I was raised in collectivism. Suppressing my “self” for the sake of a mass of unaware people. Subordinating my personal interests in favor of the crowd – ruled by someone, I don’t even know who. And then came freedom and the realization of self.
Maybe it was the times, maybe it was growing up, but I began to perceive myself from the inside.
I cut myself off from the Matrix of the crowd, from the collective, and I remained alone. Alone with myself – and free. I could do whatever I wanted. I realized that it was only up to me what I achieve, who I will be, where I will go. Wow, the universe of my individuality opened up to me. I was liberated.
But on the other hand... I also began to realize my abilities – and inabilities, traits, givens, possibilities, limitations. On one hand the wings of freedom in individuality, and on the other the burden of my own self. The real version of me. How can I be free and alone when I have to drag along everything I have? What I’ve been given. When I have to live with who I am. I wish I was different: better, more beautiful, wiser, more skillful, more talented. And had infinite time. Me, me, me...
And so, by thinking about who I could be, if I had more (everything), I lose who I am and what I have. How do I get out of that?
I read somewhere:
The only right path is forgiving yourself, and then forgiving others.
“The traits you hate in other people are your own traits
that you subconsciously try – with hatred and without success – to get rid of.
The traits you can tolerate in other people
are the traits you have definitively overcome.”
Start with yourself and within yourself. Accept yourself. Because, after all, both what we run from and what we long for, we carry inside of us.
The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.
Osvobozující individualita
Byl jsem vychován v kolektivismu. Potlačoval jsem své „já“ ve prospěch masy nevědomých lidí. Podřizoval jsem své osobní zájmy ve prospěch davu ovládaného, ani nevím kým. A pak přišla svoboda a uvědomění si sama sebe.
Možná to bylo dobou, možná dospíváním, ale začal jsem se vnímat zevnitř.
Odpojil jsem se od Matrixu davu, od kolektivu, a zůstal jsem sám. Sám se sebou a svobodný. Mohl jsem dělat to, co jsem chtěl. Uvědomil jsem si, že záleží jen na mně, co dokážu, jaký budu, kam půjdu. Wow, otevřel se mi vesmír mojí individuality. Byl jsem osvobozen.
Ale na druhé straně… Začal jsem si stejně uvědomovat své schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, omezení. Na jedné straně křídla svobody v individualitě a na druhé straně tíha vlastního já. Toho skutečného mého já. Jak být svobodný a sám, když se musím vláčet s tím, co mám? Co jsem dostal. S tím, jaký jsem. Vždyť bych chtěl být jiný, lepší, krásnější, moudřejší, šikovnější, zručnější. A mít nekonečně času. Já, já, já…
A tak přemýšlením o tom, kým bych mohl být, kdybych dostal víc (všechno), ztrácím to, kým jsem a co mám. Jak z toho ven?
Někde jsem četl:
Jediná správná cesta je odpustit sám sobě a pak i odpustit druhým.
„Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvoje vlastnosti,
kterých se podvědomě snažíš nenávistí, ale bez úspěchu, zbavit.
Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,
jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil.“
Začít od sebe a u sebe. Přijmout sám sebe. Protože to, před čím utíkáme, i to, po čem toužíme, nosíme v sobě.
Oslobodzujúca Individualita
"Zúfalý pacient sa sťažuje psychiatrovi: „Nech idem kdekoľvek, musím sa vziať so sebou – a tým všetko pokazím.“
Bol som vychovávaný v kolektivizme. Potlačujúc svoje „ja“ v prospech masy nevedomých ľudí. Podriaďoval som svoje osobné záujmy v prospech davu ovládaných, ani neviem kým. A potom nastala sloboda a uvedomenie si seba samého.
Možno to bolo dobou, možno to bolo dospievaním, ale začal som sa vnímať zvnútra.
Odstrihol som sa z Matrixu davu, z kolektívu a ostal som sám. Sám so sebou a slobodný. Mohol som robiť to čo som chcel. Vnímal som, že záleží len na mne, čo dokážem, aký budem, kam pôjdem. Wow, otvoril sa mi vesmír mojej individuality. Bol som oslobodený.
Ale na druhej strane.... Začal som si rovnako uvedomovať svoje schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, obmedzenosti. Na jednej strane krídla slobody v individualite a na druhej strane ťarcha vlastného ja. Presne takého toho reálneho môjho ja. Ako byť slobodný a sám, keď sa musím vláčiť s tým čo mám? Čo som dostal. S tým, aký som. Veď ja by som chcel byť iný, lepší, krajší, múdrejší, šikovnejší, zručnejší. A mať nekonečne času. Ja, ja, ja ...
A tak premýšľaním o tom, kým by som mohol byť, keby som dostal toho viac (všetko), strácam to, kým som, čo mám. Ako z toho von?
Kde som prečítal:
Jediná správna cesta je v odpustení sebe samému, a potom i odpustení druhým.
"Vlastnosti, ktoré nenávidíš u druhých ľudí, sú tvoje vlastnosti,
ktorých sa podvedome snažíš nenávisťou, a bez úspechu, zbaviť.
Vlastnosti, ktoré dokážeš tolerovať u druhých ľudí,
sú vlastnosti, ktorých si sa definitívne zbavil."
Začať od seba a u seba. Prijať sám seba. Lebo predsa, to od čoho utekáme aj to po čom túžime, nosíme v sebe.
2 komentáre:
Nějak se mi zdá, že nesnáším druhé lidi? Takže nesnáším sebe?
Vyzerá to tak na prvý pohľad. Viď Jung a projekcia.
Zverejnenie komentára