Dreamcatcher III.

“Martin... wait. Help me... please.”
His hand clung to the doorknob, ready to press it down and flee. The voice from under the blanket was faint, yet urgent.
“Only you can help me.”

Martin’s stomach tightened. What was he supposed to do? What was he even afraid of? His life? But what life? Maybe this was just a dream... but painfully real. He let go of the knob.

Step by step, he drew closer to the figure in the wheelchair. The head came into view. In the dim light from the hallway, it looked ghastly—gray, stiff, corpse-like.
“Good, you’re here, Martin,” the gaunt face spoke, bulging eyes fixed on him. “I need to ask you for something.”

“Find my daughter. She’s terrified for me, and I can’t reach her anymore. I regret arguing with her before I left. We never said goodbye. And then... the train I was on crashed.”
Headlines flashed through Martin’s mind. A terrible tragedy.

“It wasn’t supposed to end this way. Please, tell her. You must tell her.”
Then he felt it—a cold hand on his skin. His heart nearly stopped— and... he woke up.

***

“Where am I? Right... the guesthouse near our outpost at the ‘end of the world.’ Another day in the warehouse. More detective work.”
For a moment, fragments of the night’s vision clung to him, but they soon drowned in thoughts of missing goods. Reality took over. On his way out, he passed the hospital. It seemed familiar, though he couldn’t recall why.

At work, they dissected every possible method of theft. Every item had an RFID chip, scanners at the gates, at every exit. Impossible to vanish unnoticed. Removing the chip? Too risky.
“I’m guessing it’s one of the carriers,” Martin said. “But then someone would notice missing cargo. Unless...” He thought how he’d do it himself.
“We’ll go through the orders, check the types of goods that vanished, narrow down the clients and carriers. We’ll set GPS trackers. Fifty euros each—but worth it. The selection must be careful.”

The day slipped away, but the plan was ready. The trap was set. Tomorrow, he’d get up early to oversee everything. On his way home, he stopped for dinner and a drink. Again he passed the hospital. The déjà vu gnawed at him. Where had he seen it before? He drifted off to sleep, satisfied with the day’s work.

***

“Martin, do you hear me?” The corpse-like voice again. “My daughter... she’s waiting... pleeease.”
Then silence.

“What...? Nonsense,” he muttered. He turned and walked toward the door. Nothing stopped him this time. He opened it—and found himself in a labyrinth of corridors. He went against the arrows. A sign: Pathology. “Morgue... brr,” he shuddered.

He quickened his pace. Stairs. A faint light. Then a reception—empty. 

Above the window: Hospital of the Holy Cross. Ring the bell.

“No way,” he thought, slipping out unseen.

***

He woke up drenched in sweat.

“Another dream. Or was it? This can’t go on. I need a dreamcatcher. If they even sell them in this backwater.” He smirked at the thought, then scolded himself for the arrogance. Maybe he was starting to settle here.

Quick shower, dressed, no breakfast. He had to check the traps. He jumped into the car, slammed the gas. At the crossroads, his eyes caught the sign: Hospital of the Holy Cross. Left. 

He drove straight past—then it struck him. He braked hard.
What now? Turn back? Or wait till after work?

Curiosity won. He grabbed the phone and called the office. He’d be late.

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. 

---

Lapač snů III.

„Martine... počkej. Pomoz mi... prosím.“
Ruku měl pořád na klice, připravený ji stisknout a utéct. Hlas zpod přikrývky byl slabý, ale naléhavý.
„Jen ty mi můžeš pomoct.“

Martinovi se sevřel žaludek. Co má dělat? Čeho se vlastně bojí? O život? Ale jaký? Vždyť to může být jen sen... jenže až příliš živý. Pustil kliku.

Pomalu se přiblížil k postavě na vozíku. Už rozeznával hlavu. V mdlém světle z chodby působila strašidelně – šedá, ztuhlá, mrtvolná.
„Dobře, že jsi tady, Martine,“ ozvala se tvář a oči se z ní vyvalily jako skleněné kuličky. „Musím tě o něco požádat.“

„Najdi mou dceru. Strašně se o mě bojí a já už se k ní nedostanu. Mrzí mě, že jsme se pohádali, než jsem odjel. Nerozloučili jsme se. A pak... vlak, kterým jsem cestoval, měl nehodu.“
Martinovi se vybavily titulky z novin. Strašná tragédie.

„Takhle to nemělo skončit. Prosím, řekni jí to. Musíš jí to říct.“
V tu chvíli ucítil na ruce dotek. Ledový, mrtvý. Srdce mu málem vypovědělo službu – a... probudil se.

 ***

„Kde to jsem? Jo... v penzionu, u naší pobočky na ‚konci světa‘. Čeká mě další den ve skladu a trocha detektivní práce.“

Ještě chvíli přemýšlel o noční příhodě, ale brzy ho pohltily scénáře možných krádeží. Sen se vytratil. Cestou z penzionu prošel kolem nemocnice. Byla mu povědomá, ale nedokázal si vzpomenout, odkud.

V práci rozebrali všechny způsoby, jak by mohl mizet tovar. Každý kus měl RFID čip, rám na bráně i na každém východu. Zdálo se nemožné, aby to prošlo bez povšimnutí. Odstranili čip? Příliš riskantní.
„Podle mě je v tom některý dopravce,“ přemítal Martin. „Ale pak by to muselo někomu chybět. Jenže...“ Uvažoval, jak by to provedl on sám.
„Projít objednávky, vytipovat zákazníky i dopravce. Nasadíme GPS lokátor. Jeden stojí padesát eur, ale vyplatí se. Tovar musíme vybrat hodně pečlivě.“

Den utekl, ale plán byl hotov. Past nachystaná. Zítra musí vstát dřív, aby na všechno dohlédl. Cestou domů se zastavil na večeři a drink. Když minul nemocnici, znovu ho zamrazilo. Viděl ji už někde... odkud ji zná? Usnul s pocitem dobře vykonané práce

*** 

„Martine, slyšíš mě?“ ozval se znovu mrtvolný hlas. „Moje dcera... čeká mě... prosííím.“
Pak ticho.
„Co to...? Blbost,“ zabručel. Otočil se a zamířil ke dveřím. Tentokrát ho nic nezastavilo. Otevřel a ocitl se v podzemním labyrintu. Rozhodl se jít proti směru šipek. Tabule: Patologie. „Márnice... brr,“ otřásl se.

Zrychlil krok. Schody. Slabé světlo. Pak recepce – prázdná. 

Nad okénkem nápis: Nemocnice sv. Kříže. Zvoňte. „Ani náhodou,“ pomyslel si a vyklouzl ven.

***

Probudil se celý zpocený.

„Zase sen. Nebo ne? Takhle to dál nejde. Potřebuju lapač snů. Jestli ho tady v té díře vůbec prodávají,“ uchechtl se v duchu, ale vzápětí se zastyděl za vlastní aroganci. Že by si tu začínal zvykat?

Sprcha, obléct, bez snídaně. Musel zkontrolovat pasti. Sedl do auta, sešlápl plyn. 

Na křižovatce zrakem zachytil směrovku: Nemocnice sv. Kříže. Vlevo. 

Už jel rovně, když mu to došlo. Prudce zastavil.
Co teď? Otočit to hned? Nebo až po práci?

Zvědavost zvítězila. Sáhl po telefonu a zavolal do práce, že přijde později. 

---

Lapač snov III.

Martin... počkaj. Pomôž mi... prosím.“
Zastavil sa s rukou na kľučke, pripravený ju stlačiť a utekať. Hlas spod prikrývky bol tichý, ale naliehavý.
„Len ty mi môžeš pomôcť.“

Martinovi sa zvieral žalúdok. Čo má robiť? Čoho sa vlastne bojí? O život? Ale aký život? Veď možno iba sníva. Ale ak áno, je to sen bolestivo živý. Pustil kľučku.

Krok za krokom sa priblížil k postave na vozíku. Už videl hlavu. V mdlom svetle z chodby pôsobila desivo – sivá, skamenelá, takmer mŕtva. Alebo naozaj?

„Dobre, že si tu, Martin,“ ozvala sa tvár, oči neprirodzene vypúlené. „Musím ťa o niečo požiadať.“

„Nájdi moju dcéru. Strašne sa o mňa bojí a ja sa k nej už nikdy nedostanem. Mrzí ma, že som sa s ňou pred odchodom pohádal. Ani sme sa nerozlúčili. A potom... vlak, ktorým som cestoval, mal nehodu.“
Martinovi pred očami vybehli titulky z novín. Hrozná tragédia.

„Takto som to nechcel. Prosím, povedz jej to. Musíš jej to povedať.“
Martin zacítil, ako sa ho dotkla ľadová ruka. Srdce mu takmer zastalo – a v tej chvíli sa prebudil.

***

Kde som? Aha... v penzióne pri našej pobočke na ‚konci sveta‘. Dnes ma čaká sklad a trochu detektívnej práce.“
Na chvíľu si ešte vybavil nočnú príhodu, no vzápätí ho celkom pohltili úvahy o krádežiach. Do cesty sa mu priplietli len chladné fakty, žiadne sny. Cestou z penziónu prešiel cez križovatku s nemocnicou. Bola mu povedomá, ale netušil, odkiaľ.

V práci prebrali všetky možné spôsoby miznutia tovaru. Každý kus mal RFID čip, rám pri bráne aj pri každom východe. Nebolo možné, aby tovar zmizol bez stopy. Odstránili čip pred krádežou? Príliš riskantné.
„Podľa mňa je v tom niektorý dopravca,“ uvažoval nahlas, „ale potom by to niekomu chýbalo. Ibaže...“ Zamyslel sa, ako by to urobil on sám.
„Prejdeme objednávky, podľa typu chýbajúceho tovaru vytipujeme zákazníkov a dopravcov. Nasadíme GPS lokátor. Jeden stojí päťdesiat eur – investícia, čo sa vyplatí. Tovar vyberieme veľmi starostlivo.“

Deň sa skončil, ale plán bol na svete. Pasce pripravené. Zajtra musí prísť skôr, aby na všetko osobne dohliadol. Cestou domov sa zastavil na večeru a pohárik. Opäť minul nemocnicu. Bola mu taká známa... ale odkiaľ? Zaspal s pocitom dobre vykonanej práce.

***

„Martin, počúvaš ma?“ ozval sa znova ten mŕtvolný hlas. „Moja dcéra... čaká ma... prosííím.“
A potom ticho.
„Čo to...? To je hlúposť,“ zamrmlal. Otočil sa a vykročil ku dverám. Tentoraz ho už nič nezastavilo. Otvoril a ocitol sa v podzemnom labyrinte. Rozhodol sa ísť proti smeru šípok. Zastavil sa pri tabuli. Oddelenie patológie. „Márnica... brr,“ striaslo ho.

Pridal do kroku. V diaľke sa črtali schody, slabé svetlo. Potom recepcia – prázdna. Nad okienkom nápis: Nemocnica sv. Kríža. Zvoňte.
„Ani ma nenapadne,“ pomyslel si a potichu vykĺzol von.

***

Prebudil sa spotený.
„To bol zase sen. Alebo nie? Takto to ďalej nejde. Potrebujem lapač snov. Hádam ich tu v tejto diere aj predávajú,“ pousmial sa v duchu a vzápätí pokarhal za vlastnú aroganciu. Nebodaj si tu začína zvykať?

Rýchla sprcha, obliecť, bez raňajok. Musel osobne skontrolovať pasce. Sadol do auta, dupol na plyn. Pri križovatke zrakom zachytil tabuľu – Nemocnica sv. Kríža. Doľava. Už prešiel rovno, smerom do práce, keď mu to došlo. Prudko zastal.
Čo teraz? Ísť to preskúmať hneď? Alebo až po práci?

Zvedavosť bola silnejšia. Vzal telefón a zavolal do práce, že príde neskôr.