Currants

“Grandpa, come on, start already,” my granddaughter interrupted my nostalgia. Who could resist her?

So, I began to read. The children, tucked in like logs in their sleeping bags, strained their ears in eager anticipation of what was to come. However, I was certain that they wouldn't be able to resist my soothing voice, and in a few moments, only the young teacher would be listening to me.

I was sitting in the kindergarten, reading to the children before their afternoon nap. I smiled to myself. I had disliked kindergarten since a very early age, and I feared other people's children like the plague. How does it actually happen? How does a cheerful little human being, running freely and happily around currant bushes in a green garden, turn into a frightened, timid boy?

If I remember correctly, I didn't even like the nursery, where I spent a few weeks before starting kindergarten. I don't remember exactly how long. I suppose they didn't tie me up, beat me, or yell at me there; I just remember that I cried constantly. And that was only the beginning. After three years since my birth and living in the countryside, in a warm environment at my grandmother's place, I suddenly stopped liking other children. Following my "banishment" from the paradise - that is, the currant garden - and after being rescued from the nursery, I found myself in the cruel world of strange little creatures with the arrival of September.

I didn't understand it from day one. I tried to stay under the radar and fit in. But why did they notice me? Why did they push me around? Why did they need the exact toy I was playing with? And right at the moment I took it, even though nobody had paid attention to it before. Nobody defended me, nobody stood up for me, and when the teacher came, she even scolded me for not knowing how to share. It is one of those core, primal memories that burns into your mind and shapes your socialization for a long time to come.

Fortunately, I had the period before that. A time of absolute happiness and freedom. 

Much later, a psychologist told me that perhaps thanks to that, I am "more or less normal." "More or less" - how amusing. I am grateful for that time. Though it is hazy, and I only know it from photographs, stories, and vague feelings, it still forms the solid foundation of my personality. I am grateful for that fleeting joy, the freedom to explore, and the safe boundaries set by a strict but loving grandmother. It was a life spent in a forgotten village surrounded by mountains and castle ruins -the back of beyond - where no cars drove, and my greatest enemies were the geese and our backyard rooster.

After a brief episode in the nursery and kindergarten, my mother stayed on maternity leave with my sister, so I could stay home with her. It was a bit of a relief, but the free countryside turned into a city and a concrete apartment block full of orders and prohibitions without explanation. Today, I idealize that village; surely not everything was rosy there, but that’s how I perceived it as a child.

But the worst of the kindergarten days was yet to come. A year before starting school, I had to enter the preschool class, which was a preparation for the first grade of elementary school. And it continued exactly where it had left off. With the difference that against me, as a newcomer, there were already organized, well-coordinated groups that had been practicing together for a year. A classroom of thirty children, screaming - mostly from the teachers, but from the kids too. I didn't know what to do, so I started defending myself physically. 

I fought back against unwanted pestering, having toys snatched from my hands, and being shoved around. To this day, I remember that as a punishment, I had to stay behind in the nap room while the other children played. Back then, I didn't see it as a punishment, but as a relief. I had peace, I was alone. I learned to avoid the crowd, and I was happy. Today, I look at it differently.

How would I handle those situations if I had my current knowledge and insight back then? I probably can't solve or change that now, but I can influence how I handle things today.

“But let’s go now, so we don’t wake them up again.” The now-familiar whisper snapped me out of my memories. 

The story is originally written in the Slovak language as a companion story to "The Glasses". English and Czech translations are generated by AI. The picture is  from author's archive, colored by AI. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 

---

Rybíz 

„Dědečku, no tak, už začni,“ vyrušila mě z nostalgie vnučka. Kdo by jí odolal?

Začal jsem tedy číst. Děti, uložené jako polínka ve spacácích, natahovaly uši s napjatým očekáváním toho, co přijde. Byl jsem si však jistý, že mému uspávacímu hlasu neodolají a za chvíli mě bude poslouchat už jen ta mladá paní učitelka.

Seděl jsem ve školce a četl dětem před poledním spánkem. V duchu jsem se usmál. Neměl jsem rád školku už od útlého věku a cizích dětí jsem se bál jako čert kříže. Jak se to vlastně stane, že se veselý maličký človíček, svobodně a šťastně pobíhající kolem rybízových keřů v zelené zahradě, změní v ustrašeného strašpytla?

Pokud si správně vzpomínám, neměl jsem rád ani jesle, kde jsem strávil pár měsíců před nástupem do školky. Nepamatuji si přesně jak dlouho. Asi mě tam nepřivazovali, nebili ani na mě nekřičeli, jen si pamatuji, že jsem pořád plakal. A to byl jen začátek. Po třech letech od narození a života na vesnici, v přátelském prostředí u babičky, jsem najednou přestal mít rád ostatní děti. Po mém „vyhnání“ z rajské, tedy rybízové zahrady a po vysvobození z jeslí, jsem se s příchodem září ocitl v krutém světě cizích malých stvoření.

Nechápal jsem to už po prvním dni. Snažil jsem se být nenápadný a zapadnout. Ale proč si mě všímali? Proč do mě strkali? Proč potřebovali zrovna tu hračku, se kterou jsem si hrál já? A zrovna ve chvíli, kdy jsem si ji vzal, přestože si jí předtím nikdo nevšímal. Nikdo mě nebránil, nikdo se mě nezastal, a když přišla učitelka, ještě mi vyčinila, že se neumím rozdělit. Jeden z mých prazážitků, který se vám vryje do paměti a ovlivní vaši socializaci na dlouhou dobu.

Naštěstí jsem měl období předtím. Období maximálního štěstí a svobody. Psycholožka mi mnohem později řekla, že možná díky tomu jsem „jakžtakž normální“. „Jakžtakž“, úsměvné. Jsem vděčný za to období. Je sice mlhavé a znám ho jen z fotek, z vyprávění a z nejasných pocitů, ale i tak tvoří pevný základ mé osobnosti. Díky za tu možnost radosti, svobodného zkoumání věcí a nastavování hranic přísnou, ale laskavou babičkou. Díky za život na zapomenuté vesnici obklopené horami a zříceninou hradu - tam, kde lišky dávaly dobrou noc, kde nejezdila auta a mým největším nepřítelem byly husy a náš domácí kohout.

Po krátké epizodě v jeslích a ve školce máma zůstala na mateřské s mou sestrou a já mohl zůstat doma s ní. Byla to trochu úleva, ale svobodná vesnice se změnila v město a panelák plný příkazů a zákazů bez vysvětlení. Dnes si tu vesnici idealizuji, asi tam nebylo všechno růžové, ale tak jsem to jako dítě vnímal.

To nejhorší školkovské období však mělo teprve přijít. Rok před školou jsem musel nastoupit do předškolní třídy, která byla přípravou na první ročník základní školy. A pokračovalo to přesně tam, kde to skončilo. S tím rozdílem, že proti mně jako nováčkovi už stály organizované, sehrané skupiny, které to spolu rok nacvičovaly. Třída – třicet dětí, křik, zejména ze strany učitelek, ale i dětí. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem se začal bránit fyzicky. Bránil jsem se nechtěnému dotírání, vytrhávání hraček z ruky a postrkování. Dodnes si pamatuji, že za trest jsem musel zůstávat v ložnici, zatímco si ostatní děti hrály. Tehdy jsem to nebral jako trest, ale jako úlevu. Měl jsem klid, byl jsem sám. Naučil jsem se stranit kolektivu a byl jsem šťastný. Dnes se na to už dívám jinak.

Jak bych ty situace řešil, kdybych měl tehdy současné poznání a vhled? To už asi nevyřeším a nezměním, ale můžu ovlivnit, jak to budu řešit teď.

„Ale teď už pojďme, ať je zase nevzbudíme.“ Probral mě ze vzpomínek už známý šepot. 

---

Ríbezle

„Dedo, no tak, už začni,“ vyrušila ma z nostalgie vnučka. Kto by jej odolal?

Začal som teda čítať. Deti, uložené ako polienka v spacákoch, naťahovali uši s napätým očakávaním toho, čo príde.Bol som si však istý, že môjmu uspávaciemu hlasu neodolajú a o chvíľu ma bude počúvať už len tá mladá pani učiteľka.

Sedel som v škôlke a čítal deťom pred poobedňajším spánkom. V duchu som sa usmial. Nemal som rád škôlku už od útleho veku a cudzích detí som sa bál ako čert svätenej vody. Ako sa to vlastne stane, že sa veselý maličký človek, slobodne a šťastne behajúci okolo ríbezľových kríkov v zelenej záhrade, zmení na ustráchaného bojka?

Ak si správne spomínam, nemal som rád ani jasle, kde som strávil pár mesiacov pred nástupom do škôlky. Nepamätám si presne ako dlho. Asi ma tam nepriväzovali, nebili ani na mňa nekričali, len si pamätám, že som stále plakal. A to bol len začiatok. Po troch rokoch od narodenia a života na dedine, v priateľskom prostredí u starej mamy, som zrazu prestal mať rád druhé deti. Po mojom „vyhnaní“ z rajskej, teda ríbezľovej záhrady a po vyslobodení z jasieľ, som sa s príchodom septembra ocitol v krutom svete cudzích malých stvorení.

Nechápal som to už po prvom dni. Snažil som sa byť nenápadný a zapadnúť. Ale prečo si ma všímali? Prečo ma strkali? Prečo potrebovali práve tú hračku, s ktorou som sa hral ja? A práve vtedy, keď som si ju vzal, hoci si ju predtým nikto nevšímal. Nikto ma nebránil, nikto sa ma nezastal, a keď prišla učiteľka, ešte mi vyčinila, že sa neviem podeliť. Jeden z mojich prazážitkov, ktorý sa vám vryje do pamäti a ovplyvní vašu socializáciu na dlhú dobu.

Našťastie som mal obdobie predtým. Obdobie maximálneho šťastia a slobody. Psychologička mi oveľa neskôr povedala, že možno vďaka tomu som „ako-tak normálny“. „Ako-tak“, úsmevné. Som vďačný za to obdobie. Je síce hmlisté a poznám ho len z fotiek, z rozprávania a z nejasných pocitov, ale aj tak tvorí pevný základ mojej osobnosti. Vďaka za tú možnosť radosti, slobodného skúmania vecí a nastavovania hraníc prísnou, ale láskavou starou mamou. Vďaka za život na zabudnutej dedine obklopenej horami a zrúcaninou hradu – tam, kde líšky dávali dobrú noc, kde nejazdili autá a mojím najväčším nepriateľom boli husi a náš domáci kohút.

Po krátkej epizóde v jasliach a v škôlke mama zostala na materskej s mojou sestrou a ja som mohol ostať doma s ňou. Bola to trochu úľava, ale slobodná dedina sa zmenila na mesto a panelák plný príkazov a zákazov bez vysvetlenia. Dnes si tú dedinu idealizujem, asi tam nebolo všetko ružové, ale tak som to ako dieťa vnímal.

To najhoršie škôlkarské obdobie však ešte len malo prísť. Rok pred školou som musel nastúpiť do predškolskej triedy, ktorá bola prípravou na prvý ročník základnej školy. A pokračovalo to presne tam, kde to skončilo. S tým rozdielom, že proti mne ako nováčikovi už stáli organizované, zohrané skupiny, ktoré to spolu rok nacvičovali. Trieda – tridsať detí, krik, najmä zo strany učiteliek, ale aj detí. Nevedel som, čo mám robiť, a tak som sa začal brániť fyzicky. Bránil som sa nechcenému dobiedzaniu, vytrhávaniu hračiek z ruky a postrkovaniu. Dodnes si pamätám, že za trest som musel zostávať v spálni, kým sa ostatné deti hrali. Vtedy som to nebral ako trest, ale ako úľavu. Mal som pokoj, bol som sám. Naučil som sa strániť kolektívu a bol som šťastný. Dnes sa na to už dívam inak.

Ako by som tie situácie riešil, keby som mal vtedy súčasné poznanie a vhľad? To už asi nevyriešim a nezmením, ale môžem ovplyvniť ako to budem riešiť teraz.

„Ale teraz už poďme, aby sme ich zase nezobudili.“ Prebral ma zo spomienok už známy šepot.