednostňovanie vlastných záujmov bez ohľadu na ostatných, často s úmyslom ich poškodiť alebo využiť. 

Aj keď sú medzi sebectvom a egoizmom jemné významové odtiene, pre zjednodušenie ich v môžeme považovať za synonymá. Ja vnímam  egoizmus ako dávanie prednosti sebe samému vo vzťahu k okoliu, za každú cenu a vždy, a to i na úkor okolia. Ako niečo, čo spôsobuje negatívny - zlý pocit. Som na to naprogramovaný. Je to dané výchovou? Alebo som už prišiel takto predprogramovaný? AI egoizmus vníma pozitívnejšie, ako uprednostňovanie vlastných záujmov, ale s mierou a ohľadom na ostatných.

Ak teda obmedzím egoizmus na to, že všetky pozitívne, alebo neutrálne zdroje (čas, vľúdnosť, radu, humor, dobrú náladu, schopnosti jedlo pitie, peniaze, oblečenie, atď.) venujem len sebe a mám z toho dobrý pocit, tak naopak altruizmus môže byť, keď má človek dobrý pocit z rozdávania týchto zdrojov, z rozdávania seba samého druhému, za účelom jeho dobrého pocitu.

Nechcem nazývať motivačné činitele konania človeka egoizmom alebo altruizmom. Je to ako nazývať dýchanie umením. Motivačné činitele (dobrý, zlý pocit) sú len prostriedkom ku konaniu dobrých, alebo menej prospešných, zlých vecí. Podobne oko dýchanie je prostriedkom v vytváraniu krásy – umeniu (dychové nástroje), alebo k pôsobeniu zla – osočovanie, nadávanie. Po ovocí ich poznáte. Mt 7, 16-20.

A kde som v tom všetkom ja. Aké sú moje motívy a aké ovocie prinášam. Aká je moja pravá tvár? Moje pravé ja?

Blackthorn bush

How to tell the truth

When I was young, I was touched by the film Behind the Blackthorn Bush. It’s “the final part of a loose trilogy from the Šumava forests, concluding the adventures of gamekeeper Straka and his grandson Véna, the heroes of the previous two parts called Under the Badger Rock and On the Poacher’s Trail. Once again, Véna comes to his grandfather in the beautiful Šumava hills to spend another unforgettable summer. His naively enchanted view of nature, thanks to his age and his grandfather, who teaches him to understand life and the laws of nature, has been replaced by a more understanding perspective, where the boy realizes that nature must be protected — and he tries to do so in his own childish way. This leads to a number of comic situations, which, however, tend to add to gamekeeper Straka’s worries rather than ease them.”

Recently I learned why the film is called Behind the Blackthorn Bush. At the end of the film, it is said that when father (forester Straka) and son wanted to tell each other the truth, they went “behind the blackthorn bush” and were honest with each other. I no longer remember the exact dialogue (I’ll have to borrow the DVD and quote it exactly, or maybe someone will add it in the comments), but I remember the feeling the scene gave me.

First reaction: “... did they always have to go behind the blackthorn bush?” Next thought: “... then most of the time they must have lied, because they didn’t always have time to go behind the bush. You had to make time for that.” At least now you see what I’m like. :-)

And two months later I understood: “Honesty is sometimes a bit bitter. If I remember my childhood experience at my grandparents’, sloes (blackthorn berries) are also bitter. And they prick.”

They’re bitter when unripe. But when they ripen, they’re sweet, sweet like plums. Could it be the same with honesty? Does it have to ripen before it can be accepted? Could it be the same with truth? What is the truth anyway?

Aristotle believed that truth involves a correspondence between our knowledge or statements and the actual state of reality. This is often referred to as the correspondence theory of truth.  The Latin phrase "Veritas est adaequatio rei et intellectus," attributed to Thomas Aquinas, translates to "Truth is the adaequatio (or conformity, adequation) of thing and intellect". This statement, central to Aquinas's theory of truth, means that truth exists when there is a correspondence between what is in the mind (intellect) and what exists in reality (the thing). Truth hides beneath the surface of appearances and must be uncovered intellectually. I quite agree with that. But even here it says that truth depends on knowledge. Therefore it is subjective. (That's all for this article about truth. I'll address truth itself another time, if ever.)

The point of the article is: how to tell a subjective truth when we don’t have “a blackthorn bush at hand.” How to tell it when it’s bitter. Is it still unripe then? Let it ripen, or serve it “still bitter”? And what if it rots before it ripens?

When we “come out with the truth,” we are already judging, evaluating — in other words, criticizing. We are assessing the match between knowledge and the thing. Judging, evaluating, honesty, criticism — what an ungrateful task for a manager, a leader. Is it even necessary? And how to do it — how to come out with the truth? How to Criticize (and Have Them Thank You)?

For now, I judge, evaluate, and criticize. I try to be committed to the truth, especially when it comes to others and according to my knowledge and courage. I try to act in line with my understanding, and I try to ensure my colleagues act in line with my understanding (of course in relevant areas — such as the direction of the company, customer relations, team spirit, etc.). In the best of intentions, I influence my colleagues — formally during joint evaluations, performance reviews, and informally in the office, in the hallway, at lunch. Honestly and fairly (sometimes bitterly). Do I have the right to do that? Or, on the contrary, is it my duty? Or is it my need?

And I don’t even have to go to my colleagues — I have small children at home. And I do the same. Should I? And if so, how do I do it so I leave them space for their opinion, so I don’t manipulate them, but clearly and understandably express my stance while allowing them their own freedom? So I don’t cling to my absolute view, but also don’t fall into boundless relativism?

At work, I’ve taken inspiration from a training and I try to set agreements instead of relying on the manager’s whim, and I try to judge the fruit (truth) against established, agreed, and generally accepted agreements (sometimes tasks) that I am also subject to (so colleagues can also assess my conformity to reality) — and then I evaluate based on this (agreed) conformity.

Set the goal and define the territory with processes so that everyone knows what and how. So that everyone first has the knowledge, the rules, and only then the judgment, the evaluation.

I try. Sometimes I stumble, but I get up again, apologize for the mistake, and go on. Continuing in the same effort.

But how to come out with the truth — the art of criticizing, the art of “the blackthorn bush.” How?

When I try to tell colleagues the truth, especially an unpleasant one for them, I try to step into the moccasins of the object of my honesty: “This is probably how I would solve it if I were in your place.” Or: “This is how I solved it when I was in your place. Do you think it’s right in your view? And is it acceptable to you, are you able to act like that next time?”

In my opinion, a manager must repeatedly undergo the “blackthorn bush” and learn the art of the blackthorn bush. (One friend would immediately cross that out, but I want to emphasize the urgency of the art of the blackthorn bush.) My ideal manager cares about the personal growth (without manipulation) of their colleagues. And that’s why the art of the blackthorn bush is important.

How to come out with a confession, with the truth about yourself, that’s a topic for another article.

The soles ripen and become sweet, but their thorns never fall off.

BTW: Anyone who wants to protest against the taste of sloes, feel free — but I’m not giving up this allegory :-). Otherwise, I look forward to comments, opinions, and help in my growth. Try the art of the blackthorn bush on me, I’ll thank you. Maybe.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007.  Updated. English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

 

Jak s pravdou ven

Když jsem byl malý, oslovil mě film Za trnkovým keřem. Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který ho učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a také se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají než naopak.“

Nedávno jsem se dozvěděl, proč se film jmenuje Za trnkovým keřem. Na konci filmu bylo řečeno, že když si chtěli otec (hajný Straka) se synem říci pravdu, šli „za trnkový keř“ a byli k sobě upřímní. Už si ten dialog přesně nepamatuji (musím si půjčit DVD a pak ho ocitovat přesně, nebo mě někdo doplní v komentáři), ale pamatuji si pocit, který ve mně ten dialog vyvolal.

První reakce: „… to museli jít vždycky za trnkový keř?“ Následná myšlenka: „… to si pak většinou lhali, protože ne vždy měli čas jít za trnkový keř. Na to si museli najít čas.“ Alespoň vidíte, jaký jsem. :-)

 

A po dvou měsících tomu rozumím: „Upřímnost bývá někdy trpká. Pokud si pamatuji zážitek z dětství u prarodičů – i trnky jsou trpké. A píchají.“

Trpké jsou, když jsou nezralé. Ale když dozrají, jsou sladké. Sladké jako švestky. Může to tak být i s upřímností? Musí dozrát, aby se dala přijmout? Může to tak být i s pravdou? Co je to vůbec pravda?

Pravda je shoda mezi poznáním a věcí (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés. „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat. S tím docela souhlasím. Ale už tady se píše, že pravda závisí na poznání. Takže je subjektivní. (Tolik k pravdě v tomto článku. Pravdě jako takové, pokud vůbec, se budu věnovat někdy jindy, nebo vůbec.)

Pointa článku je: jak říct subjektivní pravdu, když nemáme po ruce trnkový keř. Jak ji říct, když je trpká. Je tehdy ještě nezralá? Nechat ji dozrát, nebo použít „zatím trpkou“? A co když shnije dřív, než dozraje?

Když jdeme s pravdou ven, už posuzujeme, hodnotíme, tedy kritizujeme. Posuzujeme shodu mezi poznáním a věcí. Posuzování, hodnocení, upřímnost, kritika – jaká to nevděčná úloha manažera, lídra. Je to vůbec nutné? A jak na to – jak s pravdou ven? Jak kritizovat, aby mi poděkovali?

Zatím hodnotím, posuzuji, kritizuji. Snažím se být oddaný pravdě (podle svého poznání a odvahy), snažím se jednat v souladu se svým poznáním a snažím se, aby i kolegové jednali v souladu s mým poznáním (samozřejmě v relevantních tématech – jako je směřování společnosti, vztah k zákazníkům, týmový duch atd.). Prostě v nejlepším přesvědčení působím na kolegy – a to ať už formálně při společném hodnocení, hodnotících rozhovorech, nebo neformálně v kanceláři, na chodbě, u oběda. Upřímně a spravedlivě (někdy trpce). Mám na to právo? Nebo naopak, je to má povinnost? Nebo jinak, je to má potřeba?

A nemusím chodit ani ke kolegům, vždyť mám doma malé děti. A dělám to samé. Mám? A pokud ano, jak to mám dělat, tak, abych jim nechal prostor pro jejich názor, abych jimi nemanipuloval, ale jasně a srozumitelně jim vyjádřil svůj postoj a umožnil jim vlastní svobodu? Abych se nedržel svého absolutního názoru, ale neupadl do bezbřehého relativismu?

V práci jsem si vzal příklad ze školení a snažím se nastavit dohody místo libovůle vedoucího a snažím se posuzovat věci (pravdu) vůči nastaveným, odsouhlaseným a obecně přijatým dohodám (někdy úkolům), kterým podléhám i já (takže i kolegové mohou posuzovat mou shodu se skutečností) a pak hodnotím na základě takovéto (odsouhlasené) shody.

Určit cíl a procesy vytýčit území, aby každý věděl, co a jak. Aby každý měl nejdřív poznání, pravidla a až potom posuzování, hodnocení.

Snažím se. Někdy zakopnu, ale znovu vstanu, omluvím se za chybu a jdu dál. Pokračuji ve stejné snaze.

Ale jak s pravdou ven – umění kritizovat, umění trnkového keře. Jak?

Když se snažím říci pravdu kolegům, zejména pro ně nepříjemnou, snažím se obout si mokasíny objektu mé upřímnosti: „Tak a tak bych to pravděpodobně řešil já na tvém místě.“ Nebo: „Tak jsem to řešil já, když jsem byl na tvém místě. Myslíš, že je to podle tebe správné? A je to pro tebe přijatelné, jsi schopen tak příště jednat?“

Podle mého názoru musí manažer opakovaně podstupovat trnkový keř a naučit se umění trnkového keře. (Musel by mě jeden kamarád hned opravit, ale chci zdůraznit naléhavost umění trnkového keře.) V mé představě ideálního manažera mu záleží na osobním růstu (bez manipulace) svých kolegů. A proto je důležité umění trnkového keře.

Jak jít ven s přiznáním – s pravdou o sobě – to je už téma na jiný článek.

Trnky dozrají a jsou sladké, ale trny jim neodpadnou. 

P. S. Kdo by chtěl protestovat proti chuti trnek, klidně může, ale této alegorie se nehodlám vzdát :-). Jinak se těším na komentáře, názory a pomoc v mém růstu. Zkuste si na mně umění trnkového keře – poděkuji. Možná. 

---

Ako s pravdou von.

Keď som bol malý, oslovil ma film "Za trnkovým keřem". Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který jej učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a taky se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají, než naopak.“

Nedávno som sa dozvedel, prečo sa film volá „Za trnkovým keřem". Na konci filmu bolo povedané, že keď si chceli otec (hájnik Straka) so synom povedať pravdu, šli „za trnkový keř“ a boli k sebe úprimní. Už si ten dialóg presne nepamätám, (musím si požičať DVD a potom to odcitujem presne, alebo to dopíše za mňa niekto v komentári), ale pamätám si pocit, ktorý vo mne ten dialóg vyvolal.

Prvá reakcia: „.. to museli ísť vždy za trnkový krík?“ Následná myšlienka: „ ... to si potom väčšinou klamali, lebo nie vždy mali čas ísť za trnkový krík. Na to si museli nájsť čas.“ Aspoň vidíte, aký som.:-)

A po dvoch mesiacoch to rozumiem : „ Úprimnosť býva niekedy trpká. Pokiaľ si pamätám zážitok z detstva u starých rodičov sú aj trnky trpké. A pichajú.“

Trpké sú, keď sú nezrelé. Ale keď dozrejú, sú sladké. Sladké ako slivky. Môže to byť tak aj s úprimnosťou? Musí dozrieť, aby sa dal prijať? Môže to byť tak aj s pravdou? Čo je to vôbec pravda?

Pravda je zhoda medzi poznaním a vecou (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda sa skrýva pod povrchom javov a treba ju intelektuálne odkrývať. Celkom s tým súhlasím. Ale už v tomto momente sa píše, že pravda závisí od poznania. Takže je subjektívna. Toľko k pravde v tomto článku. Pravde ako takej, ak vôbec, venujem niektoré iné zamyslenie.

Pointa článku je ako povedať subjektívnu pravdu keď nemáme po ruke trnkový ker. Ako ju povedať, keď je trpká. Je vtedy ešte nedozretá. Nechať ju dozrieť, alebo použiť „za trpka“? A čo ak vyhnije skorej než dozreje?

Keď ideme s pravdou von, už posudzujeme, hodnotíme, teda kritizujeme. Posudzujeme zhodu medzi poznaním a vecou.

Posudzovanie, hodnotenie, úprimnosť, kritika – aká to nevďačná úloha manažéra, lídra. Je to vôbec nutné? A ako na to ako s pravdou von. Ako kritizovať, aby mi poďakovali?

Ale zatiaľ hodnotím, posudzujem, kritizujem. Snažím sa byť oddaný pravde (podľa svojho poznania a odvahy), snažím sa konať v zhode s mojím poznaním a snažím sa, aby aj kolegovia okolo konali v zhode s mojím poznaním (samozrejme v relevantných témach – ako napr. smerovanie spoločnosti, vzťah k zákazníkom, teamový duch, atď.) Proste v najlepšom presvedčení pôsobím na kolegov a to či už formálne pri spoločnom hodnotení, hodnotiacich rozhovoroch, alebo neformálne v kancelárii, na chodbe, pri obede. Úprimne a spravodlivo (niekedy trpko). Mám na to právo? Alebo naopak, je to moja povinnosť? Alebo inak, je to moja potreba?

Ale nemusím chodiť ani ku kolegom, veď mám doma malé deti. A robím to isté. Mám? Ak áno ako to mám robiť tak, aby som im nechal priestor na svoj názor, aby som nimi nemanipuloval, ale aby som im jasne a zrozumiteľne vyjadril svoj postoj a umožnil im vlastnú slobodu? Aby som sa nedržal svojho absolútneho názoru, ale aby som neupadol do bezbrehého relativizmu?

V práci som si zobral príklad zo školenia a snažím sa nastaviť dohody, namiesto ľubovôle vedúceho a snažím sa posudzovať  veci (pravdu) voči nastaveným, odsúhlaseným a všeobecne prijatým dohodám (niekedy úlohám), ktorým podlieham aj ja (takže aj kolegovia môžu posudzovať moju zhodu so skutočnosťou) a potom hodnotím na základe takejto (odsúhlasenej) zhody.

Určiť cieľ a procesmi vytýčiť teritórium, aby každý vedel čo a ako. Aby každý mal najskôr poznanie, pravidlá a až potom posudzovanie, hodnotenie. 

Snažím sa. Niekedy sa potknem, ale znovu vstanem, ospravedlním sa za chybu a idem ďalej. Pokračujem v tej istej snahe.

Ale ako s pravdou von – umenie kritizovať, umenie trnkového kríku. Ako?

Keď sa snažím hovoriť pravdu kolegom, najme pre nich nepríjemnú, tak sa snažím obuť mokasíny objektu mojej úprimnosti. „Tak a tak by som to pravdepodobne riešil ja na tvojom mieste.“ Alebo: „Tak som to riešil ja, keď som bol na tvojom mieste. Myslíš, že je to správne podľa teba. A je to pre teba prijateľné, si schopný tak na budúce konať?“

Podľa môjho názoru, manažér musí podstupovať opakovane trnkový ker a naučiť sa umeniu trnkového kríku. (Musí by mi jeden kamarát hneď preškrtol, ale chcem podčiarknuť naliehavosť umenia trnkového kríku.) Mojej predstave ideálneho manažéra záleží na osobnom raste (bez manipulácie) svojich kolegov. A preto je dôležité umenie trnkového kríka.

Ako ísť s von s priznaním, s pravdou o sebe, to je už námet na iný článok.

Trnky dozrejú a sú sladké, ale tŕne im neodpadnú.

P.S. Kto by tu chcel proti protestovať proti chuti trniek, pokojne môže, ale tejto alegórie sa nemienim vzdať:-). Ináč sa teším na komentáre, názory a pomoc v mojom raste. Skúste si na mne umenie trnkového kríku – poďakujem. Možno.

Snow removal

Once upon a time, there was a beautiful clean path. It was late autumn, there were no leaves left on the trees, the wind had already dried the mud and cleaned the paths. Onto this path, snow began to fall. Slowly. Beautiful, pure, and white snow. It fell long and thick.  The flakes were large and moist, causing them to stick together and build up quickly on surfaces. The path soon disappeared under the blanket of snow and blended into the surrounding landscape in one white cover.

A great deal of snow fell. The snowstorm lasted several days, but then the sun came out and the snow began to melt. At night it froze again, and during the day it melted a little. And so on and so forth.

Since this path was in our yard, and I wanted the path to be clean and dry again, I had to start clearing the snow. I cleared away the snow, and under it was ice. I had to take a pickaxe and had a hard time breaking the ice. Under the ice, there was mud with old rotting leaves. Who knows how it got there, but it was there. I swept it up a bit and left the rest of the job to the sun and the wind.

Soon the path was dry and clean.

As I was shoveling snow and seeing the ice, mud, and the sun's work, it occurred to me that a person is alive (or just surviving) and thinks everything is fine. When people were born, they were so beautiful and pure. At the beginning, they were so lovely. But without noticing, they gradually became buried under “the snow” of life’s routines, habits (and bad habits), passions, principles, perhaps even lies and falseness. As long as the cold and frost lasts, a person feels fine. But then comes some “thaw,” a sudden event, and the person notices they can’t even move.

If they have enough will and sense, they’ll throw off that snow — the covering of bad habits and indifferent matters. Maybe someone will have to advise them to clear away the snow, and maybe a good friend will even help remove it and open their eyes. From the outside, a person looks so beautifully white, people like them, and they might never realize the truth on their own. But then they run into ice — the hardness of the heart. When a person has cleared the snow on the way to their inner self, they think they’ve won. But this is when the real challenge comes. Many people end their journey here, choosing instead to be buried under snow again.

But those who go on, after breaking the ice barrier, will find mud, mire, the bottom, the roots. All it takes is a bit of sweeping and letting the sun and wind cleanse you…

We live in a world full of pretense and boredom (among other things). So it’s no wonder that even behind love there can be many other things hidden. A person easily succumbs to self-deception, to the illusion of love. They start clearing the snow of their ordinariness, the covering of infatuation. And here comes the test of ice. The hardness of life, obstacles, adversities. Will they overcome it? Will they break the ice, pass through trials and hardships? This is where true love begins — the willingness to break the ice. How many people make it through the ice? Surely many, they just need a bigger thaw. From the other side. From another person. From other people. From the outside, we need to feel the warmth of the sun of love — from Him, from people, from a partner.

Mud is easier to clean up (just don’t wrinkle your nose). And it’s impossible to get rid of it without the sun and wind. It’s impossible for a person to cleanse themselves alone. They can’t do it without the sun and wind.

And what about me? Where am I? Have I even found that snow-covered path yet? Ah, here it is. But what kind of path is it? Where does it lead? Which way should I go, where to start? But I can’t walk on it while it’s snow-covered, can I? I’ll clear it a bit so I can walk more easily. How easy it is from the top. The sun is shining, it’s not freezing, so the snow has softened. The covering is mushy. How wonderful I am doing. I’m thrilled with the quick progress. I’ll keep uncovering the path, and perhaps, I’ll help others clear theirs too. I’ll help the whole world clear the snow. This is great — it’s going so easily...

But wait… This is a betrayal. It’s not working. It’s pure ice, stopping me right when I’ve gained momentum. I give up, this just isn’t working. I can’t do it alone. Help!

Should I just throw the shovel into the snow? Should I stop? Sun, at least you help me,.

 

The article was originally written in the Slovak language on 2nd January 1995, published in 2007. Updated and English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

Úklid sněhu

Byl jednou jeden krásný čistý chodník. Bylo pozdní podzim a na stromech již nebylo listí, i vítr už vysušil bláto a chodníky vyčistil.

Na chodník začal padat sníh. Pomalu. Sníh krásný, čistý a bílý. Padal dlouze a hustě. Za chvíli se chodník ztratil a splynul s okolní krajinou do jedné bílé pokrývky.

Sněhu napadlo opravdu hodně. Ale pak, po dlouhé sněhové bouři, která trvala několik dní, vyšlo slunce a sníh se začal topit. V noci opět zmrzl a přes den zas trochu roztál.

Protože ten chodník byl na našem dvoře, musel jsem ten sníh začít odklízet, chtěl jsem mít chodník zas čistý a suchý. Odhrnul jsem sníh, ale pod sněhem byl led. Vzal jsem krumpáč a ten led jsem stěží rozbíjel. A pod ledem jsem ukázalo bláto s uhnívajícím listím. Kdo ví, jak se tam dostalo, ale bylo tam. Trochu jsem to zametl a zbytek práce nechal slunci a větru.

Za chvíli byl chodník zas suchý a čistý.

Když jsem tak odklízel ten sníh a viděl led, bláto a práci slunce, napadlo mě, že člověk žije (nebo jen přežívá) a zdá se mu, že je všechno v pořádku. Když se narodil, byl přece tak krásný a čistý. Na začátku byl přece tak nádherný. Ale ani si nevšiml, jak postupně zapadával sněhem stereotypu života, zvyky (i zlozvyky), vášnivostmi, zásadami, možná i lžemi a falešností. Dokud trvá zima a mráz, člověk je v pohodě. Ale pak přijde nějaké to „tání“, náhlá událost a člověk si všimne, že se nemůže ani pohnout.

Pokud má dostatek vůle a rozumu, odklidí ten sníh — obal špatných návyků a lhostejných věcí. Možná mu někdo bude muset poradit, aby ten sníh odklidil, a možná mu dobrý přítel s tím sněhem i pomůže. Zvenčí je člověk tak krásný a bílý, lidé ho mají rádi, sám by na to asi nepřišel. Ale pak narazí na led — na tvrdost svého srdce. Když člověk uklidil sníh na cestě do svého nitra, myslel si, že už má vyhráno… Ale právě teď to přijde. Tady hodně lidí končí svou cestu k sobě. Raději se znovu nechají zasypat sněhem. Kdo však pokračuje dál, najde po rozbití ledové ochrany bláto, bahno, dno, kořeny. Stačí jen trochu zamést a nechat se očistit sluncem a větrem…

Žijeme ve světě plném přetvářky a nudy (mimo jiné). A tak není divu, že i za láskou se často skrývá mnoho jiného. Člověk snadno podlehne sebeklamu, iluzi lásky. Začne odklízet sníh své všednosti, obal zamilovanosti. A tady přijde zkouška ledem. Tvrdost života, překážky, protivenství. Zvládne to? Prosekne a rozbije led, překoná zkoušky a protivenství? Tady začíná pravá láska — ochota prolomit led. Kolik lidí se dostane přes ledovou krustu? Určitě hodně, jen potřebují větší oblevu. Z druhé strany. Od druhé osoby. Od druhých lidí. Zvenčí musíme cítit teplo slunce lásky. Od Něho, od lidí, od partnera.

Bláto se uklízí snáz (jen nesmíme ohrnovat nos). A není možné se ho zbavit bez slunce a větru. Není možné, aby se člověk očistil sám. Nemůže to udělat bez slunce a větru.

A co já? Kde jsem já? Našel jsem už vůbec ten zasněžený chodník? Aha, tady je. Ale co je to za chodník? Kam vede? Kterým směrem se mám dát? Ale přece nemohu jít po takovém zasněženém? Trochu to uklidím, aby se mi šlo snáz. Jak lehce to jde shora. Sluníčko hřeje, nemrzne, a tak i sníh povolil. Obal je měkký. Jak krásně mi to jde. Jsem nadšený rychlým pokrokem. Budu odkrývat dál ten chodník, ba pomůžu i druhým odklízet. Cože, celému světu pomůžu odklidit ten sníh. To je skvělé, vždyť to jde samo…

Ale co to… To je zrada. Vždyť to nejde. To je ledovka. Takhle mě zabrzdit, když jsem se tak rozjel. Kašlu na to, vždyť to fakt nejde. Vždyť sám to vůbec nezvládnu. Pomoc!

Mám už hodit lopatu do sněhu? Mám s tím přestat? Slunce, aspoň ty mi pomoz. 

---

Odpratávanie snehu  

Bol raz jeden krásny čistý chodník. Bolo to neskoro na jeseň, keď už na stromoch nebolo lístia a  vietor už vysušil blato, i chodníky vyčistil.

Na chodník začal padať sneh. Pomaly. Sneh krásny, čistý a biely. Padal dlho a husto, takže za chvíľu sa chodník stratil a splynul s okolitou krajinou do jednej bielej pokrývky.

Snehu napadlo veľmi veľa. Potom však, po dlhej snehovej búrke, ktorá trvala niekoľko dní, vyšlo slnko a sneh sa začal topiť. V noci opäť stuhol a cez deň sa opäť trochu roztápal.

Keďže tento chodník bol na našom dvore, začal som ten sneh začať odpratávať, lebo som chcel mať chodník znovu čistý a suchý. Odpratal som sneh a pod snehom bol ľad. Tak som musel vziať krompáč a ten ľad prácne rozbiť. A pod snehom bolo blato so zhnitými listami. Ktovie, ako sa tam vzalo, ale bolo tam. Trochu som to pozametal a ostatné nechal na slnko a vietor.

Za chvíľu bol chodník suchý a čistý.

Ako som odpratával ten sneh a videl ľad, blato a prácu slnka, napadlo ma, že človek žije (alebo len prežíva) a zdá sa mu všetko v pohode. Veď keď sa narodil bol taký krásny a čistý. Veď na začiatku bol taký krásny. Ale ani nezbadal, ako postupne zapadával snehom stereotypu života, zvykmi (aj zlozvykmi), náruživosťami, zásadami, možno i klamstvami a falošnosťou. Kým trvá mráz, je človek v pohode. Ale potom príde nejaký „odmäk“, náhla udalosť a človek si všimne, že sa nemôže ani pohnúť.

Ak má dosť vôle a rozumu, tak si odhádže ten sneh, ten obal zlých návykov a ľahostajných vecí. Možno mu bude niekto musieť poradiť, aby si ten sneh odhádzal a možno mu dobrý priateľ ten sneh aj pomôže odpratať, otvoriť oči. Veď človek je zvonku taký krásny biely, ľudia ho majú radi, sám by na to asi neprišiel. Ale v tom narazí na ľad – na tvrdosť srdca. Keď človek odhádzal sneh na ceste do svojho vnútra, myslel si, že už má vyhraté... Ale práve teraz to príde. Na tomto mieste veľa ľudí končí svoju púť do seba. Radšej sa znova nechajú zapadnúť snehom. Kto však pokračuje ďalej, nájde po rozbití ľadovej ochrany blato, bahno, dno, pôvod. Stačí len trochu pozametať a nechať sa očistiť slnkom a vetrom...

Žijeme vo svete plnom pretvárky a nudy (okrem iných vecí). A tak nečudo, že aj za lásku sa skrýva veľa iných vecí. A človek podľahne ľahko sebaklamu, ilúzii lásky. Začne odhŕňať, odpratávať sneh jeho všednosti, obal zamilovanosti. A tu príde skúška ľadom. Tvrdosť života, prekážky, protivenstvá. Zdolá to? Presekne a rozbije ľad, prekoná skúšky a protivenstvá? Tu sa začína pravá láska. Ochota prelomiť ľad. Veľmi málo, alebo veľmi veľa ľudí prejde ľadom? Určite veľa, len potrebujú väčší odmäk. Z druhej strany. Od druhej osoby. Od druhých ľudí. Zvonku musíme cítiť teplo slnka lásky. Od Neho, od ľudí, od partnera.

Bahno sa upratuje ľahšie (len netreba krčiť nosom). A je nemožné sa ho zbaviť bez slnka a vetra. Je nemožné človeka vyčistiť jemu samotnému. Nemôže to spraviť bez slnka a vetra.

A čo ja? Kde som ja? Našiel som už vôbec ten zasnežený chodník? Aha, tu je. Ale čo je to za chodník? Kam vedie? Ktorým smerom sa mám dať? Ale veď nemôžem ísť po takom zasneženom? Trochu to odhádžem, aby sa mi ľahšie išlo. Ako ľahko to zvrchu ide. Slniečko prihrieva, nemrzne, nuž i sneh popustil. Obal je mäkký. Ako krásne mi to ide. Som nadšený rýchlym pokrokom. Budem odkrývať ďalej ten chodník, ba pomôžem aj druhým odhŕňať. Čo, celému svetu pomôžem odpratať ten sneh. To je super, veď to ide samé...

No ale toto... To je zrada. Veď to nejde. To je ľadisko, takto naštartovaného ma zabrzdiť. Ja to kašlem, veď to fakticky nejde. Veď to, samému mi to vôbec nejde. Pomóc.

Čo už mám hodiť lopatu do snehu? Mám s tým prestať? Slnko, aspoň ty mi pomôž.