Solitude

“It’s beautiful here,” I tell myself, walking across the bridge over the river. To the right, on the hill, a cathedral; below it, the hustle of the big city. To the left, a fortress on another hill, surrounded by houses and people. There are really a lot of people here, I think. Not as many as in central London, certainly not like Mumbai. But enough to feel like too many – for me. I pause for a moment and take it all in. I’m not in a rush to get home from work. Quite the opposite.

Next to me, a couple in love takes advantage of the perfect spot for a photo with the castle in the background. They really seem to love each other, they’re close. “I wonder where they’re from,” crosses my mind as I imagine romantic places around the globe. “Ah, locals,” I note a little disappointedly when I catch a snippet of their conversation. It was long ago, ages ago, when… But now. Just a little longer. I’m in no hurry to leave work. Quite the opposite.

I decide to slow down even more and extend my route. I don’t get on the tram, but walk slowly along the riverbank, step by step. I admire the skyline and think. It’s been a long time since I walked here and wasn’t alone. Now it is different. It sucks, walking through a crowd. But the idea of being alone in my apartment—ugh, anxiety hits me at the thought. I’d rather stay around people as long as I can. I’m not rushing from work. Quite the opposite.

I think about what my therapist said: “Let’s try to change the negative thought patterns,” I recall. I do believe that our thoughts, feelings, and behaviors are deeply interconnected. Mine make me sick. When I get into this “alone” reflection, I start to sweat, my heart races, and I gasp for air. I've learned how to keep myself from choking on it. The therapist is supposed to help me find and name those dragon thoughts that slowly kill me. “No one likes me, I’ll never make any friends.” But where did that come from inside me? Will I ever find out? I’m not rushing. Quite the opposite.

On that note, she’s also been teaching me to challenge the truth of those thoughts that lead me toward ruin. Whenever I’m alone, I expect disaster. I can’t focus, let alone think clearly. Just that damn catastrophe. I already see it all collapsing; an earthquake, a war,and I'm the one buried under the debris.. Did that actually happen to me, and I just don’t remember? If so, I must have buried it deep. I can’t recall. Was it real, or just a dream? A dream from another life? Still, I’m not in any rush. Quite the opposite.

It’ll be a long time before I find the cause. Struggling with a stranger, hoping for some relief. But it doesn’t bring me joy. For now, I just have to survive with myself. Do I have to? Still not rushing.

 

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. Inspired by fearof.net-monophobia. 

---

 

Samota

„Je tu krásně,“ říkám si, když jdu po mostě přes řeku. Napravo na kopci katedrála, pod ní ruch velkoměsta. Nalevo na kopci hrad, okolí plné domů a lidí. Je tu opravdu hodně lidí, pomyslím si. Ne tedy tolik jako v centru Londýna, a už vůbec ne jako v Mumbai. Ale dost na to, aby to bylo moc – pro mě. Na chvíli se zastavím a kochám se. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Vedle mě pár milenců, využívají dokonalé místo pro momentku s hradem v pozadí. Vypadají, že se skutečně milují, jsou si blízko. „Kdoví, odkud jsou,“ prolétne mi hlavou a v duchu zkoumám možná romantická místa po celém světě. „Aha, domácí,“ poznamenám trochu zklamaně, když zaslechnu kousek jejich rozhovoru. Bylo to dávno, celé věky, když... Ale teď. Ještě chvíli. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Rozhodl jsem se ještě zpomalit a prodloužit si cestu. Nenastupuji do tramvaje, ale pomalu kráčím po nábřeží, krok za krokem. Kochám se panoramatem města a přemýšlím. Bylo to dávno, kdy jsem tudy šel a nebyl jsem sám. Teď je to jiné. Je to naprd, když jdu v davu lidí. Ale při představě, že budu sám i doma v bytě, uff… …chytá mě úzkost jen při té myšlence. Raději zůstanu mezi lidmi co nejdéle. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Přemýšlím o tom, co mi řekla terapeutka: „Zkusíme změnit negativní myšlenkové vzorce,“ vzpomenu si. I já věřím, že naše myšlenky, pocity a chování jsou vzájemně propojené a ovlivňují se. Z těch mých se mi dělá zle. Když takhle „sám“ přemýšlím, začnu se potit, zrychlí se mi tep a sotva popadám dech. Už jsem se naučil, jak se při tom nezadusit. Terapeutka by mi měla pomoct najít a pojmenovat ty dračí myšlenky, které mě kousek po kousku ničí. „Nikdo mě nemá rád, nikdy si nenajdu kamarády.“ Ale kde se to ve mně vzalo? Přijdu na to? Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Když už jsem u toho, učila mě zpochybňovat pravdivost těchto myšlenek, které mě ženou do záhuby. Vždycky když zůstanu sám, čekám katastrofu. Nedokážu se soustředit, natož jasně myslet. Jen na tu zatracenou pohromu. Už vidím, jak se všechno hroutí; je to zemětřesení, nebo válka, a já ležím pod troskami. Stalo se mi to doopravdy, jen si to nepamatuju? Jestli ano, musel jsem to vytěsnit. Nemůžu si vzpomenout. Bylo to skutečné, nebo jen sen? Sen z minulého života? Stále nespěchám. Spíš naopak.

Čeká mě ještě dlouhá cesta, než najdu příčinu. Trápit se s cizím člověkem, s nadějí na úlevu. Ale netěší mě to. Zatím musím nějak přežít sám se sebou. Musím? Pořád nespěchám.

---

Samota 

Ja tu krásne, hovorím si, idúc po moste cez rieku. Napravo, na kopci katedrála, po ním ruch veľkomesta. Naľavo, na kopci hradisko, okolie plné domov a ľudí. Je tu skutočne veľa ľudí, myslím si. Teda nie až tak veľa ako v centre Londýna, a už vôbec nie ako v Mumbai. Ale dosť na to aby to bolo veľa pre mňa. Chvíľu postojím a kochám sa. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Vedľa mňa je párik milencov , využíva perfektné miesto na zachytenie momentky s hradom v pozadí. Vyzerá, že sa skutočne milujú, celkom sa k sebe majú. “Ktovie odkiaľ sú”, preblesne mi hlavou a už v mysli skúmam možné miesta na zemeguli, počnúc tými romantickými. “Aha, tak domáci”, konštatujem trochu sklamane, keď začujem kúsok ich rozhovoru. Bolo to už dávno, celé veky, keď ... Ale teraz. Ešte chvíľu. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Rozhodol som sa ešte spomaliť a predĺžiť si cestu. Nenastupujem do električky, ale pomaly kráčam po nábreží, krok za krokom. Kochám sa panorámou veľkomesta a premýšľam. Bolo to už dávno, keď som tadiaľto išiel a nebol som sám. Teraz je to iné. Je to to nafigu, keď kráčam v dave ľudí. Ale keď si predstavím, že budem sám i v byte, uff, chytá má úzkosť len pri tej predstave. Radšej ostanem medzi ľuďmi, čo najdlhšie. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Rozmýšľam, čo mi povedala terapeutka, “Skúsime zmeniť negatívne myšlienkové  vzorce”, spomínam si. Ja tiež verím tomu, že naše myšlienky, pocity a chovanie sú vzájomne prepojené a vzájomne sa ovplyvňujú. Z tých mojich je mi až navracanie. Keď sa takto “sám” zamyslím, začnem sa potiť, zrýchli sa mi tep a hneď lapám  po dychu. Už som sa naučil, ako sa pri to nezadusiť. Terapeutka by mi mala pomôcť nájsť a pomenovať tie dračie myšlienky, ktoré ma kúsok po kúsku zabíjajú. “Nikto ma nemá rád, nikdy si nenájdem kamošov.” Ale kde sa to vo mne vzalo?. Prídem na to? Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Keď som už pri tom, učila ma spochybňovať pravosť týchto mojich myšlienok, ktoré ma vedú do záhuby. Vždy keď zostanem sám, čakám katastrofu. Nie som schopný sa sústrediť, a už vôbec nie jasne myslieť.  Len na tú zasranú pohromu. Už vidím, ako sa všetko rúca; je to zemetrasenie, či vojna, zostávam ležať po sutinami. Stalo sa mi to naozaj, len si to nepamätám? Ak áno, musel som to vytesniť. Nemôžem si spomenúť. Bolo to skutočné, alebo bol to len sen. Sen z minulého života? Stále sa nikam neponáhľam. Skorej naopak. 

Čaká ma ešte dlhý čas, kým nájdem príčinu. Trápenie sa s cudzou osobou, s vidinou úľavy. No neteší ma to. Zatiaľ musím nejako prežiť sám so sebou. Musím? Stále sa nikam neponáhľam.