Martin turned the car around and stopped on the
opposite side, closer to the hospital entrance. As he passed the security
booth, he remembered the sign from his dream: St. Cross Hospital. Ring the
bell.
Exactly the same as in the dream.
This time, however, there was a guard inside – an older man, probably retired, earning a few extra coins. Or maybe he was just here to feel useful… to be around people.
“Where to, young man?” rasped the guard, snapping Martin out of his thoughts.
“Uh… ophthalmology,” Martin stammered.
“Well, you surely need it,” the guard chuckled. “The map’s right in front of you, and you’re asking for directions? Straight ahead, second floor, right wing.”
“I didn’t ask,” Martin muttered irritably – and immediately regretted it.
“Ah, never mind,” the guard waved it off. “You were standing there like Lot’s wife, so I just asked.”
“Right… thanks,” Martin said quietly and headed toward the main entrance.
Exactly like in the dream, he thought as he stepped
inside. Even the smell is the same.
Instead of ascending to the second floor, he descended to the basement. A maze of corridors stretched before him – but this time, he followed the signs, in the direction of the arrows leading to the pathology department.
“Where do you think you’re going, young man?” came a calm voice behind him – a man in a white coat.
Again? And with the ‘young,’ Martin thought. Do I really look that fresh-faced?
“I… I’m here to ask about one of the victims. From that train crash,” he managed to say.
“Are you a relative? Which victim? There are several here,” replied the doctor.
“Yes… the son-in-law. Of Mr. K– K–”
“You mean Kubica?”
“Yes,” Martin nodded.
“Then his daughter is already here. Your wife, I presume?”
Martin only nodded silently.
“This way, please. I’ll take you to her.”
They entered the same room he had seen in his dream. The doctor opened the door and said quietly, “I’ll leave you alone,” before closing it behind them.
Martin prayed silently that Mr. Kubica was the same man from his dream — and that he had only one daughter. It seemed his prayer was, at least partly, answered.
From where he stood, Martin saw the man from his dream — Mr. Kubica.
Now he wasn’t merely corpse-like. He was completely dead.
“Oh, father…” she whispered.
Martin couldn’t grasp it. He had never dreamed before — and now, his dream had become real.
How was that possible?
And why was he even here? Why had he needed to test
it?
“And who are you?” came the girl’s voice.
She turned and took a step towards him.
It’s her. His daughter, Martin thought as her face
came into view.
The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.
Lapač snů IV.
Úplně stejné jako ve snu.
Tentokrát tu ale seděl vrátný – starší pán, zřejmě důchodce, který si přivydělával k penzi. Nebo tu byl prostě proto, aby měl pocit, že je užitečný… a že ještě patří mezi lidi.
„Kampak, mladej pane?“ ozval se chraplavý hlas a vytrhl Martina z myšlenek.
„Na… na oční,“ koktl Martin.
„No to je vidět,“ uchechtl se vrátný. „Plán nemocnice máte přímo před nosem a stejně se ptáte na cestu. Rovně, druhé patro vpravo.“
„Já se neptal,“ odsekl Martin podrážděně, a hned toho litoval.
„Ale no tak, nic se nestalo,“ mávl rukou důchodce. „Stál jste tu jak Lotova žena, tak jsem se jen zeptal.“
„Aha… díky,“ zamumlal Martin a vydal se ke vstupu do hlavní budovy.
Úplně stejné jako ve snu, problesklo mu hlavou, když vešel dovnitř. Dokonce i ten zápach je stejný.
Místo do druhého podzemí zamířil jen do suterénu. Bludiště chodeb – naštěstí se tu dalo orientovat podle směrovek. Tentokrát šel po směru šipek – na oddělení patologie.
„Kam pak, mladý pane?“ ozval se znovu hlas muže v bílém plášti.
Už zas? Zas tak mladý nejsem, pomyslel si Martin. Snad nevypadám až tak dětsky.
„Já… já…, chci zeptat na oběť té vlakové nehody,“ řekl nejistě.
„Jste příbuzný? Kterou oběť myslíte? Máme jich tady víc. Bohužel.“ odpověděl klidně lékař.
„Ano… zeť. Zeť pana K… K…“
„Myslíte Kubicu?“
„Ano,“ přikývl Martin a doufal, že je to ten muž ze snu.
„Už tu je i jeho dcera. Tedy vaše manželka, jestli se nepletu?“
Martin jen mlčky přikývl.
„Tudy, prosím. Dovedu vás k ní.“
Vešli do místnosti, kterou Martin poznal ze svého snu. Starší lékař otevřel dveře a s lehkým kývnutím řekl: „Nechám vás o samotě.“ Dveře za nimi tiše zapadly.
Martin se v duchu modlil, aby pan Kubica byl opravdu ten muž ze snu a aby měl jen jednu dceru. Zdálo se, že jeho přání se aspoň zčásti splnilo.
Martin zůstal stát jako přimrazený. Teď už viděl muže ze snu, to bude pan Kubica. Nebyl jen mrtvolně bledý. Byl doopravdy mrtvý.
Před ním stála postava v tričku a těsných džínách, zády k němu. Podle zvedajících se ramen poznal, že potichu pláče.
„Ach, tati...“ zašeptala.
Martin nechápal. Nikdy neměl sny – a teď se jeden z nich stal skutečností. Jak je to možné?
A proč tu vlastně je? Proč si to potřeboval ověřit?
„A vy jste kdo?“ ozval se dívčin hlas.
Postava se otočila a udělala krok k němu. Instinktivně couvl.
To bude ona. Jeho dcera, pomyslel si, když uviděl její tvář.
Lapač snov IV.
Celkom ako vo sne.
Tentoraz tu však sedel vrátnik – starší pán, asi dôchodca, ktorý si privyrábal k štátnej penzii. Alebo tu bol preto, aby sa cítil užitočný... a medzi ľuďmi.
„Kamže, kam, mladý pán?“
Z úvah ho vytrhol zachrípnutý hlas staršieho muža.
„Na... na očné,“ zahabkal Martin.
„No to zjavne potrebujete,“ usmial sa vrátnik. „Orientačný plán máte rovno pred nosom, a ešte sa pýtate na cestu. Je to tá budova rovno, druhé poschodie vpravo.“
„Ja som sa nepýtal,“ odsekol Martin trochu podráždene – a hneď to oľutoval.
„No veď sa tak moc nestalo,“ ospravedlňoval sa dôchodca. „Postávali ste tu ako pani Lótová, tak som sa opýtal.“
„Aha... dobre, vďaka,“ odtušil Martin a pobral sa smerom k vchodu do hlavnej budovy.
Celkom ako vo sne, pomyslel si, keď vošiel dnu. Ešte aj ten zápach je rovnaký.
Namiesto druhého poschodia však zamieril do suterénu. Spleť chodieb, našťastie tam boli smerové ukazovatele. Tentoraz sa rozhodol ísť naopak, po smere šípok, na oddelenie patológie.
Už zase? Zas tak mladý nie som, pomyslel si Martin. Čo s tým všetci majú? Asi vyzerám mladšie ako oni.
„Ja... ja sa chcem opýtať na obeť tej hroznej vlakovej nehody,“ vysúkal zo seba.
„Vy ste príbuzný? Ktorú obeť myslíte? Je ich tu viac, v našej nemocnici,“ spýtal sa lekár.
„Áno... zať. Zať pána K... K...“
„Myslíte Kubicu?“
„Áno,“ prikývol Martin.
„Tak to už je tu aj jeho dcéra. Teda vaša manželka, ak sa nemýlim?“
Martin len nemo prikývol.
„Tadiaľto, prosím. Odprevadím vás k nej.“
Vstúpili do tej istej miestnosti, akú videl vo sne. Starší muž v bielom plášti mu otvoril dvere a s poznámkou: „Nechám vás,“ ich za ním zavrel.
Martin sa v duchu modlil, aby pán Kubica bol ten zo sna – a aby mal len jednu dcéru. Zdalo sa, že jeho modlitba bola aspoň čiastočne vyslyšaná.
Z miesta, kde stál, Martin uvidel človeka zo sna – pána Kubicu. Teraz už nielen vyzeral mŕtvolne. Bol dočista mŕtvy.
Pred ním stála postava v tričku a úzkych džínsach, obrátená chrbtom. Podľa zdvíhajúcich sa ramien spoznal, že ticho vzlyká.
„Ach... otec...“ zaznelo takmer nečujne.
Martin nechápal. Nikdy nemal sny... a zrazu jeden sa ukázal ako skutočný. Ako je to možné?
A vôbec, prečo tu vlastne je? Prečo musel overovať, či bol ten sen pravdivý?
„A vy ste kto?“ ozval sa zrazu ženský hlas.
Postava pred ním sa otočila a urobila krok k nemu. Inštinktívne urobil krok dozadu.
Je to ona. Jeho dcéra, pomyslel si, keď uvidel jej tvár.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára