štvrtok 28. mája 2026

The Glasses

“You have a lovely voice,” a stranger’s whisper interrupted my thoughts. “Would you like to do this again sometime? It puts the kids to sleep beautifully after lunch.”

I have absolutely no idea how I ended up here. It felt strange to be sitting here again. And above all,
uncomfortable. Never, truly never, would I have thought I’d ever return to this place. Well, I don’t mean this specific room, but this type of institution in general. Even in my wildest dreams, it couldn't have felt more surreal.

I looked at the young kindergarten teacher, surrounded by a flock of little creatures tucked in like logs in their sleeping bags. “But let’s go now, so we don’t wake them up right away,” she said almost inaudibly.

Have you, as an adult, ever sat in a kindergarten chair? It’s hard enough to squeeze into one, but getting out is even worse. Even though I’m of a more mature age, alright, I’ll admit it, I’m retired, I didn’t want to embarrass myself in front of this beautiful young lady. 

But for some reason, I just couldn't get up. I should have worked more on my core strength at the gym, I thought to myself. “Can I help you?” She whispered into my ear.

Oh, that’s all I needed! I gave myself a powerful push, and, voilà, it worked. But I barely managed to keep my balance afterward. Whew, I need to practice this for next time. What next time, exactly? Wait, have I already been talked into this? It didn't take her long at all.

Every now and then, my wife and I help our kids by babysitting the grandkids. And when my granddaughter started kindergarten, I began walking her there to help them out with the logistics. I suppose I looked like I was enjoying it, but who wouldn't smile around that little girl? I didn't want to look like a grumpy old man in front of her. When she’s supposed to take an afternoon nap at our place, I always read to her because they say it helps her fall asleep. But apparently, she just can't manage a "nap time" at kindergarten. “Grandpa, wouldn't you come there with me sometime?” she asked me once while I was reading to her again. “You have such a beautiful, soothing voice, you could put even snakes to sleep.” A shiver went down my spine, as if someone had walked over my grave.

For decades, I managed and coached adults, but I feared other people's children like the plague. Just the thought of something similar gave me instant hives and put me on the verge of anaphylactic shock. Or at least a heart attack. It’s a good thing I wasn't drinking anything at that moment, or I probably would have drowned in a glass of water. But I calmed down almost immediately when it hit me that she was just teasing me. She did that often, and she was really good at it. And I wasn’t going to fall for it this time!

Unfortunately, it wasn't one of her pranks. She meant it seriously and wouldn't be talked out of it. As soon as her mom came to pick her up, she started manipulating her in that direction. I felt a sense of relief when they left, and I completely forgot about it. But it didn't take long, and during a typical Sunday family lunch, the little one brought it up again. How she loves it when Grandpa reads to her, how she’d love to have Grandpa in kindergarten too, to read to her before nap time so she could fall asleep easier, and how the other kids would too, and how...

Slowly but surely, my throat began to tighten. It was clear to me that she wasn't joking. Or was she? A tiny shred of hope flickered for a second. But no, it didn't look like it. Her mom and grandma joined in. “Et tu, Brute?” I thought as my own wife started persuading me. I tried to change the subject to football, but it didn't help. How about the garden? Not that either. Well, I need to excuse myself to the restroom.

In the evening, when my wife and I were left alone, it continued. They had already arranged it with the kindergarten, and they said it would look bad to back out now. Well, long story short, I held the defensive line for exactly a week. Armed with my glasses and the best book, I walked toward our kindergarten before lunch. Why am I writing "our," anyway? It’s not ours yet... whew, I don't want to get ahead of myself.

I was welcomed by one of the teachers, the prettier one. Though both were very nice. They led me into the classroom, where there were mini chairs with a mini table. Since I wanted to sit down, the mini chair was one of two options. The other was the floor. I chose the chair without thinking it through in much detail. I put on my glasses and opened the book.

The glasses - that was my cubby symbol in kindergarten. I had it embroidered or drawn on all my things.


It was constantly in front of my eyes; even my underwear was marked with it. I used to think it would follow me my whole life. I literally felt branded. I hated it. But symbols were rationed. I wanted a ball, like a proper little soccer player. I didn’t like kindergarten either, and my whole life I sincerely hoped I’d never step foot in one again.

“Grandpa, come on, start already,” my granddaughter interrupted my nostalgia. Who could resist her?


The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by AI. The picture is downloaded from pixabay and pixaby. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 



Brýle 


„Máte hezký hlas,“ vyrušil mě ze zamyšlení cizí šepot. „Nechtěl byste si to někdy zopakovat? Děti to po obědě krásně uspává.“ 

Vůbec nevím, jak jsem se tady ocitl. Bylo divné zase sedět na takovém místě. A hlavně nepohodlné. Nikdy, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že se na tohle místo ještě někdy vrátím. Tedy, nemyslím konkrétně tuhle místnost, ale tuhle instituci obecně. Ani ve snu to nemohlo být bizarnější.

Díval jsem se na mladou paní učitelku, obklopenou hejnem malých stvoření, uložených jako polínka ve spacácích. „Ale teď už pojďme, ať je hned nevzbudíme,“ řekla téměř neslyšně. 

Už jste někdy jako dospělí seděli na školkovské židličce? Těžko se do ní vtěsnat, ale ještě horší je se z ní vyprostit. Přestože jsem už ve zralejším věku, no dobrá, přiznám se, v důchodu, nechtěl jsem se před touhle krásnou slečnou ztrapnit. Ale nevím proč, ne a ne se zvednout. Měl jsem v posilovně víc trénovat střed těla, pomyslel jsem si. „Můžu vám pomoct?“ zašeptala mi do ucha. 

No to by mi tak scházelo! Pořádně jsem se odrazil a, voilà, povedlo se. Ale pak jsem jen tak tak udržel rovnováhu. Uff, pro příště to musím natrénovat. Jaké příště vlastně? Cože, to už jsem se nechal přemluvit? Ani jí to dlouho netrvalo. 

Občas s manželkou pomáháme našim mladým hlídat vnoučata. A když vnučka nastoupila do školky, začal jsem ji tam i vodit, aby to logisticky lépe zvládali. Asi jsem vypadal, že mě to baví, ale kdo by se netvářil mile u toho malého stvoření. Nechtěl jsem před ní vypadat jako kakabus. Když má jít u nás po obědě spát, tak jí předčítám, protože prý se jí u toho dobře usíná. A ve školce jí to prý „poo“ (po obědě) nejde. „Dědečku, nešel bys tam někdy se mnou?“ zeptala se mě jednou, když jsem jí zase četl. „Ty máš takový krásný, uspávací hlas, i hady bys uspal.“ Otřáslo mnou, jako by mi smrt přeběhla po zádech. 

Desítky let jsem zvládal řízení a koučování dospělých, ale cizích dětí jsem se bál jako čert kříže. Jen při pomyšlení na něco podobného mi hned na rukou naskakovala kopřivka a popadal mě anafylaktický šok. Nebo aspoň infarkt. Ještě že jsem u toho nepil, protože bych se nejspíš utopil ve sklenici vody. Hned jsem se ale uklidnil, když mě napadlo, že si mě jen dobírá. Dělala to často a byla v tom hodně dobrá. Ale já se tentokrát nenechám nachytat! 

Bohužel, nebyl to jeden z jejích kousků. Myslela to vážně a nenechala si to vymluvit. Jakmile pro ni přišla její máma, začala ji tímto směrem manipulovat. Docela jsem si oddechl, když odešly, a úplně jsem na to zapomněl. Netrvalo to však dlouho a při jednom nedělním obědě rodinného typu to vnučka znovu načala. Že má ráda, když jí děda čte, že by chtěla dědu i ve školce, aby jí četl před spaním, že by se jí líp usínalo, a že i ostatním dětem, a že... 

Pomalu, ale jistě se mi začalo svírat hrdlo. Bylo mi jasné, že nežertuje. Nebo že by přece? Na sekundu mi svitla malá naděje. Ale ne, nevypadalo to tak. Přidala se k ní její máma i babička. „I ty, Brute?“ pomyslel jsem si, když mě začala přemlouvat i moje manželka. Snažil jsem se změnit téma na hokej, ale nepomohlo to. Že by zahrada? Ani to. No nic, musím si odskočit. 

Večer, když jsme zůstali s manželkou sami, to pokračovalo. Už to měly domluvené i ve školce a že teď by bylo blbé couvnout. No, nebudu to natahovat, obranu jsem udržel přesně týden. Vyzbrojen brýlemi a nejlepší knížkou jsem před obědem vykročil k naší školce. Proč vlastně píšu „naší“? Ještě není naše... uff, nechci předbíhat události. 

Přivítala mě jedna z učitelek, ta hezčí. Milé však byly obě. Zavedly mě do třídy, kde byly mini židličky s mini stolkem. Jelikož jsem se chtěl posadit, byla mini židlička jedna ze dvou možností. Tou druhou byla podlaha. Vybral jsem si židličku, aniž bych to promyslel do větších detailů. Nasadil jsem si brýle a otevřel knížku. 

Brýle - to byla moje značka ve školce. Měl jsem ji vyšitou nebo nakreslenou na všech svých věcech. Stále jsem ji měl před očima, ještě i trenýrky jsem měl označené. Myslel jsem si, že mě bude provázet celý život. Doslova jsem se cítil označkovaný. Neměl jsem ji rád. Ale značky byly na příděl. Já chtěl míč, jako správný malý fotbalista. Neměl jsem rád ani školku a celý život jsem upřímně doufal, že tam už nevkročím. 

„Dědečku, no tak, už začni,“ vyrušila mě z nostalgie vnučka. Kdo by jí odolal? 



Okuliare 

„Máte pekný hlas,“ vyrušil ma zo zamyslenia cudzí šepot. „Nechceli by ste si to ešte niekedy zopakovať? Deti to po obede krásne uspáva.“ 

Vôbec neviem, ako som sa tu ocitol. Bolo divné tu zase sedieť. A hlavne nepohodlné. Nikdy, ale skutočne nikdy by som si nepomyslel, že sa sem ešte niekedy vrátim. Teda, nemyslím konkrétne do tejto miestnosti, ale do takejto inštitúcie. Ani vo sne to nemohlo byť bizarnejšie.

Díval som sa na mladú pani učiteľku, obklopenú kŕdľom malých stvorení uložených ako polená v spacákoch. „Ale teraz už poďme, aby sme ich hneď nezobudili,“ povedala takmer nečujne.

Už ste niekedy ako dospelí sedeli na škôlkarskej stoličke? Ťažko sa do nej vtesnať, ale ešte horšie sa z nej dostáva. Hoci som už v zrelšom veku - no dobre, priznám sa, na dôchodku - nechcel som sa pred touto krásnou slečnou strápniť. Ale neviem prečo, nie a nie sa zdvihnúť. Mal som v posilňovni viac trénovať stred tela, pomyslel som si. „Môžem vám pomôcť?“ zašepkala mi do ucha.

No ešte to tak, to by mi chýbalo. Poriadne som sa odrazil a, voila, podarilo sa. Ale len tak-tak som potom udržal rovnováhu. Uff, nabudúce to musím natrénovať. Aké nabudúce vlastne? Čo, už som sa nechal prehovoriť? Ani jej to dlho netrvalo.

Občas s manželkou pomáhame našim mladým strážiť vnúčatá. A keď vnučka nastúpila do škôlky, začal som ju tam aj odprevádzať, aby to logisticky lepšie zvládali. Asi som vyzeral, že ma to baví, ale kto by sa netváril milo pri tom malom stvorení. Nechcel som pred ňou vyzerať ako kakabus. Keď má ísť u nás poobede spať, tak jej čítavam, lebo vraj od toho sa jej dobre zaspáva. A v škôlke sa jej vraj „poo“ nedá. „Dedo, nešiel by si tam niekedy so mnou?“ opýtala sa ma raz, keď som jej zase čítal. „Ty máš taký krásny, uspávací hlas, aj hadov by si uspal.“ Striaslo ma, akoby mi smrť prešla po chrbte.

Desiatky rokov som zvládal riadenie a koučovanie dospelých, no cudzích detí som sa bál ako čert svätenej vody. Len pri pomyslení na niečo podobné mi hneď na rukách naskakovala žihľavka a chytal ma anafylaktický šok. Alebo aspoň infarkt. Ešteže som pri tom nepil, lebo by som sa asi utopil v pohári vody. Hneď som sa však upokojil, keď mi napadlo, že si ma len doberá. Robila to často a bola v tom úspešná. Ale ja sa tentoraz nedám nachytať!

Bohužiaľ, nebol to jeden z jej kúskov. Myslela to vážne a nedala si to vyhovoriť. Hneď ako po ňu prišla jej mama, začala ju týmto smerom manipulovať. Aj som si oddýchol, keď odišli, a celkom som na to zabudol. Netrvalo však dlho a pri jednom nedeľnom obede rodinného typu to malá znovu načala. Že má rada, keď jej dedo číta, že by chcela deda aj v škôlke, aby jej čítal pred spaním, že by sa jej ľahšie zaspávalo, a že aj ostatným deťom, a že... 

Pomaly, ale isto mi začalo zvierať hrdlo. Bolo mi jasné, že nežartuje. Alebo žeby predsa? Na sekundu mi svitla malá nádej. Ale nie, nevyzeralo to tak. Pridala sa k nej jej mama aj babka. „Aj ty, Brutus?“ pomyslel som si, keď ma začala prehovárať aj moja manželka. Snažil som sa zmeniť tému na hokej, ale nepomohlo to. Žeby záhrada? Ani to. No nič, musím si odskočiť. 

Večer, keď sme zostali s manželkou sami, to pokračovalo. Už to mali dohodnuté aj v škôlke a že teraz by bolo blbé cúvnuť. No, nebudem to naťahovať, obranu som udržal presne týždeň. Vyzbrojený okuliarmi a najlepšou knižkou som pred obedom vykročil k našej škôlke. Prečo vlastne píšem „našej“? Ešte nie je naša... uff, nechcem predbiehať udalosti. 

Privítala ma jedna z učiteliek, tá krajšia. Milé však boli obe. Zaviedli ma do triedy, kde boli mini stoličky s mini stolíkom. Keďže som sa chcel posadiť, bola mini stolička jedna z dvoch možností. Tou druhou bola podlaha. Vybral som si stoličku bez toho, aby som to premyslel do väčších detailov. Nasadil som si okuliare a otvoril knižku. 

Okuliare - to bola moja značka v škôlke. Mal som ju vyšitú alebo nakreslenú na všetkých svojich veciach. Stále som ju mal pred očami, ešte aj trenírky som mal označené. Myslel som si, že ma bude sprevádzať celý život. Doslova som sa cítil označkovaný. Nemal som ju rád. Ale značky boli na prídel. Ja som chcel loptu, ako správny malý futbalista. Nemal som rád ani škôlku a celý život som úprimne dúfal, že tam už nevkročím. 

„Dedo, no tak, už začni,“ vyrušila ma z nostalgie vnučka. Kto by jej odolal? 



streda 22. októbra 2025

Dreamcatcher IV.

Martin turned the car around and stopped on the opposite side, closer to the hospital entrance. As he passed the security booth, he remembered the sign from his dream: St. Cross Hospital. Ring the bell.

Exactly the same as in the dream.

This time, however, there was a guard inside – an older man, probably retired, earning a few extra coins. Or maybe he was just here to feel useful… to be around people.

“Where to, young man?” rasped the guard, snapping Martin out of his thoughts.

“Uh… ophthalmology,” Martin stammered.

“Well, you surely need it,” the guard chuckled. “The map’s right in front of you, and you’re asking for directions? Straight ahead, second floor, right wing.”

“I didn’t ask,” Martin muttered irritably – and immediately regretted it.

“Ah, never mind,” the guard waved it off. “You were standing there like Lot’s wife, so I just asked.”

“Right… thanks,” Martin said quietly and headed toward the main entrance.

Exactly like in the dream, he thought as he stepped inside. Even the smell is the same.

Instead of ascending to the second floor, he descended to the basement. A maze of corridors stretched before him – but this time, he followed the signs, in the direction of the arrows leading to the pathology department.

“Where do you think you’re going, young man?” came a calm voice behind him – a man in a white coat.

Again?  And with the ‘young,’ Martin thought. Do I really look that fresh-faced?

“I… I’m here to ask about one of the victims. From that train crash,” he managed to say.

“Are you a relative? Which victim? There are several here,” replied the doctor.

“Yes… the son-in-law. Of Mr. K– K–”

“You mean Kubica?”

“Yes,” Martin nodded.

“Then his daughter is already here. Your wife, I presume?”

Martin only nodded silently.

“This way, please. I’ll take you to her.”

They entered the same room he had seen in his dream. The doctor opened the door and said quietly, “I’ll leave you alone,” before closing it behind them.

Martin prayed silently that Mr. Kubica was the same man from his dream — and that he had only one daughter. It seemed his prayer was, at least partly, answered.

From where he stood, Martin saw the man from his dream — Mr. Kubica.

Now he wasn’t merely corpse-like. He was completely dead.

 Before him stood a figure in a T-shirt and tight jeans, turned away. From the shaking of her shoulders, he knew she was crying softly.

“Oh, father…” she whispered.

Martin couldn’t grasp it. He had never dreamed before — and now, his dream had become real.

How was that possible?

And why was he even here? Why had he needed to test it?

“And who are you?” came the girl’s voice.

She turned and took a step towards him.

It’s her. His daughter, Martin thought as her face came into view.


The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 


Lapač snů IV.

Martin otočil auto a zastavil na druhé straně, blíž ke vstupu do nemocnice. Když procházel vrátnicí, vybavil se mu nápis, který viděl ve snu: Nemocnice sv. Kříže. Zvoňte.
Úplně stejné jako ve snu.
 
Tentokrát tu ale seděl vrátný – starší pán, zřejmě důchodce, který si přivydělával k penzi. Nebo tu byl prostě proto, aby měl pocit, že je užitečný… a že ještě patří mezi lidi.
 
„Kampak, mladej pane?“ ozval se chraplavý hlas a vytrhl Martina z myšlenek.
 
„Na… na oční,“ koktl Martin.
 
„No to je vidět,“ uchechtl se vrátný. „Plán nemocnice máte přímo před nosem a stejně se ptáte na cestu. Rovně, druhé patro vpravo.“
 
„Já se neptal,“ odsekl Martin podrážděně, a hned toho litoval.
 
„Ale no tak, nic se nestalo,“ mávl rukou důchodce. „Stál jste tu jak Lotova žena, tak jsem se jen zeptal.“
 
„Aha… díky,“ zamumlal Martin a vydal se ke vstupu do hlavní budovy.
Úplně stejné jako ve snu, problesklo mu hlavou, když vešel dovnitř. Dokonce i ten zápach je stejný.
 
Místo do druhého podzemí zamířil jen do suterénu. Bludiště chodeb – naštěstí se tu dalo orientovat podle směrovek. Tentokrát šel po směru šipek – na oddělení patologie.
 
„Kam pak, mladý pane?“ ozval se znovu hlas muže v bílém plášti.
 
Už zas? Zas tak mladý nejsem, pomyslel si Martin. Snad nevypadám až tak dětsky.
 
„Já… já…, chci zeptat na oběť té vlakové nehody,“ řekl nejistě.
 
„Jste příbuzný? Kterou oběť myslíte? Máme jich tady víc. Bohužel.“ odpověděl klidně lékař.
 
„Ano… zeť. Zeť pana K… K…“
 
„Myslíte Kubicu?“
„Ano,“ přikývl Martin a doufal, že je to ten muž ze snu.
 
„Už tu je i jeho dcera. Tedy vaše manželka, jestli se nepletu?“
 
Martin jen mlčky přikývl.
 
„Tudy, prosím. Dovedu vás k ní.“
 
Vešli do místnosti, kterou Martin poznal ze svého snu. Starší lékař otevřel dveře a s lehkým kývnutím řekl: „Nechám vás o samotě.“ Dveře za nimi tiše zapadly.
 
Martin se v duchu modlil, aby pan Kubica byl opravdu ten muž ze snu a aby měl jen jednu dceru. Zdálo se, že jeho přání se aspoň zčásti splnilo.
 
Martin zůstal stát jako přimrazený. Teď už viděl muže ze snu, to bude pan Kubica. Nebyl jen mrtvolně bledý. Byl doopravdy mrtvý.
 
Před ním stála postava v tričku a těsných džínách, zády k němu. Podle zvedajících se ramen poznal, že potichu pláče.
 
„Ach, tati...“ zašeptala.
 
Martin nechápal. Nikdy neměl sny – a teď se jeden z nich stal skutečností. Jak je to možné?
A proč tu vlastně je? Proč si to potřeboval ověřit?
 
„A vy jste kdo?“ ozval se dívčin hlas.
 
Postava se otočila a udělala krok k němu. Instinktivně couvl.
To bude ona. Jeho dcera, pomyslel si, když uviděl její tvář.

Lapač snov IV.

Martin otočil auto a zastal na druhej strane, bližšie k vchodu do nemocnice. Prechádzajúc vrátnicou si spomenul na nápis, ktorý videl vo sne: Nemocnica sv. Kríža. Zvoňte.
Celkom ako vo sne.
 
Tentoraz tu však sedel vrátnik – starší pán, asi dôchodca, ktorý si privyrábal k štátnej penzii. Alebo tu bol preto, aby sa cítil užitočný... a medzi ľuďmi.
 
„Kamže, kam, mladý pán?“
Z úvah ho vytrhol zachrípnutý hlas staršieho muža.
 
„Na... na očné,“ zahabkal Martin.
 
„No to zjavne potrebujete,“ usmial sa vrátnik. „Orientačný plán máte rovno pred nosom, a ešte sa pýtate na cestu. Je to tá budova rovno, druhé poschodie vpravo.“
 
„Ja som sa nepýtal,“ odsekol Martin trochu podráždene – a hneď to oľutoval.
 
„No veď sa tak moc nestalo,“ ospravedlňoval sa dôchodca. „Postávali ste tu ako pani Lótová, tak som sa opýtal.“
 
„Aha... dobre, vďaka,“ odtušil Martin a pobral sa smerom k vchodu do hlavnej budovy.
Celkom ako vo sne, pomyslel si, keď vošiel dnu. Ešte aj ten zápach je rovnaký.
 
Namiesto druhého poschodia však zamieril do suterénu. Spleť chodieb, našťastie tam boli smerové ukazovatele. Tentoraz sa rozhodol ísť naopak, po smere šípok, na oddelenie patológie.

„Kamže, kam, mladý pán?“ prekvapil ho hlas muža v bielom plášti.
 
Už zase? Zas tak mladý nie som, pomyslel si Martin. Čo s tým všetci majú? Asi vyzerám mladšie ako oni.
 
„Ja... ja sa chcem opýtať na obeť tej hroznej vlakovej nehody,“ vysúkal zo seba.
 
„Vy ste príbuzný? Ktorú obeť myslíte? Je ich tu viac, v našej nemocnici,“ spýtal sa lekár.
 
„Áno... zať. Zať pána K... K...“
 
„Myslíte Kubicu?“
„Áno,“ prikývol Martin.
 
„Tak to už je tu aj jeho dcéra. Teda vaša manželka, ak sa nemýlim?“
 
Martin len nemo prikývol.
 
„Tadiaľto, prosím. Odprevadím vás k nej.“
 
Vstúpili do tej istej miestnosti, akú videl vo sne. Starší muž v bielom plášti mu otvoril dvere a s poznámkou: „Nechám vás,“ ich za ním zavrel.
 
Martin sa v duchu modlil, aby pán Kubica bol ten zo sna – a aby mal len jednu dcéru. Zdalo sa, že jeho modlitba bola aspoň čiastočne vyslyšaná.
 
Z miesta, kde stál, Martin uvidel človeka zo sna – pána Kubicu. Teraz už nielen vyzeral mŕtvolne. Bol dočista mŕtvy.
 
Pred ním stála postava v tričku a úzkych džínsach, obrátená chrbtom. Podľa zdvíhajúcich sa ramien spoznal, že ticho vzlyká.
 
„Ach... otec...“ zaznelo takmer nečujne.
 
Martin nechápal. Nikdy nemal sny... a zrazu jeden sa ukázal ako skutočný. Ako je to možné?
A vôbec, prečo tu vlastne je? Prečo musel overovať, či bol ten sen pravdivý?
 
„A vy ste kto?“ ozval sa zrazu ženský hlas.
 
Postava pred ním sa otočila a urobila krok k nemu. Inštinktívne urobil krok dozadu.
Je to ona. Jeho dcéra, pomyslel si, keď uvidel jej tvár.

štvrtok 18. septembra 2025

Dreamcatcher III.

“Martin... wait. Help me... please.”
His hand clung to the doorknob, ready to press it down and flee. The voice from under the blanket was faint, yet urgent.
“Only you can help me.”

Martin’s stomach tightened. What was he supposed to do? What was he even afraid of? His life? But what life? Maybe this was just a dream... but painfully real. He let go of the knob.

Step by step, he drew closer to the figure in the wheelchair. The head came into view. In the dim light from the hallway, it looked ghastly—gray, stiff, corpse-like.
“Good, you’re here, Martin,” the gaunt face spoke, bulging eyes fixed on him. “I need to ask you for something.”

“Find my daughter. She’s terrified for me, and I can’t reach her anymore. I regret arguing with her before I left. We never said goodbye. And then... the train I was on crashed.”
Headlines flashed through Martin’s mind. A terrible tragedy.

“It wasn’t supposed to end this way. Please, tell her. You must tell her.”
Then he felt it—a cold hand on his skin. His heart nearly stopped— and... he woke up.

***

“Where am I? Right... the guesthouse near our outpost at the ‘end of the world.’ Another day in the warehouse. More detective work.”
For a moment, fragments of the night’s vision clung to him, but they soon drowned in thoughts of missing goods. Reality took over. On his way out, he passed the hospital. It seemed familiar, though he couldn’t recall why.

At work, they dissected every possible method of theft. Every item had an RFID chip, scanners at the gates, at every exit. Impossible to vanish unnoticed. Removing the chip? Too risky.
“I’m guessing it’s one of the carriers,” Martin said. “But then someone would notice missing cargo. Unless...” He thought how he’d do it himself.
“We’ll go through the orders, check the types of goods that vanished, narrow down the clients and carriers. We’ll set GPS trackers. Fifty euros each—but worth it. The selection must be careful.”

The day slipped away, but the plan was ready. The trap was set. Tomorrow, he’d get up early to oversee everything. On his way home, he stopped for dinner and a drink. Again he passed the hospital. The déjà vu gnawed at him. Where had he seen it before? He drifted off to sleep, satisfied with the day’s work.

***

“Martin, do you hear me?” The corpse-like voice again. “My daughter... she’s waiting... pleeease.”
Then silence.

“What...? Nonsense,” he muttered. He turned and walked toward the door. Nothing stopped him this time. He opened it—and found himself in a labyrinth of corridors. He went against the arrows. A sign: Pathology. “Morgue... brr,” he shuddered.

He quickened his pace. Stairs. A faint light. Then a reception—empty. 

Above the window: Hospital of the Holy Cross. Ring the bell.

“No way,” he thought, slipping out unseen.

***

He woke up drenched in sweat.

“Another dream. Or was it? This can’t go on. I need a dreamcatcher. If they even sell them in this backwater.” He smirked at the thought, then scolded himself for the arrogance. Maybe he was starting to settle here.

Quick shower, dressed, no breakfast. He had to check the traps. He jumped into the car, slammed the gas. At the crossroads, his eyes caught the sign: Hospital of the Holy Cross. Left. 

He drove straight past—then it struck him. He braked hard.
What now? Turn back? Or wait till after work?

Curiosity won. He grabbed the phone and called the office. He’d be late.


The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 


Lapač snů III.

„Martine... počkej. Pomoz mi... prosím.“
Ruku měl pořád na klice, připravený ji stisknout a utéct. Hlas zpod přikrývky byl slabý, ale naléhavý.
„Jen ty mi můžeš pomoct.“

Martinovi se sevřel žaludek. Co má dělat? Čeho se vlastně bojí? O život? Ale jaký? Vždyť to může být jen sen... jenže až příliš živý. Pustil kliku.

Pomalu se přiblížil k postavě na vozíku. Už rozeznával hlavu. V mdlém světle z chodby působila strašidelně – šedá, ztuhlá, mrtvolná.
„Dobře, že jsi tady, Martine,“ ozvala se tvář a oči se z ní vyvalily jako skleněné kuličky. „Musím tě o něco požádat.“

„Najdi mou dceru. Strašně se o mě bojí a já už se k ní nedostanu. Mrzí mě, že jsme se pohádali, než jsem odjel. Nerozloučili jsme se. A pak... vlak, kterým jsem cestoval, měl nehodu.“
Martinovi se vybavily titulky z novin. Strašná tragédie.

„Takhle to nemělo skončit. Prosím, řekni jí to. Musíš jí to říct.“
V tu chvíli ucítil na ruce dotek. Ledový, mrtvý. Srdce mu málem vypovědělo službu – a... probudil se.

 ***

„Kde to jsem? Jo... v penzionu, u naší pobočky na ‚konci světa‘. Čeká mě další den ve skladu a trocha detektivní práce.“

Ještě chvíli přemýšlel o noční příhodě, ale brzy ho pohltily scénáře možných krádeží. Sen se vytratil. Cestou z penzionu prošel kolem nemocnice. Byla mu povědomá, ale nedokázal si vzpomenout, odkud.

V práci rozebrali všechny způsoby, jak by mohl mizet tovar. Každý kus měl RFID čip, rám na bráně i na každém východu. Zdálo se nemožné, aby to prošlo bez povšimnutí. Odstranili čip? Příliš riskantní.
„Podle mě je v tom některý dopravce,“ přemítal Martin. „Ale pak by to muselo někomu chybět. Jenže...“ Uvažoval, jak by to provedl on sám.
„Projít objednávky, vytipovat zákazníky i dopravce. Nasadíme GPS lokátor. Jeden stojí padesát eur, ale vyplatí se. Tovar musíme vybrat hodně pečlivě.“

Den utekl, ale plán byl hotov. Past nachystaná. Zítra musí vstát dřív, aby na všechno dohlédl. Cestou domů se zastavil na večeři a drink. Když minul nemocnici, znovu ho zamrazilo. Viděl ji už někde... odkud ji zná? Usnul s pocitem dobře vykonané práce

*** 

„Martine, slyšíš mě?“ ozval se znovu mrtvolný hlas. „Moje dcera... čeká mě... prosííím.“
Pak ticho.
„Co to...? Blbost,“ zabručel. Otočil se a zamířil ke dveřím. Tentokrát ho nic nezastavilo. Otevřel a ocitl se v podzemním labyrintu. Rozhodl se jít proti směru šipek. Tabule: Patologie. „Márnice... brr,“ otřásl se.

Zrychlil krok. Schody. Slabé světlo. Pak recepce – prázdná. 

Nad okénkem nápis: Nemocnice sv. Kříže. Zvoňte. „Ani náhodou,“ pomyslel si a vyklouzl ven.

***

Probudil se celý zpocený.

„Zase sen. Nebo ne? Takhle to dál nejde. Potřebuju lapač snů. Jestli ho tady v té díře vůbec prodávají,“ uchechtl se v duchu, ale vzápětí se zastyděl za vlastní aroganci. Že by si tu začínal zvykat?

Sprcha, obléct, bez snídaně. Musel zkontrolovat pasti. Sedl do auta, sešlápl plyn. 

Na křižovatce zrakem zachytil směrovku: Nemocnice sv. Kříže. Vlevo. 

Už jel rovně, když mu to došlo. Prudce zastavil.
Co teď? Otočit to hned? Nebo až po práci?

Zvědavost zvítězila. Sáhl po telefonu a zavolal do práce, že přijde později. 


Lapač snov III.

Martin... počkaj. Pomôž mi... prosím.“
Zastavil sa s rukou na kľučke, pripravený ju stlačiť a utekať. Hlas spod prikrývky bol tichý, ale naliehavý.
„Len ty mi môžeš pomôcť.“

Martinovi sa zvieral žalúdok. Čo má robiť? Čoho sa vlastne bojí? O život? Ale aký život? Veď možno iba sníva. Ale ak áno, je to sen bolestivo živý. Pustil kľučku.

Krok za krokom sa priblížil k postave na vozíku. Už videl hlavu. V mdlom svetle z chodby pôsobila desivo – sivá, skamenelá, takmer mŕtva. Alebo naozaj?

„Dobre, že si tu, Martin,“ ozvala sa tvár, oči neprirodzene vypúlené. „Musím ťa o niečo požiadať.“

„Nájdi moju dcéru. Strašne sa o mňa bojí a ja sa k nej už nikdy nedostanem. Mrzí ma, že som sa s ňou pred odchodom pohádal. Ani sme sa nerozlúčili. A potom... vlak, ktorým som cestoval, mal nehodu.“
Martinovi pred očami vybehli titulky z novín. Hrozná tragédia.

„Takto som to nechcel. Prosím, povedz jej to. Musíš jej to povedať.“
Martin zacítil, ako sa ho dotkla ľadová ruka. Srdce mu takmer zastalo – a v tej chvíli sa prebudil.

***

Kde som? Aha... v penzióne pri našej pobočke na ‚konci sveta‘. Dnes ma čaká sklad a trochu detektívnej práce.“
Na chvíľu si ešte vybavil nočnú príhodu, no vzápätí ho celkom pohltili úvahy o krádežiach. Do cesty sa mu priplietli len chladné fakty, žiadne sny. Cestou z penziónu prešiel cez križovatku s nemocnicou. Bola mu povedomá, ale netušil, odkiaľ.

V práci prebrali všetky možné spôsoby miznutia tovaru. Každý kus mal RFID čip, rám pri bráne aj pri každom východe. Nebolo možné, aby tovar zmizol bez stopy. Odstránili čip pred krádežou? Príliš riskantné.
„Podľa mňa je v tom niektorý dopravca,“ uvažoval nahlas, „ale potom by to niekomu chýbalo. Ibaže...“ Zamyslel sa, ako by to urobil on sám.
„Prejdeme objednávky, podľa typu chýbajúceho tovaru vytipujeme zákazníkov a dopravcov. Nasadíme GPS lokátor. Jeden stojí päťdesiat eur – investícia, čo sa vyplatí. Tovar vyberieme veľmi starostlivo.“

Deň sa skončil, ale plán bol na svete. Pasce pripravené. Zajtra musí prísť skôr, aby na všetko osobne dohliadol. Cestou domov sa zastavil na večeru a pohárik. Opäť minul nemocnicu. Bola mu taká známa... ale odkiaľ? Zaspal s pocitom dobre vykonanej práce.

***

„Martin, počúvaš ma?“ ozval sa znova ten mŕtvolný hlas. „Moja dcéra... čaká ma... prosííím.“
A potom ticho.
„Čo to...? To je hlúposť,“ zamrmlal. Otočil sa a vykročil ku dverám. Tentoraz ho už nič nezastavilo. Otvoril a ocitol sa v podzemnom labyrinte. Rozhodol sa ísť proti smeru šípok. Zastavil sa pri tabuli. Oddelenie patológie. „Márnica... brr,“ striaslo ho.

Pridal do kroku. V diaľke sa črtali schody, slabé svetlo. Potom recepcia – prázdna. Nad okienkom nápis: Nemocnica sv. Kríža. Zvoňte.
„Ani ma nenapadne,“ pomyslel si a potichu vykĺzol von.

***

Prebudil sa spotený.
„To bol zase sen. Alebo nie? Takto to ďalej nejde. Potrebujem lapač snov. Hádam ich tu v tejto diere aj predávajú,“ pousmial sa v duchu a vzápätí pokarhal za vlastnú aroganciu. Nebodaj si tu začína zvykať?

Rýchla sprcha, obliecť, bez raňajok. Musel osobne skontrolovať pasce. Sadol do auta, dupol na plyn. Pri križovatke zrakom zachytil tabuľu – Nemocnica sv. Kríža. Doľava. Už prešiel rovno, smerom do práce, keď mu to došlo. Prudko zastal.
Čo teraz? Ísť to preskúmať hneď? Alebo až po práci?

Zvedavosť bola silnejšia. Vzal telefón a zavolal do práce, že príde neskôr.

piatok 29. augusta 2025

New Labubu for a dollar

Walking home from work, my eyes fell on a stall near the school, selling school supplies. Something like a small stationery shop. The stall has a very convenient location – it stands at a strategic crossroads, between elementary schools, a high school, and a kindergarten, right at the entrance to the pastry shop. Besides the usual supplies for schoolkids (and their parents), you can also find toys or seasonal plastic sports equipment. For example, a bum sled, a kite, or a balance bike. In short, something a little kid can use.

So, I wasn’t too surprised by the sign on the stall: New Labubu for just a dollar. To be honest, a month ago I would have had to google what that even was. But today I’m educated. My wife dug up somewhere that Labubu can be very rare and is the object of collectors’ desires. When I asked what it was, she looked at me as if I had asked what bread or water was. “Don’t you know? It’s a smaller Monchhichi.” That threw me off, but after a moment’s thought I remembered something I saw at my sister’s about 40 years ago. A little plastic monster. And I’ve heard even old Monchhichis can be sold. Maybe I should tell my sister to sell the Monchhichi that’s still under my parents’ bed.

According to Wikipedia and AI: “Monchhichi (モンチッチ), also known as Mončičák in Czechoslovakia, is a kind of plush toy animal of indeterminate species originating from Japan. It usually has a childlike face with big eyes and ears. This cute toy was first released in 1974 by Mr. Sekiguchi, and in Czechoslovakia it became popular around 1985.”

I quickly compare Monchhichi with Labubu – to me they look similar, almost the same. But AI can distinguish them. “Monchhichi and Labubu are not competitors, but Monchhichi is a retro toy from the 1980s, while Labubu is a modern collectible figurine. It does resemble Monchhichis with its cute but slightly creepy look, but it’s a standalone phenomenon created by the artist Kasing Lung for the company Pop Mart. Labubu is more of a response to the trend for collectible, cute, and slightly scary toys.

Apparently, back then it was a real craze, something like Barbie. Neither Monchhichi nor Barbie mean much to me. By 1985 I was already in high school, so I missed that. And our sons never wanted to play with dolls. I stared blankly. “Don’t look so clueless – you know, a collector’s craze, like céčka.” “Oh,” I try to dig through my memory. Of course, I remember céčka. As a “Husák’s child,” I was affected by it. Wikipedia says that céčka were used as toys, as fashion accessories, as currency for barter trade, and as stakes in games. Yes, I agree. Even though I never played with them and don’t remember anyone wearing them as fashion.

But currency – yes. I used to get céčka in exchange for helping classmates at school, and then I spent them when I wanted to play with their first digital watches or electronic games. You could also win céčka in school “gambling” games or trade them for various things. For example, for “nunchucks” or even books. Céčka came in different types and had different values. For example, a pearly one was worth five transparent ones, and one transparent was worth ten ordinary ones. I had quite a lot of céčka at home, but I don’t think I ever got sucked into the collector’s craze (like with stamps or toothpaste boxes). Still, I used them a lot for barter. Almost every day, much more often than money. And actually – I never bought a single céčko with money.

I wonder how it is now with Labubu. Of course, you can play with it, and I’ve read that people use it as a fashion accessory. But as a form of currency? Probably no one thought of that yet. Or?

Wouldn’t it be funny to walk into a pub and hear: “... I’ll give you two Labubu for a beer.” “No, I want three. It’s a Pilsner.”


The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is original and taken by author.  


 Nové Labubu, jen za 39.

Jdu z práce, oči mi padnou na stánek u školy, kde prodávají školní potřeby. Něco jako malé papírnictví. Stánek má velmi výhodnou polohu – stojí na strategické křižovatce mezi základními školami, gymnáziem a školkou, hned u vchodu do cukrárny. Kromě standardních pomůcek pro školáky (a jejich rodiče) se v nabídce najde i něco z oblasti hraček nebo sezónního plastového sportovního náčiní. Například pekáč, drak, nebo odrážedlo. Zkrátka něco, co malý človíček dokáže využít.

Takže mě ani moc nepřekvapil nápis na stánku: Nové Labubu jen za euro. Pravda, ještě před měsícem bych musel googlit, co to vlastně může být. Ale dnes už jsem poučený. Manželka někde vyšťárala, že Labubu může být velmi vzácné a je předmětem sběratelských tužeb. Když jsem se zeptal, co to je, podívala se na mě, jako kdybych se ptal, co je chleba, nebo voda. „Nevíš? To je menší Mončičák.“ Zarazilo mě to, ale po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněl na věc, kterou jsem před 40 lety viděl u sestry. Malá plastová příšerka. A že i staré Mončičáky se dají prodat. Že bych měl říct sestře, ať toho Mončičáka, co je u našich pod postelí, výhodně prodá?

Dle wikipedie a AI, cituji: „Mončičák, známý také pod japonským názvem Monchhichi (モンチッチ), je druhově neurčitelné plyšové zvířátko pocházející z Japonska. Nejčastěji má dětský obličej s velkýma očima a ušima. Tato roztomilá hračka byla poprvé uvedena na trh v roce 1974 panem Sekiguchim, v Československu se stala oblíbenou kolem roku 1985.“

Rychle porovnávám Mončičáka s Labubu – mně to přijde podobné, skoro stejné. Ale AI to dokáže rozlišit. „Mončičák a Labubu nejsou soupeři, ale Mončičák je retro hračka z 80. let, zatímco Labubu je novodobá sběratelská figurka, která sice připomíná Mončičáky svým roztomilým, ale trochu strašidelným vzhledem, ale je to samostatný fenomén vytvořený umělcem Kasingem Lungem pro firmu Pop Mart. Labubu je spíše reakcí na zájem o sběratelské a roztomilé, i když trochu děsivé, hračky.

Prý to tehdy bylo velké šílenství, něco jako Barbie. Mončičák ani Barbie mi nic šíleného neříkají. V roce 1985 jsem už byl na střední, takže mě to minulo. A také naši synové si s panenkami hrát nechtěli. Nechápavě hledím. „Netvař se jako ňouma, vždyť víš – takové sběratelské šílenství, něco jako céčka.“ „Aha,“ snažím se lovit v paměti. Ale jasně, na céčka si pamatuju. Jako „Husákovo dítě“ mě to zasáhlo. Na Wikipedii se dočítám, že céčka sloužila ke hraní, jako módní doplněk, platidlo pro směnný obchod a jako sázka do hry. Ano, souhlasím. I když jsem si s nimi nikdy nehrál a nepamatuju, že by si to někdo dával jako módní doplněk.

Ale platidlo – to ano. Dostával jsem céčka za pomoc spolužákům ve škole a potom jsem je používal, když jsem si chtěl zahrát na jejich prvních digitálkách nebo elektronických hrách. Stejně tak se céčka dala vyhrát ve školních „hazardních“ hrách nebo vyměnit za různé věci. Například za „Nunčaky“ nebo i knížky. Céčka byla různá a měla různou hodnotu. Např. perleťové bylo za 5 průhledných a 1 průhledné za 10 obyčejných. Měl jsem doma dost céček, ale myslím, že jsem nepodlehl sběratelskému šílenství (jako u známek nebo krabiček od zubní pasty). Avšak velmi jsem to využíval pro směnný obchod. Téměř denně, mnohem častěji než peníze. Jinak – ani jedno céčko jsem si nikdy nekoupil.

Zajímalo by mě, jak je to teď s Labubu. Určitě se s tím dá hrát a četl jsem, že se to používá jako módní doplněk. Ale jako platidlo, to asi nikoho nenapadlo. Nebo?

Nebylo by fajn přijít do hospody a slyšet: „... dám ti dvě Labubu za pivo.“ „Ne, já chci tři. Vždyť je to plzeň.“


Nové Labubu za euro.

Idúc z práce, oči mi padnú na stánok pri škole, v ktorom predávajú školské potreby. Niečo ako malé papiernictvo. Stánok má veľmi výhodnú polohu, stojí na strategickej križovatke, medzi základnými školami, gymnáziom a škôlkou, hneď pri vchode do cukrárne. Okrem štandardných pomôcok pre školákov (a ich rodičov) sa v ponuke nájde i niečo z oblasti hračiek, alebo sezónnych plastových športových náradí. Napr. lopár, šarkan, alebo odrážadlo. Skrátka, niečo, čo malý človiečik dokáže využiť.

Takže ma nie veľmi prekvapil nápis na stánku. Nové Labubu len za euro. Pravda, ešte pred mesiacom by som musel googliť, čo to asi tak môže byť. Ale dnes som už poučený. Manželka niekde vyštrachala, že Labubu môže byť veľmi vzácne a je predmetom zberateľských túžob. Keď som sa opýtal, čo to je, pozrela na mňa, ako by som sa opýtal, čo je chlieb, alebo čo je voda. „Nevieš? To je ten menší Mončičák.“ Zarazilo ma to, ale po chvíľke uvažovania som si spomenul na vec, ktorú som videl pred 40 rokmi u sestry. Malá plastová príšera. A že aj staré Mončičáky sa dajú predať. Žeby som mal povedať sestre, aby toho Mončičáka, čo je u našich pod posteľou, výhodne predala.

Podľa wikipedie a AI je to, citujem: „Mončičák, známy tiež pod japonským názvom Monchhichi (モンチッチ), je druhovo neurčiteľné plyšové zvieratko pochádzajúce z Japonska. Najčastejšie má detskú tvár s veľkými očami a ušami.  Táto roztomilá hračka bola po prvýkrát uvedená na trh v roku 1974 pánom Sekiguchim, v Československu sa stala obľúbenou okolo roku 1985.“

Rýchle porovnávam Mončičáka s Labubu, mne to príde podobné, takmer rovnaké. Ale AI to dokáže rozlíšiť. „Mončičák a Labubu nie sú súperi, ale Mončičák je retro hračka z 80. let, zatiaľ čo Labubu je novodobý zberateľský panáčik, ktorý síce pripomína Mončičákov svojím roztomilým, ale trochu strašidelným vzhľadom, ale je to samostatný fenomén vytvorený umelcom Kasingom Lungom pre firmu Pop Mart. Labubu je skôr reakciou na záujem o zberateľské a roztomilé, i keď trochu desivé, hračky.

Vraj to bolo vtedy dobré šialenstvo, niečo ako Barbie. Mončičák, ani Barbie mi sko šialenstvo nič nehovoria. V roku 1985 som už bol na strednej, takže ma to obišlo. A tiež naši synovia sa s bábikami nechceli hrať. Nechápavo hľadím. „Netvár sa ako ťuťulum, veď vieš, také zberateľské šialenstvo, niečo ako céčka.“ „Ahá.“, snažím sa loviť v pamati. Ale jasné, na céčka si pamatám. Ako „Husákove dieťa“ ma to postihlo. Na wikipédii sa dočítam, že céčka slúžili na hranie, ako módny doplnok, platidlo pre výmenný obchod a ako stávka do hry. Áno súhlasím. Aj keď som sa s tým nikdy nehral a nepamätám sa, že by si to niekto dával ako módny doplnok.

Ale platidlo, to áno. Dostával som céčka za pomoc spolužiakom v škole a potom som ich používal, keď som sa chcel zahrať na prvých digitálkach, alebo elektronických hrách. Rovnako sa céčka dali vyhrať v školských „hazardných“ hrách, alebo vymeniť za rôzne veci. Napríklad za „Nunčáky“, za časopisy, alebo aj knižky. Céčka boli rôzne a mali rôznu hodnotu. Napr. jedno perleťové bolo za päť priesvitných a jedno priesvitné za desať obyčajných. Mal som doma dosť céčok, ale myslím, že som nepodľahol zberateľskému šialenstvu (ako u známok, alebo škatuliek zo zubnej pasty). Avšak, veľmi som ich využíval na výmenný obchod. Takmer denne, oveľa častejšie ako peniaze. Inak ani jedno céčko som si za peniaze nekúpil.

Zaujímalo by ma, ako je to teraz s Labubu. Určite sa s tým dá hrať a čítal som, že sa to používa ako módny doplnok. Ale ako platidlo, to asi nikoho nenapadlo. Alebo?

Nebolo by fajn prísť do krčmy a počuť: “ ... dám ti dve Labubu za pivo. Nie ja chcem tri. Je to plzeň."

pondelok 25. augusta 2025

Dreamcatcher II.

He woke up drenched in sweat.

“What was that? Was it a dream? It felt so real… I still feel the cold, brr. And that man — where were we? Was he dead? A morgue? Why was I there?”
Thoughts swirled through his mind. He couldn’t stop or focus.

The alarm rang, and Martin remembered what the day had in store.
Suddenly, he wasn’t looking forward to his “trip to the end of the world.”


Even though he had slept deeply, he felt exhausted. The dark circles under his eyes betrayed the lack of rest.

“That’s what I get for running through syrup,” he thought, smiling faintly as he remembered his clumsy movements.
Time to get to work.

He sat behind the wheel, pondering what the dream could mean.
He couldn’t understand how, after so many sleepless days, he had fallen asleep so hard — and then that vivid, terrifying dream.
What was he supposed to do about it?
He tried to focus on the business meeting and the drive, but it was difficult. He was relieved when he finally parked in front of the warehouse.

The meeting started smoothly. They reviewed the facts and inspected the warehouse’s physical security. Everything was in order, according to internal standards.
They began examining the cases of missing goods over the past month, starting with the most recent.
“Show me the camera footage from Monday morning between 5:00 and 6:00,” Martin said, trying to drown out his night’s mental echoes with work.

The day was ending, and they hadn’t made much progress.
Luxury goods were disappearing somewhere between the warehouse and delivery to the end customer.
They still couldn’t pinpoint exactly where in the logistics chain the losses occurred.
“Maybe we’ll have to check the drivers,” he thought as he booked a room at a guesthouse.

“How many nights will you stay?” a voice on the phone interrupted his thoughts.
Martin didn’t know. He would have preferred not to stay at all, but that wasn’t possible.
“Reserve it through Friday,” he murmured. “By Friday, we need to get to the bottom of this.”

Amid the day’s rush, he had forgotten the previous night.
He had focused so intensely that he wiped away all memory of his sleep troubles.
He checked in at the “Peaceful Sleep” guesthouse and grabbed a baguette and a cola from the vending machine on his way to the room.
A quick shower — he didn’t even finish eating, and sank back into bottomless sleep.

***

And then the smell again. This time, he remembered it.
He found himself in the same room, with gurneys on wheels and covered bodies.
He was sure it was a morgue — likely in a hospital basement, windowless.
It looked like a scene from a thriller he wouldn’t want to live through.

He stepped toward the door.

“Martin,” a voice called from one of the gurneys.
“Probably a hallucination. Or a dream… but vivid,” he thought, moving laboriously toward the door.
His hand reached for the handle, ready to escape into the dimly lit corridor.

“Martin, wait!” The urgent voice made him turn around.

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabayThis story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 


Lapač snů II.

Probudil se celý zpocený.

„Co to bylo? Byl to sen? Vypadalo to tak skutečně… ještě teď cítím ten chlad, brr. A ten muž — kde jsme to byli? Byl mrtvý? Byla to márnice? Proč jsem tam byl?“
Takové myšlenky se mu honily hlavou a nemohl se zastavit ani soustředit.

Zazvonil budík a Martin si vzpomněl, co ho dnes čeká.
Najednou se na svůj „výlet na konec světa“ netěšil. Přestože tvrdě spal, cítil se unavený. Kruhy pod očima mu připomínaly, že odpočinek byl nedostatečný.
„To mám z toho běhu v medu,“ pomyslel si a lehce se pousmál, když si vybavil své neohrabané pohyby.
Tak, a do práce.

***

Seděl za volantem a přemýšlel, co mohl sen znamenat.
Nemohl pochopit, jak po tolika dnech dokázal hned tvrdě usnout. A pak ten živý, děsivý obraz v mysli. Co s tím má dělat?
Snažil se soustředit na pracovní schůzku a hlavně na cestu, ale nedařilo se mu to. Byl rád, když konečně zaparkoval před skladem.

Jednání začalo hladce. Prošli si fakta a zkontrolovali fyzické zabezpečení skladu. Vše bylo v pořádku, v souladu s interními standardy.
Začali prověřovat případy ztráty zboží za poslední měsíc, od nejnovějších po starší.
„Ukážete mi záběry z kamer v pondělí ráno mezi 5:00 a 6:00?“ řekl Martin, snažíc se pracovním soustředěním přehlušit směs myšlenek z noční epizody.

***

Den se chýlil ke konci a oni nikam podstatně nepokročili.
Luxusní zboží se ztrácelo někde mezi skladem a doručením k zákazníkovi.
Ještě nebylo jasné, kde přesně v logistickém řetězci k úniku dochází.
„Možná budeme muset prověřit řidiče,“ pomyslel si, když si rezervoval penzion.

„Kolik nocí u nás zůstanete?“ přerušil mu tok myšlenek hlas v telefonu.
Martin nevěděl. Nejraději by ani nezůstal, ale nedalo se.
„Rezervujte mi do pátku,“ zamumlal. „V pátek musíme přijít věci na kloub.“

V tom shonu zapomněl na předchozí noc. Tak se soustředil, že vymazal problémy se spánkem.
Zapsal se na recepci penzionu „Klidný spánek“ a cestou na pokoj si vzal bagetu a colu z automatu.
Rychlá sprcha – ani nedojedl a znovu upadl do bezedného spánku.

***

A znovu ta vůně. Tentokrát si ji pamatoval.
Ocitl se v téže místnosti s vozíky na kolečkách a přikrytými těly. Byl si jistý, že je to márnice — pravděpodobně v nemocnici, v suterénu bez oken.
Vypadal to jako scéna z napínavého filmu, který by nechtěl prožít.

Vykročil k dveřím.

„Martin,“ ozvalo se směrem od jednoho vozíku.
„Určitě halucinace. Nebo sen… ale tak živý,“ pomyslel si a pokračoval namáhavými kroky k dveřím.
Už chystal ruku k klikce, aby se osvobodil na slabě osvětlenou chodbu.

„Martin, počkej!“ naléhavý hlas ho přinutil se ohlédnout.


Lapač snov II.

Prebudil sa celý spotený.

„Čo to bolo? Bol to sen? Vyzeralo to tak skutočne... ešte teraz cítim ten chlad, brr. A ten chlapík — kde sme sa to ocitli? Bol mŕtvy? Bola to márnica? Prečo som tam bol?“
Také a podobné myšlienky mu vírili hlavou. Nemohol sa zastaviť ani sústrediť.

Zazvonil budík a Martin si spomenul, čo ho dnes čaká. Zrazu sa na svoj „výlet na koniec sveta“ netešil. Aj keď sa mu zdalo, že tvrdšie zaspal než kedykoľvek predtým, cítil sa unavený. Kruhy pod očami prezrádzali, že oddychu veľa nezískal.
„To mám z toho behu v mede,“ pomyslel si a jemne sa usmial, spomínajúc na svoje ťažkopádne pohyby.
Tak, a do práce.

***

Sedel za volantom a premýšľal, čo ten sen mohol znamenať.
Nechápal, ako po tých dňoch dokázal tak rýchlo a tvrdo zaspať. A potom ten živý, hrozivý obraz v jeho mysli. Čo s tým má robiť?
Snažil sa sústrediť na pracovnú schôdzku a najmä na cestu. Nedarilo sa mu to a bol rád, keď konečne zaparkoval pred skladom.

Jednanie začalo hladko. Prešli si všetky fakty a prezreli fyzické zabezpečenie skladu. Všetko bolo v poriadku, podľa interných štandardov.
Začali preverovať prípady straty tovaru za posledný mesiac, od najnovších po staršie.
„Ukážte mi zábery z kamier v pondelok ráno medzi 5:00 a 6:00,“ povedal Martin, snažiac sa pracovným sústredením prehlušiť zmes myšlienok zo svojej nočnej epizódy.

***

Deň sa blížil ku koncu a oni stále nikam podstatne nepokročili.
Luxusný tovar sa strácal niekde medzi skladom a doručením k zákazníkovi.
Ešte nevedeli určiť presne, kde v logistickom reťazci dochádza k strate.
„Možno budeme musieť preveriť vodičov,“ premýšľal, keď si rezervoval penzión.

„Koľko nocí u nás zostanete?“ prerušil mu tok myšlienok hlas v telefóne.
Martin nevedel. Najradšej by ani nezostal, ale nedalo sa.
„Rezervujte mi do piatku,“ zamrmlal. „V piatok už musíme prísť veci na koreň.“

Pri tom zhone zabudol na predchádzajúcu noc. Tak veľmi sa sústredil, že úplne vytesnil problémy so spánkom.
Zapísal sa na recepcii penziónu „Kľudný spánok“ a cestou na izbu si zobral bagetu a kolu z automatu.
Rýchla sprcha, ani nestihol dojesť, a znovu upadol do bezodného spánku.

***

Zasa tá vôňa. Tentoraz si ju pamätal.
Ocitol sa v rovnakej miestnosti s vozíkmi na kolieskach a prikrytými telami. Bol si istý, že to je márnica, pravdepodobne v nemocnici, v suteréne bez okien.
Videl to ako scénu z napínavého filmu, ktorého obsah by nechcel prežiť.

Vykročil ku dverám.

„Martin,“ ozvalo sa z jedného vozíka.
„Určite halucinácia. Alebo sen... ale taký živý,“ pomyslel si a pokračoval namáhavými krokmi k dverám.
Už takmer chytal kľučku, pripravený otvoriť a vyslobodiť sa na slabo osvetlenú chodbu.

„Martin, počkaj!“ naliehavý hlas ho prinútil obzrieť sa.

streda 20. augusta 2025

Dreamcatcher I.

Martin rose from his computer, exhausted. It was already late. He still had to prepare for tomorrow’s business trip, a long drive across the country.

One of the warehouses had been losing high-end goods for weeks, and local management had no clue how to stop it.
“I’ll handle it,” he thought confidently.

“But enough for today,” he sighed. “I need to get some sleep. Long drive ahead. Just brush my teeth and...”

Tonight felt different.


As soon as he lay down, he felt sleep press gently on his eyelids.
“A miracle,” flashed through his mind — and then, at last, he slept deeply.
For the first time in days.


***

Martin Moravec was head of warehouse operations at a major logistics company.
Education, intelligence, focus, and relentless work had brought him far.
He’d started low in management and worked his way to the top.
Recently promoted, he now reported directly to the company’s owner, a man who valued him highly. There were even talks of offering Martin a share. Secretly, he hoped for it.

He’d loved sports since childhood — cycling and swimming most of all.
But lately, there was never time.
Too many hours in the office, too many behind the wheel.
Seventy thousand kilometers a year, always needing to be there in person.
“This can’t go on,” he often told himself.

He thought he was happy.
A good job, money, status — everything that mattered.
A few good friends he rarely saw anymore.
“I should fix that. Take a trip with them,” he often thought, but never did.

He wanted a family. Children.
But how, when there was no time even to think about it?
He kept promising himself he’d change.
No energy for dating — waiting instead for lightning to strike.
But it never did.
A few relationships, none lasting.
Work. Always work.
“Just one more year, then I’ll slow down,” he told himself.
He knew he was lying.

Almost forty.
No kids.
“God, how do I make it happen?” he wondered in the middle of another sleepless night.

*** 

Then he smelled something strange. A sharp, chemical scent. Like standing in a hardware store surrounded by cleaning products.
But he owned nothing like that — the cleaner brought her own supplies.
This was stronger. Chlorine. Formaldehyde. A hospital smell.

Something was wrong.

He opened his eyes and realized, to his shock, that he wasn’t in his bedroom.
He lay on a bed — or something like it — in an unfamiliar room.
He tried to get up, but his body wouldn’t respond.
Slowly, painfully, he sat up. His movements felt thick, sluggish — like swimming through syrup.

As his eyes adjusted to the dimness, he realized he wasn’t alone.
Several beds.
Figures lying on them.

“But I went to sleep alone,” he thought, heart pounding.
The air was icy.
“Feels like I’m sleeping in a fridge.”

“Hello? Anyone here?” he whispered — but his voice came out as a rasp.
He stood, unsteady, and approached the nearest bed.
Someone lay beneath the sheet.
He touched a foot — cold.

“What the hell…”

He moved closer to the head. “Sir? Do you know where we are?” he croaked.

No answer.

“The guy looks dead enough…” he thought.
And in that moment, he understood where he was.


The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabayThis story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 


Lapač snů I.

Martin vstal od počítače. Byl unavený – a už bylo dost pozdě. Ještě se musel připravit na pracovní schůzku. Ráno ho čekala dlouhá cesta autem až na východ republiky. V jednom ze skladů bylo třeba vyřešit problém se ztrátami luxusního zboží. Táhlo se to už delší dobu – počet případů i škoda rostly a místní vedení si s tím nevědělo rady. „Já si s tím poradím,“ pomyslel si sebevědomě.

„Ale dost už,“ povzdechl si po chvíli. „Musím si jít lehnout a hlavně – zkusit usnout. Potřebuju si odpočinout před dlouhou cestou. Ještě si vyčistit zuby a šup...“

Dnes to bylo jiné. Jakmile si lehl, cítil, jak se mu spánek tlačí na víčka.
„To je zázrak,“ problesklo mu hlavou, než tvrdě usnul. Poprvé po mnoha dnech.

***

Martin Moravec pracoval jako hlavní vedoucí skladů známé logistické společnosti.

Vysokoškolské vzdělání, inteligence, cílevědomost a pracovitost mu otevřely dveře, o jakých se jiným jen zdálo. Začínal v nižším managementu, ale svými schopnostmi se postupně vypracoval až na vrchol řízení.


Nedávno byl povýšen. Přímo reportoval majiteli firmy, který si ho velmi vážil. Dokonce mu chtěl nabídnout podíl – a Martin v to tajně doufal.

Od dětství miloval sport, hlavně cyklistiku a plavání. Jenže poslední roky na to neměl čas.
Trávil dlouhé hodiny v práci a tisíce kilometrů za volantem.
Ročně najezdil až sedmdesát tisíc kilometrů – chtěl být všude osobně.
„Takhle to dál nejde,“ říkával si čím dál častěji.

Myslel si, že je šťastný.
Měl práci, kariéru, peníze – vysoký nadstandard.
Několik přátel, které však poslední dobou zanedbával.
„Měl bych to napravit. Vyrazit s nimi na cyklovýlet,“ plánoval, ale zatím se k tomu nedostal.

Toužil po rodině. Po dětech.
Jenže jak, když na to neměl čas ani pomyšlení?
„Měl bych s tím něco udělat,“ opakoval si, ale vždy to odložil.
Na randění neměl energii – čekal na „blesk z čistého nebe“. A ten nepřicházel.


Měl pár vztahů, ale žádný nevydržel.
Práce, práce, práce.
„Ještě jeden rok, pak zvolním,“ sliboval si, ale pokaždé to odložil.

Bylo mu skoro čtyřicet – a žádné děti.
„Bože, jak toho dosáhnout?“ přemítal uprostřed bezesných nocí.

***

Ucítíl zvláštní vůni – nebo spíš zápach.
Jako by stál v obchodě s barvami a čisticími prostředky.
Ale doma nic takového neměl. Paní, která mu chodila uklízet, si nosila vlastní věci.
Tohle bylo jiné – ostré, štiplavé.
Chlór. Formaldehyd. Jako v nemocnici.

Něco tu nesedělo.

Otevřel oči – a překvapeně zjistil, že není ve své ložnici.
Ležel na posteli, nebo spíš na něčem, co se jí podobalo.
Nevěděl, kde je.
Chtěl vstát, ale tělo unavené spánkem ho neposlouchalo.
Pomalu se posadil – pohyby měl těžké, jako by se brodil medem.

Když si oči zvykly na přítmí, uvědomil si, že v místnosti není sám.
Bylo tu víc postelí. A v nich... něco leželo.

„Vždyť jsem usínal sám,“ problesklo mu hlavou.
V místnosti byla zima.
„Skoro jako bych spal v lednici,“ zachvěl se.

„Haló? Je tu někdo?“ chtěl zašeptat – ale z úst mu vyšel jen zachraptělý zvuk.
Pomalinku vstal a přiblížil se k nejbližšímu lůžku.
Pod přikrývkou někdo ležel.
Nahmatal nohu – studenou jako led.

„Co to má znamenat?“

Přistoupil blíž. „Haló, pane, nevíte, kde jsme?“ zachraptěl.

Žádná odpověď.

„Pán se tváří celkem mrtvě...“ napadlo ho.
A v tu chvíli mu došlo, kde je.


Lapač snov I.

Martin vstal od počítača. Bol unavený a už bolo dosť neskoro. Ešte sa musel pripraviť na pracovnú schôdzku. Ráno ho čakala dlhá jazda autom až na východ republiky. V jednom zo skladov bolo potrebné vyriešiť problém so strácaním luxusného tovaru. Ťahalo sa to už dlhšie a počet prípadov aj strata narastali a lokálny manažment si s tým nevedel poradiť.

„Však ja si s tým poradím,“ pomyslel si sebavedomo.

Ale dosť už,“ povzdychol si po chvíli. „Musím si ísť ľahnúť a hlavne — skúsiť zaspať. Potrebujem si oddýchnuť pred dlhou cestou. Ešte zuby umyť a šup...“

Dnes to bolo iné. Len čo si ľahol, pocítil, ako sa mu spánok tlačí na viečka.
„To je zázrak,“ blesklo mu hlavou, než tvrdo zaspal. Prvýkrát po mnohých dňoch.

***

Martin Moravec pracoval ako hlavný vedúci skladov v známej logistickej spoločnosti.
Univerzitné vzdelanie, inteligencia, cieľavedomosť a pracovitosť mu otvorili dvere, o akých sa iným len snívalo. Začínal v nižšom manažmente, no svojimi schopnosťami sa postupne vypracoval až na vrchol riadenia. Nedávno ho povýšili. Reportoval priamo majiteľovi firmy, ktorý si ho vysoko vážil. Bol dokonca pripravený odpredať Martinovi určitý podiel — a Martin v to tajne dúfal.

Od detstva miloval šport — najmä bicyklovanie a plávanie.
No posledné roky na to nemal čas. Trávil hodiny v práci a ďalšie tisíce kilometrov za volantom.
Ročne najazdil aj sedemdesiattisíc kilometrov; chcel byť pri všetkom osobne.
„Takto to už ďalej nejde,“ hovoril si čoraz častejšie.

Myslel si, že je šťastný.
Mal prácu, kariéru, peniaze — vysoký nadštandard.
Niekoľko dobrých priateľov, ktorých však v poslednom čase zanedbával.
„Mal by som to napraviť. Vyraziť s nimi na cyklovýlet,“ plánoval často, no zatiaľ sa k tomu nedostal.

Túžil aj po rodine. Po deťoch.
Lenže ako, keď na to nemal čas ani pomyslenie?
„Mal by som s tým niečo urobiť,“ opakoval si, no zakaždým to odložil.
Na randenie nemal energiu — čakal na „blesk z jasného neba“. A ten neprichádzal.
Niekoľko vzťahov mal, no žiaden si neudržal. Práca, práca, práca.
„Ešte jeden rok, potom zvoľním tempo,“ sľuboval si a dúfal, že si neklame.

Mal takmer štyridsať — a žiadne deti. „Bože, ako to dosiahnuť?“ premýšľal uprostred bezsenných nocí.

***

Ucítil zvláštnu vôňu — alebo skôr zápach.
Akoby stál uprostred predajne Farby-Laky, obklopený čistiacimi prostriedkami.
Ale doma nič také nemal. Pani, čo mu chodila upratovať, si nosila vlastné veci.Toto bolo iné, ostré, prenikavé. Chlór. Formaldehyd. Ako v nemocnici.

Niečo tu nesedelo.

Otvoril oči a prekvapene zistil, že nie je vo svojej izbe.Ležal na posteli, alebo niečom, čo sa jej podobalo. Nevedel, kde je. Chcel vyskočiť, no telo unavené spánkom ho neposlúchalo.
Pomaly sa posadil, pohyby mal ťažké, akoby sa snažil plávať v mede.

Keď si oči privykli na prítmie, uvedomil si, že v miestnosti nie je sám.
Bolo tu viac postelí. A v nich... niečo ležalo.

„Veď som zaspával sám vo svojej posteli,“ prebleslo mu hlavou, no ďalej tú myšlienku nerozvíjal.
V miestnosti bolo chladno.
„Uf... skoro ako keby som spal v chladničke,“ zachvel sa.

„Haló? Je tu niekto?“ chcel zašepkať — no z úst mu vyšiel len zachrípnutý chrapot.
Pomaly, veľmi pomaly vstal a priblížil sa k najbližšiemu lôžku.
Teraz už rozoznal tvar — ležadlo. A pod plachtou... človek.

Nahmatal nohu.
Studená.

„Čo to má znamenať?“

Podišiel k hlave. „Haló, pane, neviete, kde sme?“ zachrapčal.

Žiadna odpoveď.

„Pán sa tvári celkom mŕtvo...“ napadlo mu.
A v tej chvíli mu došlo, kde je.