Blackthorn bush

How to tell the truth

When I was young, I was touched by the film Behind the Blackthorn Bush. It’s “the final part of a loose trilogy from the Šumava forests, concluding the adventures of gamekeeper Straka and his grandson Véna, the heroes of the previous two parts called Under the Badger Rock and On the Poacher’s Trail. Once again, Véna comes to his grandfather in the beautiful Šumava hills to spend another unforgettable summer. His naively enchanted view of nature, thanks to his age and his grandfather, who teaches him to understand life and the laws of nature, has been replaced by a more understanding perspective, where the boy realizes that nature must be protected — and he tries to do so in his own childish way. This leads to a number of comic situations, which, however, tend to add to gamekeeper Straka’s worries rather than ease them.”

Recently I learned why the film is called Behind the Blackthorn Bush. At the end of the film, it is said that when father (forester Straka) and son wanted to tell each other the truth, they went “behind the blackthorn bush” and were honest with each other. I no longer remember the exact dialogue (I’ll have to borrow the DVD and quote it exactly, or maybe someone will add it in the comments), but I remember the feeling the scene gave me.

First reaction: “... did they always have to go behind the blackthorn bush?” Next thought: “... then most of the time they must have lied, because they didn’t always have time to go behind the bush. You had to make time for that.” At least now you see what I’m like. :-)

And two months later I understood: “Honesty is sometimes a bit bitter. If I remember my childhood experience at my grandparents’, sloes (blackthorn berries) are also bitter. And they prick.”

They’re bitter when unripe. But when they ripen, they’re sweet, sweet like plums. Could it be the same with honesty? Does it have to ripen before it can be accepted? Could it be the same with truth? What is the truth anyway?

Aristotle believed that truth involves a correspondence between our knowledge or statements and the actual state of reality. This is often referred to as the correspondence theory of truth.  The Latin phrase "Veritas est adaequatio rei et intellectus," attributed to Thomas Aquinas, translates to "Truth is the adaequatio (or conformity, adequation) of thing and intellect". This statement, central to Aquinas's theory of truth, means that truth exists when there is a correspondence between what is in the mind (intellect) and what exists in reality (the thing). Truth hides beneath the surface of appearances and must be uncovered intellectually. I quite agree with that. But even here it says that truth depends on knowledge. Therefore it is subjective. (That's all for this article about truth. I'll address truth itself another time, if ever.)

The point of the article is: how to tell a subjective truth when we don’t have “a blackthorn bush at hand.” How to tell it when it’s bitter. Is it still unripe then? Let it ripen, or serve it “still bitter”? And what if it rots before it ripens?

When we “come out with the truth,” we are already judging, evaluating — in other words, criticizing. We are assessing the match between knowledge and the thing. Judging, evaluating, honesty, criticism — what an ungrateful task for a manager, a leader. Is it even necessary? And how to do it — how to come out with the truth? How to Criticize (and Have Them Thank You)?

For now, I judge, evaluate, and criticize. I try to be committed to the truth, especially when it comes to others and according to my knowledge and courage. I try to act in line with my understanding, and I try to ensure my colleagues act in line with my understanding (of course in relevant areas — such as the direction of the company, customer relations, team spirit, etc.). In the best of intentions, I influence my colleagues — formally during joint evaluations, performance reviews, and informally in the office, in the hallway, at lunch. Honestly and fairly (sometimes bitterly). Do I have the right to do that? Or, on the contrary, is it my duty? Or is it my need?

And I don’t even have to go to my colleagues — I have small children at home. And I do the same. Should I? And if so, how do I do it so I leave them space for their opinion, so I don’t manipulate them, but clearly and understandably express my stance while allowing them their own freedom? So I don’t cling to my absolute view, but also don’t fall into boundless relativism?

At work, I’ve taken inspiration from a training and I try to set agreements instead of relying on the manager’s whim, and I try to judge the fruit (truth) against established, agreed, and generally accepted agreements (sometimes tasks) that I am also subject to (so colleagues can also assess my conformity to reality) — and then I evaluate based on this (agreed) conformity.

Set the goal and define the territory with processes so that everyone knows what and how. So that everyone first has the knowledge, the rules, and only then the judgment, the evaluation.

I try. Sometimes I stumble, but I get up again, apologize for the mistake, and go on. Continuing in the same effort.

But how to come out with the truth — the art of criticizing, the art of “the blackthorn bush.” How?

When I try to tell colleagues the truth, especially an unpleasant one for them, I try to step into the moccasins of the object of my honesty: “This is probably how I would solve it if I were in your place.” Or: “This is how I solved it when I was in your place. Do you think it’s right in your view? And is it acceptable to you, are you able to act like that next time?”

In my opinion, a manager must repeatedly undergo the “blackthorn bush” and learn the art of the blackthorn bush. (One friend would immediately cross that out, but I want to emphasize the urgency of the art of the blackthorn bush.) My ideal manager cares about the personal growth (without manipulation) of their colleagues. And that’s why the art of the blackthorn bush is important.

How to come out with a confession, with the truth about yourself, that’s a topic for another article.

The soles ripen and become sweet, but their thorns never fall off.

BTW: Anyone who wants to protest against the taste of sloes, feel free — but I’m not giving up this allegory :-). Otherwise, I look forward to comments, opinions, and help in my growth. Try the art of the blackthorn bush on me, I’ll thank you. Maybe.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007.  Updated. English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

 

Jak s pravdou ven

Když jsem byl malý, oslovil mě film Za trnkovým keřem. Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který ho učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a také se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají než naopak.“

Nedávno jsem se dozvěděl, proč se film jmenuje Za trnkovým keřem. Na konci filmu bylo řečeno, že když si chtěli otec (hajný Straka) se synem říci pravdu, šli „za trnkový keř“ a byli k sobě upřímní. Už si ten dialog přesně nepamatuji (musím si půjčit DVD a pak ho ocitovat přesně, nebo mě někdo doplní v komentáři), ale pamatuji si pocit, který ve mně ten dialog vyvolal.

První reakce: „… to museli jít vždycky za trnkový keř?“ Následná myšlenka: „… to si pak většinou lhali, protože ne vždy měli čas jít za trnkový keř. Na to si museli najít čas.“ Alespoň vidíte, jaký jsem. :-)

 

A po dvou měsících tomu rozumím: „Upřímnost bývá někdy trpká. Pokud si pamatuji zážitek z dětství u prarodičů – i trnky jsou trpké. A píchají.“

Trpké jsou, když jsou nezralé. Ale když dozrají, jsou sladké. Sladké jako švestky. Může to tak být i s upřímností? Musí dozrát, aby se dala přijmout? Může to tak být i s pravdou? Co je to vůbec pravda?

Pravda je shoda mezi poznáním a věcí (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés. „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat. S tím docela souhlasím. Ale už tady se píše, že pravda závisí na poznání. Takže je subjektivní. (Tolik k pravdě v tomto článku. Pravdě jako takové, pokud vůbec, se budu věnovat někdy jindy, nebo vůbec.)

Pointa článku je: jak říct subjektivní pravdu, když nemáme po ruce trnkový keř. Jak ji říct, když je trpká. Je tehdy ještě nezralá? Nechat ji dozrát, nebo použít „zatím trpkou“? A co když shnije dřív, než dozraje?

Když jdeme s pravdou ven, už posuzujeme, hodnotíme, tedy kritizujeme. Posuzujeme shodu mezi poznáním a věcí. Posuzování, hodnocení, upřímnost, kritika – jaká to nevděčná úloha manažera, lídra. Je to vůbec nutné? A jak na to – jak s pravdou ven? Jak kritizovat, aby mi poděkovali?

Zatím hodnotím, posuzuji, kritizuji. Snažím se být oddaný pravdě (podle svého poznání a odvahy), snažím se jednat v souladu se svým poznáním a snažím se, aby i kolegové jednali v souladu s mým poznáním (samozřejmě v relevantních tématech – jako je směřování společnosti, vztah k zákazníkům, týmový duch atd.). Prostě v nejlepším přesvědčení působím na kolegy – a to ať už formálně při společném hodnocení, hodnotících rozhovorech, nebo neformálně v kanceláři, na chodbě, u oběda. Upřímně a spravedlivě (někdy trpce). Mám na to právo? Nebo naopak, je to má povinnost? Nebo jinak, je to má potřeba?

A nemusím chodit ani ke kolegům, vždyť mám doma malé děti. A dělám to samé. Mám? A pokud ano, jak to mám dělat, tak, abych jim nechal prostor pro jejich názor, abych jimi nemanipuloval, ale jasně a srozumitelně jim vyjádřil svůj postoj a umožnil jim vlastní svobodu? Abych se nedržel svého absolutního názoru, ale neupadl do bezbřehého relativismu?

V práci jsem si vzal příklad ze školení a snažím se nastavit dohody místo libovůle vedoucího a snažím se posuzovat věci (pravdu) vůči nastaveným, odsouhlaseným a obecně přijatým dohodám (někdy úkolům), kterým podléhám i já (takže i kolegové mohou posuzovat mou shodu se skutečností) a pak hodnotím na základě takovéto (odsouhlasené) shody.

Určit cíl a procesy vytýčit území, aby každý věděl, co a jak. Aby každý měl nejdřív poznání, pravidla a až potom posuzování, hodnocení.

Snažím se. Někdy zakopnu, ale znovu vstanu, omluvím se za chybu a jdu dál. Pokračuji ve stejné snaze.

Ale jak s pravdou ven – umění kritizovat, umění trnkového keře. Jak?

Když se snažím říci pravdu kolegům, zejména pro ně nepříjemnou, snažím se obout si mokasíny objektu mé upřímnosti: „Tak a tak bych to pravděpodobně řešil já na tvém místě.“ Nebo: „Tak jsem to řešil já, když jsem byl na tvém místě. Myslíš, že je to podle tebe správné? A je to pro tebe přijatelné, jsi schopen tak příště jednat?“

Podle mého názoru musí manažer opakovaně podstupovat trnkový keř a naučit se umění trnkového keře. (Musel by mě jeden kamarád hned opravit, ale chci zdůraznit naléhavost umění trnkového keře.) V mé představě ideálního manažera mu záleží na osobním růstu (bez manipulace) svých kolegů. A proto je důležité umění trnkového keře.

Jak jít ven s přiznáním – s pravdou o sobě – to je už téma na jiný článek.

Trnky dozrají a jsou sladké, ale trny jim neodpadnou. 

P. S. Kdo by chtěl protestovat proti chuti trnek, klidně může, ale této alegorie se nehodlám vzdát :-). Jinak se těším na komentáře, názory a pomoc v mém růstu. Zkuste si na mně umění trnkového keře – poděkuji. Možná. 

---

Ako s pravdou von.

Keď som bol malý, oslovil ma film "Za trnkovým keřem". Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který jej učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a taky se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají, než naopak.“

Nedávno som sa dozvedel, prečo sa film volá „Za trnkovým keřem". Na konci filmu bolo povedané, že keď si chceli otec (hájnik Straka) so synom povedať pravdu, šli „za trnkový keř“ a boli k sebe úprimní. Už si ten dialóg presne nepamätám, (musím si požičať DVD a potom to odcitujem presne, alebo to dopíše za mňa niekto v komentári), ale pamätám si pocit, ktorý vo mne ten dialóg vyvolal.

Prvá reakcia: „.. to museli ísť vždy za trnkový krík?“ Následná myšlienka: „ ... to si potom väčšinou klamali, lebo nie vždy mali čas ísť za trnkový krík. Na to si museli nájsť čas.“ Aspoň vidíte, aký som.:-)

A po dvoch mesiacoch to rozumiem : „ Úprimnosť býva niekedy trpká. Pokiaľ si pamätám zážitok z detstva u starých rodičov sú aj trnky trpké. A pichajú.“

Trpké sú, keď sú nezrelé. Ale keď dozrejú, sú sladké. Sladké ako slivky. Môže to byť tak aj s úprimnosťou? Musí dozrieť, aby sa dal prijať? Môže to byť tak aj s pravdou? Čo je to vôbec pravda?

Pravda je zhoda medzi poznaním a vecou (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda sa skrýva pod povrchom javov a treba ju intelektuálne odkrývať. Celkom s tým súhlasím. Ale už v tomto momente sa píše, že pravda závisí od poznania. Takže je subjektívna. Toľko k pravde v tomto článku. Pravde ako takej, ak vôbec, venujem niektoré iné zamyslenie.

Pointa článku je ako povedať subjektívnu pravdu keď nemáme po ruke trnkový ker. Ako ju povedať, keď je trpká. Je vtedy ešte nedozretá. Nechať ju dozrieť, alebo použiť „za trpka“? A čo ak vyhnije skorej než dozreje?

Keď ideme s pravdou von, už posudzujeme, hodnotíme, teda kritizujeme. Posudzujeme zhodu medzi poznaním a vecou.

Posudzovanie, hodnotenie, úprimnosť, kritika – aká to nevďačná úloha manažéra, lídra. Je to vôbec nutné? A ako na to ako s pravdou von. Ako kritizovať, aby mi poďakovali?

Ale zatiaľ hodnotím, posudzujem, kritizujem. Snažím sa byť oddaný pravde (podľa svojho poznania a odvahy), snažím sa konať v zhode s mojím poznaním a snažím sa, aby aj kolegovia okolo konali v zhode s mojím poznaním (samozrejme v relevantných témach – ako napr. smerovanie spoločnosti, vzťah k zákazníkom, teamový duch, atď.) Proste v najlepšom presvedčení pôsobím na kolegov a to či už formálne pri spoločnom hodnotení, hodnotiacich rozhovoroch, alebo neformálne v kancelárii, na chodbe, pri obede. Úprimne a spravodlivo (niekedy trpko). Mám na to právo? Alebo naopak, je to moja povinnosť? Alebo inak, je to moja potreba?

Ale nemusím chodiť ani ku kolegom, veď mám doma malé deti. A robím to isté. Mám? Ak áno ako to mám robiť tak, aby som im nechal priestor na svoj názor, aby som nimi nemanipuloval, ale aby som im jasne a zrozumiteľne vyjadril svoj postoj a umožnil im vlastnú slobodu? Aby som sa nedržal svojho absolútneho názoru, ale aby som neupadol do bezbrehého relativizmu?

V práci som si zobral príklad zo školenia a snažím sa nastaviť dohody, namiesto ľubovôle vedúceho a snažím sa posudzovať  veci (pravdu) voči nastaveným, odsúhlaseným a všeobecne prijatým dohodám (niekedy úlohám), ktorým podlieham aj ja (takže aj kolegovia môžu posudzovať moju zhodu so skutočnosťou) a potom hodnotím na základe takejto (odsúhlasenej) zhody.

Určiť cieľ a procesmi vytýčiť teritórium, aby každý vedel čo a ako. Aby každý mal najskôr poznanie, pravidlá a až potom posudzovanie, hodnotenie. 

Snažím sa. Niekedy sa potknem, ale znovu vstanem, ospravedlním sa za chybu a idem ďalej. Pokračujem v tej istej snahe.

Ale ako s pravdou von – umenie kritizovať, umenie trnkového kríku. Ako?

Keď sa snažím hovoriť pravdu kolegom, najme pre nich nepríjemnú, tak sa snažím obuť mokasíny objektu mojej úprimnosti. „Tak a tak by som to pravdepodobne riešil ja na tvojom mieste.“ Alebo: „Tak som to riešil ja, keď som bol na tvojom mieste. Myslíš, že je to správne podľa teba. A je to pre teba prijateľné, si schopný tak na budúce konať?“

Podľa môjho názoru, manažér musí podstupovať opakovane trnkový ker a naučiť sa umeniu trnkového kríku. (Musí by mi jeden kamarát hneď preškrtol, ale chcem podčiarknuť naliehavosť umenia trnkového kríku.) Mojej predstave ideálneho manažéra záleží na osobnom raste (bez manipulácie) svojich kolegov. A preto je dôležité umenie trnkového kríka.

Ako ísť s von s priznaním, s pravdou o sebe, to je už námet na iný článok.

Trnky dozrejú a sú sladké, ale tŕne im neodpadnú.

P.S. Kto by tu chcel proti protestovať proti chuti trniek, pokojne môže, ale tejto alegórie sa nemienim vzdať:-). Ináč sa teším na komentáre, názory a pomoc v mojom raste. Skúste si na mne umenie trnkového kríku – poďakujem. Možno.