“Me? Who am I? I... I used to know your father,” he stretched the truth slightly. “I, I really must go now.” He turned quickly, opened the door, and rushed out into the hallway. He almost collided with an older man in a white lab coat.
“What’s the rush, young man?” Martin quickened his pace like a thief caught in the act. “I have an urgent matter at work,” he responded quickly.
“But wait, your wife...” the doctor’s voice faded away, lost in the underground labyrinth of corridors and the depth of his own thoughts.
He ran against the direction of the arrows, just like in his recent dream. Wait, was it only a dream? he asked himself, as if trying to convince himself that nothing had actually happened. Except, it had. A dreamcatcher wasn’t going to help him with this.
Soon he spotted the stairs and a dim light. He slowed down. Moments later, he passed the reception desk, which was empty once again. Above the window hung a familiar sign: St. Cross Hospital. Please Ring. “Not a chance,” he thought to himself and quietly slipped outside. Again. Déjà vu?
***
He headed to work, where they were already waiting for him. In fact, he was looking forward to finally getting the case resolved; after all, they had prepared a solid plan using GPS trackers.
“Sorry I'm late. So, how did it turn out?” he turned to his colleagues as soon as he sat down in the meeting room. Finally at work. He tried to drown out his pressing thoughts with duties, and as usual, he succeeded.
But as it turned out, it hadn't worked. This time, nothing went missing. How is that possible? The plan was pretty good. Could someone have leaked it? They had agreed on it within a small group where he didn’t expect a traitor, but the word could have spread, or someone might have let it slip. Or maybe it was just a coincidence; after all, thefts don't happen every single day. Or were the thieves clever enough to anticipate traps and check every single package? Unlikely, but still. He would have to come up with something else. Could he even trust anyone here?
He had a meeting scheduled with the owner today. He had thought he would be back at headquarters by now to meet in person, but as things stood, it was going to be just a Zoom call. He could trust him, but he preferred not to mention his dream reality. Actually, he had almost completely forgotten about it. And that was a good thing. Back to work.
“Where were we? Right. What are we going to do, any suggestions?” he returned to the reality of the workday.
***
“Hello Martin, how are you holding up?” the owner’s voice echoed over Zoom.
Martin had previously written to him about the situation at the branch—what he had planned and how it had failed. In the email, he analyzed the possible causes in detail and outlined new strategies.
“Martin, are you alright?” the boss continued. “You don't seem like yourself.”
If you only knew, Martin thought. “I’m just a bit sleep-deprived. Even though the guesthouse is called Peaceful Sleep, it’s not helping much. I plan to stay here for a few more days, I won't even go home for the weekend. Hopefully, I’ll manage to come up with something by then,” he added aloud.
“Martin, don’t try to force anything, just get some rest,” the boss continued in an almost fatherly tone. It sounded nearly like an order. “I’ll stop by early next week, and we’ll figure out the next steps together. I already have a few ideas, and perhaps a bit more experience with this kind of situation. There was much more of this back in the nineties; maybe someone just dusted off an old trick. And please, book me a room for two nights. Sleep tight,” he concluded with a double meaning, and Martin thought he saw him wink. But no, he wasn’t that witty. Or was he?
***
“Hello, Martin. So, you’ve met Klara. But why didn't you say anything to her? Why did you run away? Don't you like her? You promised, after all...”
“No, I didn't promise anything, Mr. Kubica,” Martin blurted out, instantly realizing he was in over his head again.
“Call me Karol. So, what are we going to do about it?”
The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.
Lapač snů V.
„Já? Kdo jsem já? Já... Já jsem znal vašeho otce,“ trochu si přikrášlil skutečnost. „Já, já už ale musím jít.“ Rychle se otočil, otevřel dveře a vyběhl na chodbu. Téměř vrazil do staršího muže v bílém plášti.
„Kam tak zhurta, mladý pane?“Martin přidal do kroku jako přichycený zloděj. „Musím urgentně do práce,“ zareagoval pohotově.
„Ale vždyť vaše manželka...“ ztrácel se lékařův hlas v podzemním labyrintu chodeb i v hloubce jeho vlastních myšlenek.
Běžel proti směru šipek, přesně tak jako nedávno ve snu. Počkat, byl to jenom sen? ptal se sám sebe, jako by se chtěl přesvědčit, že se vlastně nic nestalo. Jenže stalo se. V tomhle už mu ani lapač snů nepomůže.
Už viděl schody a matné světlo. Zpomalil. O chvíli později minul recepci, ve které opět nikdo neseděl. Nad okénkem visel známý nápis: Nemocnice sv. Kříže. Zvoňte. „Ani mě nenapadne,“ pomyslel si a potichu vyklouzl ven. Zase. Déjà vu?
***
Pobral se do práce, kde už ho čekali. Vlastně se i těšil, že se ten případ konečně vyřeší, vždyť měli připravený kvalitní plán s GPS lokátory.
„Omlouvám se za zpoždění. Takže, jak to dopadlo?“ obrátil se na kolegy, jakmile se posadil v zasedačce. Konečně v práci. Snažil se naléhavé myšlenky přehlušit povinnostmi a jako vždy se mu to dařilo.
Ukázalo se však, že to nezafungovalo. Tentokrát se nic neztratilo. Jak je to možné? Plán byl docela dobrý. Že by ho někdo vyzradil? Dohodli se v malé skupince, kde zrádce nepředpokládal, jenže informace se mohla rozšířit a někdo se mohl prořeknout. Nebo to byla jen náhoda a nekrade se přece každý den. Nebo jsou zloději tak inteligentní, že pasti předvídají a kontrolují každý balíček? Málo pravděpodobné, ale přesto. Bude muset vymyslet něco jiného. Může tady vůbec někomu důvěřovat?
Dnes měl schůzku s majitelem. Myslel si, že už bude zpátky na centrále a setkají se osobně, ale takhle je čekal jenom Zoom call. Jemu důvěřovat mohl, ale svou snovou realitu před ním raději zmiňovat nebude. Ostatně, málem na ni úplně zapomněl. A to bylo dobře. Zpátky do práce.
„Kde jsme to skončili? Aha. Co vymyslíme, nějaké návrhy?“ vrátil se do reality pracovního dne.
***
„Zdravím tě, Martine, jak se ti daří?“ ozval se majitel na Zoomu. Martin mu předtím napsal o situaci na pobočce – co naplánoval a jak to nevyšlo. V e-mailu podrobně rozebral možné příčiny a nastínil nové strategie.
„Martine, jsi v pořádku?“ pokračoval šéf. „Zdá se mi, že nejsi ve své kůži.“
Kdybys tak věděl, pomyslel si Martin. „Jsem jenom trochu nevyspalý. I když se penzion jmenuje Klidný spánek, moc mi to nepomáhá. Plánuju tady zůstat ještě pár dní, ani na víkend nepojedu domů. Snad se mi do té doby podaří něco vymyslet,“ dodal nahlas.
„Martine, nic nevymýšlej, odpočiň si,“ pokračoval šéf téměř otcovským tónem. Znělo to skoro jako rozkaz. „Hned zkraje týdne se za tebou zastavím a společně promyslíme další kroky. Mám už nějaké nápady a možná i víc zkušeností s takovým stavem. V devadesátkách toho bylo mnohem víc, možná jen někdo oprášil jeden ze starších fíglů. A prosím tě, rezervuj mi jeden pokoj na dvě noci. Přeju ti klidný spánek,“ dokončil dvojsmyslně a Martinovi se zdálo, že přitom i mrkl. Ale ne, tak vtipný zase nebyl. Nebo jo?
***
„Martine, zdravím tě. Tak jsi poznal Kláru. Ale proč jsi jí nic neřekl? Proč jsi utekl? Nelíbí se ti? Slíbil jsi přece...“
„Ne, nic jsem neslíbil, pane Kubico,“ vyhrkl Martin a hned si i uvědomil, že v tom zase lítá.
„Pro tebe Karol. Tak co s tím uděláme?“
Lapač snov V
„Ja? Kto som ja? Ja... Ja som poznal vášho otca,“ trochu si prikrášlil skutočnosť. „Ja, ja už ale musím ísť.“ Rýchlo sa otočil, otvoril dvere a vybehol na chodbu. Takmer vrazil do staršieho muža v bielom plášti. „Kam tak zhurta, mladý pán?“
Martin pridal do kroku ako prichytený zlodej. „Musím urgentne do práce,“ zareagoval pohotovo. „Ale veď vaša manželka...“ strácal sa lekárov hlas v podzemnom labyrinte chodieb i v hĺbke jeho vlastných myšlienok.
Bežal proti smeru šípok, presne tak ako nedávno vo sne. Počkať, bol to iba sen? pýtal sa sám seba, akoby sa chcel presvedčiť, že sa vlastne nič nestalo. Lenže stalo sa. V tomto mu už ani lapač snov nepomôže.
Už videl schody a matné svetlo. Spomalil. O chvíľu minul recepciu, v ktorej opäť nikto nesedel. Nad okienkom visel známy nápis: Nemocnica sv. Kríža. Zvoňte. „Ani mi nenapadne,“ pomyslel si a potichu vykĺzol von. Zase. Déjà vu?
***
Pobral sa do práce, kde ho už čakali. Vlastne sa aj tešil, že sa ten prípad konečne vyrieši, veď mali pripravený kvalitný plán s GPS lokátormi.
„Ospravedlňujem sa za zdržanie. Takže, ako to dopadlo?“ obrátil sa na kolegov, len čo sa posadil v zasadačke. Konečne v práci. Snažil sa naliehavé myšlienky prehlušiť povinnosťami a ako vždy sa mu to darilo.
Ukázalo sa však, že to nezafungovalo. Tentoraz sa nič nestratilo. Ako je to možné? Plán bol celkom dobrý. Žeby ho niekto vyzradil? Dohodli sa v malej skupinke, kde zradcu nepredpokladal, no informácia sa mohla rozšíriť a niekto sa mohol prerieknuť. Alebo to bola len náhoda a nekradne sa predsa každý deň. Alebo sú zlodeji takí inteligentní, že pasce predvídajú a kontrolujú každý balíček? Málo pravdepodobné, ale predsa. Bude musieť vymyslieť niečo iné. Môže tu však vôbec niekomu dôverovať?
Dnes mal schôdzku s majiteľom. Myslel si, že už bude naspäť na centrále a stretnú sa osobne, no takto ich čakala iba online schôdzka cez Zoom. Jemu dôverovať mohol, no svoju snovú realitu pred ním radšej spomínať nebude. Ozaj, celkom na ňu zabudol. A to bolo dobre. Naspäť do práce.
„Kde sme to skončili? Aha. Čo vymyslíme, nejaké návrhy?“ vrátil sa do reality pracovného dňa.
***
„Zdravím ťa, Martin, ako sa ti darí?“ ozval sa majiteľ na Zoome. Martin mu predtým napísal o situácii na pobočke, čo naplánoval a ako to nevyšlo. V e-maile podrobne rozobral možné príčiny a načrtol nové stratégie.
„Martin, si v poriadku?“ pokračoval šéf. „Zdá sa mi, že nie si vo svojej koži.“
Keby si len vedel, pomyslel si Martin. „Som len trochu nevyspatý. Aj keď sa penzión volá Pokojný spánok, veľmi mi to nepomáha. Plánujem tu ostať ešte pár dní, ani na víkend nepôjdem domov. Snáď sa mi dovtedy podarí niečo vymyslieť,“ dodal nahlas.
„Martin, nič nevymýšľaj, odpočiň si,“ pokračoval šéf takmer otcovským tónom. Znelo to skoro ako rozkaz. „Hneď skraja týždňa sa za tebou zastavím a spolu premyslíme ďalšie kroky. Mám už nejaké nápady a možno aj viac skúseností s takýmto stavom. V deväťdesiatych rokoch toho bolo oveľa viac, možno len niekto oprášil jeden zo starších fígľov. A prosím ťa, rezervuj mi jednu izbu na dve noci. Prajem ti pokojný spánok,“ dokončil dvojzmyselne a Martinovi sa zdalo, že pritom aj žmurkol. Ale nie, taký vtipný zasa nebol. Či?
***
„Martin, zdravím ťa. Tak si spoznal Kláru. Ale prečo si jej nič nepovedal? Prečo si ušiel? Nepáči sa ti? Sľúbil si predsa...“
„Nie, nič som nesľúbil, pán Kubica,“ vyhŕkol Martin a hneď si aj uvedomil, že v tom zasa lieta.
„Pre teba Karol. Tak čo s tým urobíme?“
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára