So, I wasn’t too surprised by the sign on the stall: New Labubu for just a dollar. To be honest, a month ago I would have had to google what that even was. But today I’m educated. My wife dug up somewhere that Labubu can be very rare and is the object of collectors’ desires. When I asked what it was, she looked at me as if I had asked what bread or water was. “Don’t you know? It’s a smaller Monchhichi.” That threw me off, but after a moment’s thought I remembered something I saw at my sister’s about 40 years ago. A little plastic monster. And I’ve heard even old Monchhichis can be sold. Maybe I should tell my sister to sell the Monchhichi that’s still under my parents’ bed.
According to Wikipedia and AI: “Monchhichi (モンチッチ), also known as Mončičák in Czechoslovakia, is a kind of plush toy animal of indeterminate species originating from Japan. It usually has a childlike face with big eyes and ears. This cute toy was first released in 1974 by Mr. Sekiguchi, and in Czechoslovakia it became popular around 1985.”
I quickly compare Monchhichi with Labubu – to me they look similar, almost the same. But AI can distinguish them. “Monchhichi and Labubu are not competitors, but Monchhichi is a retro toy from the 1980s, while Labubu is a modern collectible figurine. It does resemble Monchhichis with its cute but slightly creepy look, but it’s a standalone phenomenon created by the artist Kasing Lung for the company Pop Mart. Labubu is more of a response to the trend for collectible, cute, and slightly scary toys.”
Apparently, back then it was a real craze, something like Barbie. Neither Monchhichi nor Barbie mean much to me. By 1985 I was already in high school, so I missed that. And our sons never wanted to play with dolls. I stared blankly. “Don’t look so clueless – you know, a collector’s craze, like céčka.” “Oh,” I try to dig through my memory. Of course, I remember céčka. As a “Husák’s child,” I was affected by it. Wikipedia says that céčka were used as toys, as fashion accessories, as currency for barter trade, and as stakes in games. Yes, I agree. Even though I never played with them and don’t remember anyone wearing them as fashion.
But currency – yes. I used to get céčka in exchange for helping classmates at school, and then I spent them when I wanted to play with their first digital watches or electronic games. You could also win céčka in school “gambling” games or trade them for various things. For example, for “nunchucks” or even books. Céčka came in different types and had different values. For example, a pearly one was worth five transparent ones, and one transparent was worth ten ordinary ones. I had quite a lot of céčka at home, but I don’t think I ever got sucked into the collector’s craze (like with stamps or toothpaste boxes). Still, I used them a lot for barter. Almost every day, much more often than money. And actually – I never bought a single céčko with money.
I wonder how it is now with Labubu. Of course, you can play with it, and I’ve read that people use it as a fashion accessory. But as a form of currency? Probably no one thought of that yet. Or?
Wouldn’t it be funny to walk into a pub and hear: “... I’ll give you two Labubu for a beer.” “No, I want three. It’s a Pilsner.”
The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is original and taken by author.
Jdu z práce, oči mi padnou na stánek u školy, kde prodávají školní potřeby. Něco jako malé papírnictví. Stánek má velmi výhodnou polohu – stojí na strategické křižovatce mezi základními školami, gymnáziem a školkou, hned u vchodu do cukrárny. Kromě standardních pomůcek pro školáky (a jejich rodiče) se v nabídce najde i něco z oblasti hraček nebo sezónního plastového sportovního náčiní. Například pekáč, drak, nebo odrážedlo. Zkrátka něco, co malý človíček dokáže využít.
Takže mě ani moc nepřekvapil nápis na stánku: Nové Labubu jen za euro. Pravda, ještě před měsícem bych musel googlit, co to vlastně může být. Ale dnes už jsem poučený. Manželka někde vyšťárala, že Labubu může být velmi vzácné a je předmětem sběratelských tužeb. Když jsem se zeptal, co to je, podívala se na mě, jako kdybych se ptal, co je chleba, nebo voda. „Nevíš? To je menší Mončičák.“ Zarazilo mě to, ale po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněl na věc, kterou jsem před 40 lety viděl u sestry. Malá plastová příšerka. A že i staré Mončičáky se dají prodat. Že bych měl říct sestře, ať toho Mončičáka, co je u našich pod postelí, výhodně prodá?
Dle wikipedie a AI, cituji: „Mončičák, známý také pod japonským názvem Monchhichi (モンチッチ), je druhově neurčitelné plyšové zvířátko pocházející z Japonska. Nejčastěji má dětský obličej s velkýma očima a ušima. Tato roztomilá hračka byla poprvé uvedena na trh v roce 1974 panem Sekiguchim, v Československu se stala oblíbenou kolem roku 1985.“
Rychle porovnávám Mončičáka s Labubu – mně to přijde podobné, skoro stejné. Ale AI to dokáže rozlišit. „Mončičák a Labubu nejsou soupeři, ale Mončičák je retro hračka z 80. let, zatímco Labubu je novodobá sběratelská figurka, která sice připomíná Mončičáky svým roztomilým, ale trochu strašidelným vzhledem, ale je to samostatný fenomén vytvořený umělcem Kasingem Lungem pro firmu Pop Mart. Labubu je spíše reakcí na zájem o sběratelské a roztomilé, i když trochu děsivé, hračky.“
Prý to tehdy bylo velké šílenství, něco jako Barbie. Mončičák ani Barbie mi nic šíleného neříkají. V roce 1985 jsem už byl na střední, takže mě to minulo. A také naši synové si s panenkami hrát nechtěli. Nechápavě hledím. „Netvař se jako ňouma, vždyť víš – takové sběratelské šílenství, něco jako céčka.“ „Aha,“ snažím se lovit v paměti. Ale jasně, na céčka si pamatuju. Jako „Husákovo dítě“ mě to zasáhlo. Na Wikipedii se dočítám, že céčka sloužila ke hraní, jako módní doplněk, platidlo pro směnný obchod a jako sázka do hry. Ano, souhlasím. I když jsem si s nimi nikdy nehrál a nepamatuju, že by si to někdo dával jako módní doplněk.
Ale platidlo – to ano. Dostával jsem céčka za pomoc spolužákům ve škole a potom jsem je používal, když jsem si chtěl zahrát na jejich prvních digitálkách nebo elektronických hrách. Stejně tak se céčka dala vyhrát ve školních „hazardních“ hrách nebo vyměnit za různé věci. Například za „Nunčaky“ nebo i knížky. Céčka byla různá a měla různou hodnotu. Např. perleťové bylo za 5 průhledných a 1 průhledné za 10 obyčejných. Měl jsem doma dost céček, ale myslím, že jsem nepodlehl sběratelskému šílenství (jako u známek nebo krabiček od zubní pasty). Avšak velmi jsem to využíval pro směnný obchod. Téměř denně, mnohem častěji než peníze. Jinak – ani jedno céčko jsem si nikdy nekoupil.
Zajímalo by mě, jak je to teď s Labubu. Určitě se s tím dá hrát a četl jsem, že se to používá jako módní doplněk. Ale jako platidlo, to asi nikoho nenapadlo. Nebo?
Nebylo by fajn přijít do hospody a slyšet: „... dám ti
dvě Labubu za pivo.“ „Ne, já chci tři. Vždyť je to plzeň.“
Nové Labubu za euro.
Idúc z práce, oči mi padnú na stánok pri škole, v ktorom predávajú školské potreby. Niečo ako malé papiernictvo. Stánok má veľmi výhodnú polohu, stojí na strategickej križovatke, medzi základnými školami, gymnáziom a škôlkou, hneď pri vchode do cukrárne. Okrem štandardných pomôcok pre školákov (a ich rodičov) sa v ponuke nájde i niečo z oblasti hračiek, alebo sezónnych plastových športových náradí. Napr. lopár, šarkan, alebo odrážadlo. Skrátka, niečo, čo malý človiečik dokáže využiť.
Takže ma nie veľmi prekvapil nápis na stánku. Nové Labubu len za euro. Pravda, ešte pred mesiacom by som musel googliť, čo to asi tak môže byť. Ale dnes som už poučený. Manželka niekde vyštrachala, že Labubu môže byť veľmi vzácne a je predmetom zberateľských túžob. Keď som sa opýtal, čo to je, pozrela na mňa, ako by som sa opýtal, čo je chlieb, alebo čo je voda. „Nevieš? To je ten menší Mončičák.“ Zarazilo ma to, ale po chvíľke uvažovania som si spomenul na vec, ktorú som videl pred 40 rokmi u sestry. Malá plastová príšera. A že aj staré Mončičáky sa dajú predať. Žeby som mal povedať sestre, aby toho Mončičáka, čo je u našich pod posteľou, výhodne predala.
Podľa wikipedie a AI je to, citujem: „Mončičák, známy tiež
pod japonským názvom Monchhichi (モンチッチ), je druhovo neurčiteľné
plyšové zvieratko pochádzajúce z Japonska. Najčastejšie má detskú tvár s veľkými
očami a ušami. Táto roztomilá
hračka bola po prvýkrát uvedená na trh v roku 1974 pánom Sekiguchim, v
Československu sa stala obľúbenou okolo roku 1985.“
Rýchle porovnávam Mončičáka s Labubu, mne to príde podobné, takmer rovnaké. Ale AI to dokáže rozlíšiť. „Mončičák a Labubu nie sú súperi, ale Mončičák je retro hračka z 80. let, zatiaľ čo Labubu je novodobý zberateľský panáčik, ktorý síce pripomína Mončičákov svojím roztomilým, ale trochu strašidelným vzhľadom, ale je to samostatný fenomén vytvorený umelcom Kasingom Lungom pre firmu Pop Mart. Labubu je skôr reakciou na záujem o zberateľské a roztomilé, i keď trochu desivé, hračky.“
Vraj to bolo vtedy dobré šialenstvo, niečo ako Barbie. Mončičák, ani Barbie mi sko šialenstvo nič nehovoria. V roku 1985 som už bol na strednej, takže ma to obišlo. A tiež naši synovia sa s bábikami nechceli hrať. Nechápavo hľadím. „Netvár sa ako ťuťulum, veď vieš, také zberateľské šialenstvo, niečo ako céčka.“ „Ahá.“, snažím sa loviť v pamati. Ale jasné, na céčka si pamatám. Ako „Husákove dieťa“ ma to postihlo. Na wikipédii sa dočítam, že céčka slúžili na hranie, ako módny doplnok, platidlo pre výmenný obchod a ako stávka do hry. Áno súhlasím. Aj keď som sa s tým nikdy nehral a nepamätám sa, že by si to niekto dával ako módny doplnok.
Ale platidlo, to áno. Dostával som céčka za pomoc spolužiakom v škole a potom som ich používal, keď som sa chcel zahrať na prvých digitálkach, alebo elektronických hrách. Rovnako sa céčka dali vyhrať v školských „hazardných“ hrách, alebo vymeniť za rôzne veci. Napríklad za „Nunčáky“, za časopisy, alebo aj knižky. Céčka boli rôzne a mali rôznu hodnotu. Napr. jedno perleťové bolo za päť priesvitných a jedno priesvitné za desať obyčajných. Mal som doma dosť céčok, ale myslím, že som nepodľahol zberateľskému šialenstvu (ako u známok, alebo škatuliek zo zubnej pasty). Avšak, veľmi som ich využíval na výmenný obchod. Takmer denne, oveľa častejšie ako peniaze. Inak ani jedno céčko som si za peniaze nekúpil.
Zaujímalo by ma, ako je to teraz s Labubu. Určite sa s tým dá hrať a čítal som, že sa to používa ako módny doplnok. Ale ako platidlo, to asi nikoho nenapadlo. Alebo?
Nebolo by fajn prísť do krčmy a počuť: “ ... dám ti dve Labubu za pivo. Nie ja chcem tri. Je to plzeň."
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára