He sits there all day on the kitchen counter. Just
lies there, loafing around and getting in the way. Doesn’t even consume
electricity. And then, completely out of the blue, he wakes up by himself,
unplugs, and sets off on an adventure. Just like that.
What can be said about him? Mostly that he’s red.
Maybe he’s ashamed of being what he is—or of who he is. Also, he causes
chaos, blending things together like it's nobody's business. And those sounds he
makes! When he gets going, he’s like a dentist’s drill. You could even say he’s
quite grumpy.
It was Tuesday, a warm summer evening, when I was
coming home from work. I open the front door, and rolling toward me—wait, it’s
him. The blender. I know it’s ours.
“Goodbye, and don’t write,” he growls, spinning away
from me. “Wait, where are you rushing off to?” I call out, startled, as if in a
dream. “You can’t just leave like that,” I continue in disbelief.
“Why couldn’t I? Are you blind?” he snaps. “Well, you
just can’t,” I insist, pointing at the door.
“How do you think I got out of the apartment?” he
grits through his blades, coils up his power cord and, like a lasso, yanks the
handle. And he's ready to roll out onto the street.
“Wait, hold on, I—” He cuts me off. “Hold on? You can
come if you’re not too lazy. Otherwise, goodbye.” I hesitate. Honestly, I’ve
had enough after a whole day in the office, but I’m not ready to give up our
blender so easily. “Wait, I’m coming.” I catch the closing door and run out
after him onto the street. We walk in silence for a bit. “Not very talkative,”
I think to myself. “Where are we going?” I ask aloud.
“Straight for the button, but first, I’d like to visit
the junkyard. I want to see what I’m getting into,” he says resolutely. “Oh.
But you’re not done for yet,” I try to lighten his cranky mood. I can see even
this grouchy blender is thinking about the end. Maybe he just wants to see how
his fellow machines end up after years of service. It won’t be a pretty sight.
“I know that. That was a joke. I need spare parts. You
haven’t invested in me much over the years, you cheapskate. And I need material
to build a vehicle. I’m not going to roll around on my own,” as if to add,
amused – you fool. “I’m traveling far, and I’m not coming back. Don’t count on
me. I’ll blend whatever I feel like, but only for myself.” After such a long
speech, I have no response. So we just continue in silence.
We arrive at the scrapyard. Surprisingly tidy place.
The blender quickly gets his bearings, as if he came here every day—even though
I know he hasn’t left the house in ten years. He picks out a few parts.
And—what do I see—he’s even swapping some out (and in public! :-0). He’s quite
a machine, after all—he often managed to mix even the impossible.
He’s gathered a
few more things from the yard and is building some sort of custom ride for his
own size. It takes a while. I’m getting seriously hungry and thinking of
heading home. Blender or no blender. If that’s his choice, I won’t try to stop
him. Maybe it’s time to buy a new one. Or just live without a blender. How
often did we even use it? Big plans—smoothies twice a day, baking, cooking,
grinding, blending, stirring, kneading...
“Done,” he finally announces. “Take care—or better.”
His final words fade into the distance as he blends into the unknown. I turn
and walk home thoughtfully. “What’s waiting for me there?”
The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations, and pictures are generated by ChatGPT. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.
Mixér
Celé dny sedí na kuchyňské lince. Leží tam, vegetuje a
překáží. Nic nežere, ani tu elektřinu. A pak, zcela nečekaně, sám od sebe se
probere, odpojí se a vyrazí na vandr. Jenom tak.
Co by se o něm dalo říct? Hlavně to, že je červený. Asi
se stydí za to, že je, nebo jaký je. A taky to, že vytváří chaos, míchá věci
dohromady, jako by se nechumelilo. A ty zvuky, co při tom vydává. Když se
roztočí, je jako zubařská vrtačka. Dá se o něm říct i to, že je dost nevrlý.
Bylo úterý, teplý letní podvečer, když jsem se vracel
domů z práce. Otevřu vchodové dveře a proti mně se kutálí, podívám se lépe – je
to on, mixér. Poznávám ho, protože je náš.
„Sbohem a nepiš,“ zavrčí a kutálí se dál ode mě. „Počkej,
kam spěcháš?“ zvolám překvapeně, jako ze sna. „To přece nemůžeš jen tak
odejít.“ pokračuji s údivem.
„Jak bych nemohl? Co, jsi slepý?“ odsekne. „No nemůžeš,“
trvám na svém a ukazuji na dveře.
„Jak si myslíš, že jsem se dostal z bytu?“ procedí mezi
sekáčky, vytáhne elektrický kabel a jako lasem zatáhne za kliku. A už se chce
skutálet na ulici.
„Počkej přece, po...“ Nenechá mě domluvit. „Jaké počkej?
Můžeš jít se mnou, jestli se ti chce. Anebo sbohem.“ Chvíli váhám. Přiznávám,
že po celém dni v kanceláři toho mám dost, ale svého mixéru se jen tak nevzdám.
„Počkej, už jdu.“ Doběhnu zavírající se dveře a vyběhnu za ním na ulici. Chvíli
mlčky jdeme. „Zrovna ukecaný není,“ říkám si v duchu. „Kam jdeme?“ zeptám se
nahlas.
„Rovnou za knoflíkem, ale ještě předtím bych rád
navštívil sběrný dvůr. Ať vím, do čeho jdu,“ řekne odhodlaně. „Aha. Ale, ale –
ty přece ještě nejsi na odpis,“ snažím se rozptýlit jeho špatnou náladu. Vidím,
že i ten nabručený mixér myslí na poslední věci. Asi chce vidět, jak dopadají
jeho kolegové po letech služby. No, nebude to veselý pohled.
„To vím moc dobře. To byl vtip. Potřebuju náhradní díly.
Moc jsi do mě za ty roky neinvestoval, ty skrblíku. A taky materiál na stavbu
vozidla. Nebudu se přece kutálet po svém,“ jako by chtěl ještě dodat pobaveně –
ty blázne. „Cestuji daleko a už se nevrátím, nepočítej se mnou. Budu si
mixovat, co mi přijde pod vrtuli, ale jen pro sebe.“ Po tak dlouhém monologu se
nezmůžu na odpověď. A tak dál jdeme mlčky.
Jsme na sběrném dvoře. Mají tam překvapivý pořádek. Mixér
se rychle zorientuje, jako by sem chodil každý den, i když vím, že posledních
deset let nevystrčil patu z bytu. Vybere si pár součástek. A – co to vidím –
některé i mění (a to veřejně! :-O). Přeci jen je to šikovný stroj – často
smíchal i nemožné. Už má u sebe i nějaké další věci ze sběrny a kutí si jakési
vozítko na míru, pro svou postavu. Trvá to dlouho. Už mám pořádný hlad a
přemýšlím, že odejdu. Mixér, nemixér. Když se tak rozhodl, nebudu ho přemlouvat.
Možná je čas koupit si nový. Anebo žít prostě bez mixéru. Vždyť kolikrát jsme
ho použili? Plány byly velké – smoothie dvakrát denně, pečení, vaření, mletí,
mixování, šlehání, hnětení…
„Hotovo,“ oznámí nakonec. „Měj se, jak chceš – nebo líp.“
Poslední slova se ztrácejí v dálce, jak mizí neznámo kam. Otočím se a zamyšleně
se vracím domů. „Co mě tam asi čeká.“
Mixér
Celé dni tam sedí na kuchynskej linke. Leží, vegetuje a
prekáža. Nič nežerie, ani len tú
elektrinu. A raz, celkom nečakane, sa sám od seba preberie, odpojí a vyrazí na
vandrovku. Len tak.
Čo by sa dalo o ňom povedať. Hlavne to, že je červený.
Asi sa hanbí za to že je, alebo aký je. A tiež to, že vytvára chaos, mixuje
veci dohromady, ako by sa nechumelilo. A tie zvuky, čo pri tom vydáva. Keď sa
vytočí, je ako zubárska vŕtačka. Dokonca je možné o ňom prezradiť, že je celkom
nevrlý.
Bol utorok, teplý letný podvečer, keď som sa vracal domov
z práce. Otvorím vchodové dvere a proti mne sa gúľa, prizriem sa lepšie, je to on, mixér. Poznám ho, lebo je náš.
„Zbohom a nepíš.”, zavrčí a krúti sa ďalej odo mňa.
„Počkaj, kam sa ponáhľaš”, zvolám prekvapene, akoby zo sna. „To, to nemôžeš len
tak odísť.“, pokračujem v údive.
„Akoby som nemohol, čo si slepý?“, on na to. „No nemôžeš,
no“, pokračujem, ukazujúc na dvere.
„Ako myslíš, že som sa dostal z bytu“, precedí medzi
sekáčmi, vysúka elektrickú šnúru a akoby lasom zatiahne za kľučku. A už sa chce
kotúľať na ulicu.
„Počkaj predsa, po ...“. Nenechá ma dopovedať, „aké
počkaj, môžeš so mnou, ak sa ti nelení. Alebo, zbohom.“. Chvíľu váham. Priznám
sa, že mám toho celkom dosť po celom dni sedenia v kancelárii, ale nášho mixéru
sa nemienim len tak ľahko vzdať. „Počkaj predsa, už idem.“ Dobehnem zatvárajúce
sa dvere a vybehnem za ním na ulicu. Chvíľu mlčky kráčame. „Zhovorčivý nie je“,
vravím si v duchu. „Kam ideme“, poviem
nahlas.
„Rovno za gombíkom, ale ešte pred tým, rád by som
navštívil zberný dvor. Nech vidím, do čoho idem“, riekne odhodlane. „Aha. Ale, ale, veď ty ešte nie si na
odpis,“, snažím sa trochu rozptýliť jeho nevrlú náladu. Vidím, že aj ten
nabručaný mixér myslí, na veci posledné. Asi chce vidieť, jak dopadajú jeho
kolegovia po rokoch služby. No, nebude to radostný pohľad.
„To ja dobre viem. To bol vtip. Potrebujem náhradné
diely. Moc si do mňa za tie roky neinvestoval, ty držgroš. A tiež aj materiál
na postavenie vozidla. Nebudem sa predsa kotúľať po svojom“, ako by ešte chcel
dodať pobavene - ty hlupák. „Cestujem ďaleko a už sa nevrátim, nepočítaj so
mnou. Budem si mixovať, čo mi príde pod vrtuľu, ale len sám pre svoju potrebu.“
Po takom dlhom príhovore sa nezmôžem na odpoveď. A tak sa ďalej posúvame mlčky.
Už sme na zbernom dvore. Majú tam prekvapivý poriadok.
Mixér sa rýchlo zorientuje, akoby sem chodil každý deň, hoci viem, že
posledných desať rokov nevystrčil poklop z domu. Vyberie si pár súčiastok. A,
čo to vidím, aj si nejaké vymieňa (a takto na verejnosti :-O). Predsa len,
mašina je to šikovná, často pomiešal aj nemožné. Už má u seba aj nejaké ďalšie
vecičky zo zberne a majstruje, akési „vozítko“ na mieru, pre jeho postavu. Trvá
to dlho. Už som teda poriadne hladný a pomýšľam na odchod. Mixér, nemixér. Keď
sa tak rozhodol, nebudem ho prehovárať. Možná je načase si kúpiť nový. Alebo
existovať len tak bez mixéru. Veď koľkokrát sme ho použili. Plány boli veľké –
smothie každý deň dvakrát, pečenie, varenie, mletie, mixovanie, miešanie,
miesenie, ...
Hotovo“, zahlási nakoniec. „Maj sa ako chceš, alebo
lepšie“, posledné slová sa strácali v diaľke, ako mixoval do neznáma. Otočil
som sa a zamyslene som sa vracal domov. „Čo ma tam ešte čaká.“
Martin turned the car around and stopped on the
opposite side, closer to the hospital entrance. As he passed the security
booth, he remembered the sign from his dream: St. Cross Hospital. Ring the
bell.
