She approached the unfamiliar door and nervously pulled the key from her
pocket. She took a deep breath, unlocked it, paused, and then opened the door.
To her horror, what she saw nearly took her breath away. She stepped back a few
paces, unsure whether she should go on, but something tempted her to cross the
threshold. She inhaled. A voice inside her asked whether she’d be able to
return if she went any further. Maybe she should leave the door ajar, just in
case. Just don’t lose the key.
She remembered she had seen that door before. In a
dream. In fact, she’d seen it in several dreams. Each time, the vision was
crystal clear; a hallway, like something from a castle. A carpeted floor, walls
partly wood-paneled, partly fabric-covered. No portraits of old ancestors, just
flickering electric sconces leading toward large brown doors with beautiful
metal fittings. She had no idea what the dream meant, or why
it had started appearing.
* * *
A few months earlier, she had started pondering the
meaning of her existence. But why? She felt pretty happy. Nothing seemed
missing. She had more than enough; work, money, entertainment, vacations every
quarter; diving was a demanding hobby. Thoughts of work, hobbies, and friends
filled her whole horizon. But that February, she caught the flu and was stuck
home alone. Once the worst of the illness passed but she still had to rest,
nothing entertained her. She was left alone just by herself. And she didn’t
know what to do with that. She was simply bored but couldn’t even move. She
felt lost, staring into the void of her future.
“Am I really happy with everything I have?” she
wondered. “What about freedom?” her thoughts continued. “I have enough money, so
I must have freedom,” she thought. “But what’s the price of money?” she heard.
Suddenly, it was as if two foreign characters were arguing in her mind. And she
was merely the observer. Slowly, their outlines came into focus, then she saw
them clearly. The first, a woman in her prime, defended her current happiness.
She named her Maggie. The second, obviously younger and visibly cheeky, opposed
her like a teenager. “You’ll be Cami,” she decided silently, and watched the
play unfold before her eyes.
“What do you mean, what’s the price of money?” Maggie wouldn’t
back down. “Well, how much effort does it take her to earn it?” Cami cut in.
“She gets up every day and goes to work. She has to dress nicely, look
presentable, and spend time. A lot of time. Most of her life, really. Sometimes
she doesn’t feel like it. Often, she doesn’t and forces herself out of bed. And
that fake stress... No wonder she drinks it away in the evenings. That’s it, the
price of money is time. She’s trading time for money. Her time is the price,” Cami
beamed.
“No pain, no gain. Every child knows that,” Maggie snapped.
“How would she live without money? No rest, constant worry about bills. No
vacations, or dinners with friends. Think she could afford that? She’d be
sleeping under a bridge. And don’t even get me started on taxes.”
“I’m not against working. I’m against employment,
against selling your time for money. Everyone needs to do something. But
imagine if she didn’t have to go to work and could do what she loved. Like
diving. She’d live by the sea. Wake up, just steps from the water. Make a nice
breakfast, or not, and dive into the waves,” Cami explained patiently.
“Sounds like a nice little utopia. And what would she
eat, catch fish? Search for pearls?” Maggie fired back. “I suggest we try an
experiment. Leave it to me. I’ll give her a…”, but didn’t finish.
* * *
“Fever. Hallucinations. Just a dream? What was that, it
felt so real,” she woke up, drenched in sweat. “Great, 39°C… I can barely see.
One more Panadol and back to bed. I just want this over.”
* * *
“… give her a key that…”
* * *
Once she recovered, she thought about the dream for a
while. It had been so vivid. But as time went on; work, plans, friends - she
forgot. Later, near the end of May, she stayed home one evening, opened a
bottle, and drank to another exhausting workday. How long could this go on?
Her eyes fell to the floor near the dresser. Under the
bottom drawer, a yellowed scrap of paper was visible. “Clearly, I haven’t
cleaned in a while,” she thought. She rose from the couch and staggered toward
it. Bent down, picked it up. Something was written on it. As she unfolded the
paper, a key fell out.
“Liberty Avenue 1.” She mustered the courage to go there, finally on
August 4th.
* * *
What she saw was more surprising than frightening. She
certainly hadn’t expected anything like this behind the door at the end of the
hallway. Behind the door, it wasn’t a room, but a long, sun-drenched beach. In
the distance, the sea shimmered. She heard the splash of waves and the cries of
seagulls. “Are my senses deceiving me? What magic is this?” she thought.
Finally, she found the courage to take a small step. Then another. And a third.
For a moment, she stood—one foot over the threshold,
the other in the hallway. She looked back, still uncertain, but an unstoppable
longing for adventure pulled her forward. She breathed in the salty air and
took another step. Clutching the key in her pocket, she didn’t look back. She
walked down the beach and felt like a bird.
The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.
Dveře
Přiblížila se k neznámým dveřím a nervózně vyndala klíč z kapsy. Zhluboka se
nadechla, odemkla, zastavila se a pak dveře otevřela. K jejímu zděšení to, co
spatřila, jí téměř vyrazilo dech. O několik kroků ustoupila, jako by si nebyla
jistá, zda má pokračovat. Ale něco ji přitahovalo překročit práh. Nadechla se.
Slyšela vnitřní hlas, který se ptal, zda se ještě bude moci vrátit, pokud půjde
dál. Možná by si měla nechat dveře pootevřené a ujistit se, že se za ní
nezavřou. Hlavně neztratit klíč.
Vzpomněla si, že ty dveře už jednou viděla. Ve snu.
Vlastně je vídala ve svých snech opakovaně. Vždy se jí zřetelně zjevila chodba.
Ta chodba vypadala přesně jako na zámku, na podlaze koberec, stěny částečně
dřevěné, částečně potažené látkou. Žádné obrazy předků, jen staré,
poblikávající elektrické svícny vedoucí k velkým hnědým dveřím s krásným
kováním. Nevěděla, co ten sen znamená, ani proč se jí začal zdát.
* * *
Před několika měsíci začala přemýšlet o smyslu své
existence. Ale proč? Cítila se docela šťastná, nic jí viditelně nechybělo. Měla
všeho až nadbytek – práci, peníze, zábavu, dovolené každý kvartál – potápění je
náročný koníček. Myšlenky na práci, koníčky a přátele jí naplňovaly celý
horizont. Ale tehdy, v únoru, dostala chřipku a zůstala sama doma. Když
největší bolesti pominuly, ale musela ještě ležet, nic ji nebavilo. Zůstala
sama se sebou. A nevěděla, co s tím. Prostě se nudila, ale nemohla se ani hnout.
Po několika hodinách nekonečného „civění do prázdna“ se začala zabývat svým
životem.
„Je opravdu šťastná s tím vším, co má?“, napadlo ji. „A
co svoboda?“ pokračovala v úvahách. „Má dost peněz – takže i dost svobody,“
pomyslela si. „Ale jaká je cena peněz?“ ozval se hlas. Najednou jako by se v
její vlastní hlavě začaly dohadovat dvě cizí postavy. A ona se stala jen
pozorovatelkou. Pomalu začala rozeznávat jejich obrysy – a najednou je viděla
zcela jasně. První z nich, dáma v nejlepších letech a tvarech, obhajovala její
současné štěstí. Pracovně si ji pojmenovala Gréta. Druhá, očividně mladší a už
na pohled drzá, jí oponovala jako puberťačka. „Ty budeš Kamča,“ řekla si v
duchu – a sledovala divadlo, které jí hrálo před očima.
„Jak to myslíš, jaká je cena peněz?“ nedala se Gréta. „No tak, kolik úsilí ji stojí ty peníze vydělat?“ skočila jí do řeči Kamča a
pokračovala: „Každý den musí vstát, jít do práce. Musí se upravit, pěkně obléct,
a hlavně tam trávit čas. Spoustu času. Vlastně většinu života. Někdy se jí
nechce. Často se jí nechce a musí se nutit vstát. A ten uměle vyvolaný stres.
Není divu, že to večer zapíjí. Cena peněz je její čas,“ rozohnila se Kamča.
„Bez práce nejsou koláče. To ví každé malé dítě,“ schladila
ji Gréta. „Jak by to vypadalo, kdyby neměla peníze? Neměla by klid, pořád by
myslela na nezaplacené účty. A že by si naplánovala dovolenou? Těžko. Nebo
večeře s přáteli, to by si mohla dovolit? A kde by spala? Pod mostem? To
nemluvím prosím pěkně o daních.“
„Já nic nenamítám proti práci, ale proti zaměstnání, kde
prodáváš svůj čas za peníze. Pracovat přece musí každý. Ale představ si, kdyby
nemusela chodit do práce a mohla by si dělat svobodně, co chce. Třeba – víš
přece – ráda se potápí. Bydlela by u moře. Ráno by vstala, kousek od pláže,
udělala si něco dobrého k snídani – nebo klidně bez snídaně – a hup do vln,“
vysvětlovala trpělivě Kamča.
„To jsou mi ale utopické představy. A co by si dala k
snídani? Lovila ryby? Nebo hledala perly?“ vrátila se do debaty Gréta.
„Navrhuji experiment. Nech to na mně. Dám jí takový...,“ nedořekla.
* * *
„Horečka. Mám halucinace? Byl to jen sen? Co to mělo být?
Bylo to tak živé,“ probudila se celá zpocená. „No pěkně, 39,… stupňů... Ani na to
pořádně nevidím. Dám si další paralen a spát. Ať už je to pryč.“
* * *
„... takový klíč, který...“
* * *
Když se uzdravila, chvíli přemýšlela o tom snu. Rozhodně
si ho pamatovala jako velmi živý. Ale jak čas plynul, práce, plány, přátelé, na
všechno zapomněla. Později, už na konci května, zůstala večer doma, otevřela
víno a zapíjela další těžký pracovní den. Jak dlouho ještě?
Najednou jí pohled sklouzl na podlahu u komody. Pod
spodním šuplíkem svítil zažloutlý kousek papíru. „Už jsem dlouho neuklízela,“
pomyslela si. Zvedla se z gauče a nejistým krokem došla ke skříni. Sehnula se,
aby ho zvedla. Na papíru něco bylo. Když ho rozložila, vypadl z něj klíč.
„Náměstí svobody 1.“ Odhodlala se tam jít až po několika měsících, čtvrtého
srpna.
* * *
To, co viděla, bylo spíš překvapivé než děsivé. Rozhodně
takový výjev za těmi dveřmi nečekala. Nebyl to pokoj – ale dlouhá, sluncem
zalitá pláž. V dálce šlo rozeznat moře. A slyšela šplouchání vln a pískání
racků. „Blouzním? Co je to za kouzla?“ pomyslela si. Nakonec se odhodlala a
udělala krok. Potom druhý. A třetí.
Chvíli stála – jednou nohou za prahem a druhou na chodbě.
Ohlédla se – stále nejistá. Ale neodolatelná touha po dobrodružství ji táhla
dál. Nadechla se mořského vzduchu – a udělala další krok. Sevřela klíč v kapse,
už se neohlédla. Kráčela po pláži a cítila příval svobody.
Dvere
Priblížila sa k neznámym dverám a nervózne vytiahla kľúč
z vrecka. Zhlboka sa nadýchla, odomkla dvere, zastavila sa a potom ich
otvorila. K svojmu zdeseniu to, čo uvidela jej takmer vyrazilo
dych. Niekoľko krokov cúvla, akoby si nebola istá, či má pokračovať, ale
niečo ju lákalo prekročiť prah dverí. Nadýchla sa. Počula vnútorný hlas,
ktorý sa jej pýtal, či sa ešte bude môcť vrátiť, keď bude pokračovať
ďalej. Snáď by si mala nechať tie dvere pootvorené a uistiť sa, že sa za ňou
nezavrú. Hlavne nestratiť kľúč.
Spomenula si, že tie dvere už videla. Vo sne. Vlastne
videla ich vo svojich snoch niekoľkokrát. Vždy naraz a celkom zreteľne uvidela
chodbu. Vízia chodby vyzerala presne tak, ako vypadajú chodby na zámku. Na
dlážke koberec a steny obložené z časti drevom a z časti potiahnuté textíliou.
Žiadne obrazy dávnych predkov, len staré, rozblikané elektrické svietniky,
ťahajúce sa li smerom k veľkým hnedým dverám, s krásnym kovaním. Nevedela, čo
ten sen znamená, alebo prečo sa jej začal snívať.
* * *
Pred niekoľkými mesiacmi začala premýšľať o zmysle svojej
existencie. Ale prečo? Cítila sa celkom šťastná, nič jej viditeľne nechýbalo.
Mala všetkého až nadbytok, práca, peniaze, zábava, každý kvartál dovolenka -
potápanie je náročný koníček. Myšlienky na prácu, koníčky a kamarátov jej
stačili pokryť celý obzor. Ale vtedy, vo februári, dostala chrípku a zostala
sama doma. Keď tie najväčšie bolesti pominuli a ona ešte musela ležať, nič ju
nebavilo. Zostala sama zo sebou. A nevedela čo s tým. Jednoducho sa nudila, ale
nemohla sa ani pohnúť. Po niekoľkých hodinách nekonečného “civenia do blba”, sa
začala zamýšľať nad svojim životom.
“Naozaj je šťastná s tým všetkým, čo má?”, napadlo jej.
“A čo sloboda?”, pokračovala v myšlienkach. “Má dosť peňazí a teda aj dosť
slobody”, pomyslela si. “Ale aká je cena peňazí”, počula. Zrazu ako by sa v jej
vlastnej hlave začali dohadovať dve cudzie postavy. A ona sa stala len
pozorovateľom. Pomaly uvidela ich kontúry a zrazu ich videla celkom jasne. Prvá
z nich, pani v najlepších rokoch a tvaroch, obhajovala jej terajšie šťastie.
Pomenovala si ju pracovne Gréta. Druhá, zjavne mladšia, drzá už na pohľad, jej
oponovala ako taká pubertiačka. “Ty budeš, Kamča.”, povedala si v duchu a už
sledovala divadlo, ktoré sa je odohrávalo pred očami.
“Čo tým myslíš, aká je cena peňazí”, nedá sa Gréta len
tak. “No tak, koľko ju stojí námahy tie peniaze získať?”, skočila jej do reči
Kamča a pokračovala: “Každý deň musí vstať, ísť do práce. Na to sa musí
upraviť, pekne sa obliecť a hlavne tam tráviť čas. More času. Vlastne väčšinu
života. Niekedy sa jej nechce. Často sa jej nechce a musí sa premáhať, aby ráno
vstala. A ten umelo vyvolaný stres. Niet divu, že to po večeroch zapíja. To je
ono, cena peňazí je cena času. Vymieňa čas za peniaze. Cena peňazí je jej čas”,
rozžiarila sa jej tvár. “Bez práce nie sú koláče. To vie každé malé
dieťa.”, nedá sa Gréta. “Akoby to vyzeralo, keby nemala peňazí? Nemala by
pokoj, stále by myslela na nezaplatené účty, a veru neplánovala by žiadne
dovolenky tak často, alebo vôbec. Alebo tie večere s kamarátmi, myslíš, že by
si to mohla dovoliť? A kde by spala, pod mostom? To už nevravím nič o
daniach.”, dodala.
“Ale ja nenamietam nič proti práci, ale proti
zamestnaniu, kde predávaš svoj čas za peniaze. Pracovať musí predsa každý.
Predstav si, aké by to bolo, keby nemusela chodiť do zamestnania a mohla by
robiť slobodne, čo chce. Napríklad, veď vieš, rada sa potápa. Bývala by na
brehu mora. Ráno by vstala, kúsok od brehu mora, urobila si niečo dobrého pod
zub a šup do vĺn. Alebo šup do vĺn len tak, nalačno.”, vysvetľuje trpezlivo
Kamča.”
“No to sú mi pekné utopistické scenáre. A za čo by si
urobila niečo pod zub, to by lovila ryby, alebo hľadala perly?”, vracia sa do
hry Gréta. “Navrhujem urobiť pokus. Nechaj to na mňa. Ja jej dám taký, ....”,
nedokončila vetu.
* * *
“Teplota, blúznim, bolo to len sen? Čo to malo byť, bolo
to ako živé.”, prebrala sa celá spotená. “No pekne 39, ... Ani n to
poriadne nevidím. Dám si ďalší paralen a spať. Už aby to prešlo.”
* * *
“ ... taký kľuč, ktorý .. “
* * *
Keď vyzdravela, chvíľu premýšľala o tom, čo sa jej
snívalo. Rozhodne si taký živý sen zapamätala. Ale ako šiel čas, práca,
plánovanie, kamaráti, na všetko zabudla. Neskôr, bol už koniec mája, zostala
večer doma, otvorila a zapíjala Ďalší ťažký deň v práci. Dokedy ešte.
Zrazu jej utkvel pohľad na dlážke pri komode. Pod spodným
šuplíkom svietil zažltnutý zdrap papiera. “Už som asi dávno neupratovala”,
pomyslela si. Namáhavo sa zdvihla z gauča a potácavým krokom sa šinula ku
skrinke. Zohla sa, aby zdvihla papier. Niečo na ňom bolo napísané. Ako ho
roztvorila, vypadol z neho kľuč.
“Námestie slobody 1.” Odhodlala sa tam ísť až po niekoľkých mesiacoch, v 4
augusta.
* * *
To, čo videla, bolo viac prekvapivé, než hrozné, rozhodne
také čosi nečakala za dverami na konci chodby. To čo videla, nebola izba, ale
dlhá, slnkom zaliata pláž. V diaľke bolo možné rozoznať more. A počula
špliechanie vĺn a pískanie čajok. “Mámia ma zmysly?, Čo sú to za čary?
„pomyslela si. Nakoniec si dodala odvahu a spravila krok, potom druhý a tretí.
Chvíľu tak stála, jednou nohou cez prah a druhou na
chodbe. Obzrela sa, stále neistá v svojom rozhodnutí, ale nezadržateľná túžba
po dobrodružstve ju ťahala ďalej. Nadýchla sa morského vzduchu a spravila
ďalší krok. Zvierajúc kľuč vo vrecku, už sa ani neobzrela, kráčala po pláži a
ucítila príval voľností.
Martin turned the car around and stopped on the
opposite side, closer to the hospital entrance. As he passed the security
booth, he remembered the sign from his dream: St. Cross Hospital. Ring the
bell.
