The Crimson Rose

Richie sat on the porch of a sketchy bar, watching the sun dip below the horizon. His gaze was fixed westward, toward Nevada. Richie was the leader of the motorcycle gang Crimson Rose, or brotherhood, as they called themselves. And he'd held that title for a long time.

Once tightly bound brotherhood, forged in the ashes of gang wars and broken lives, now they roamed America’s roads under a brutal rule: “Loyalty above all. No mercy for traitors.”

Their symbol - a crimson rose wreathed in flames and wrapped in chain, told the tale: beauty steeped in pain, diving headlong into danger.

So was Richie. Real name: Ricardo Alvarez. The only son of a Mexican father and an American mother. His name, surprisingly rooted in the old Germanic Richard, perfectly captured his soul - a powerful ruler. And so he ruled his brotherhood.

 "Richie" was just a mask - approachable, almost friendly. But his past is riddled with things better left buried. He doesn't scream, but everyone knows exactly what happens when he goes completely silent. Crimson Rose doesn’t start wars. It finishes them.

Their home was Utah. By midday they’d left Cedar City, heading west toward Iron Mountain. Past Modena, they turned off State Route 56 onto Gold Spring Road. They stopped at a bar near the Nevada Gold Spring junction. The place was empty, saved for them. The owner always kept to himself - except when they came in. Then he poured them a drink without a word. Fear? Admiration? Maybe both.

Up in the mountains below Mount Elenore, the evening was quiet. Richie looked calm. On the surface. But inside, he was boiling. His mind spiraled. He was done. Ready to walk away. But how do you say that to your brothers?  “Loyalty above all.”

Would stepping down make him a traitor? Could there be a compromise? Charlie Pickles was already itching to take his spot. But what about the others? Would they follow Charlie? Would they understand? And Richie, could he still look those who trusted him in the eye?

If he kept heading west, he’d leave Iron County behind. Then comes Nevada.

Enough. A powerful ruler doesn’t waste time. And he’d been staring into nothing for three damn hours. But the crew needed rest. Months of riding Utah had worn them down.

“Hey, boys. Got a job for you,” he muttered without emotion.

“You ride through Gold Springs and Sawmill Spring, into the hills toward Garrison. A guy named Kim will be waiting. He’s Danish—so watch your backs. Don’t ask questions. Just take the cargo. I’ll meet you back here in two days. Charlie’s in charge. No backtalk. That’s it.”

The last three sentences were iron. No one objected. Richie mounted his Harley and disappeared westward. Not once looking back.

 ***

Right on the Nevada border, hidden among rocky hills, lay a small ranch. No one knew about it. No one found it. No tracks - just unforgiving stone. No witnesses.

He parked the bike, locked it in the shed, and walked toward the garden. He’d been preparing for this for months. There, on the Nevada side—between rock and wind—she would be waiting.

But first, he had to get ready. He washed. Changed into loose khaki clothes.
No chains. No blood. Then he stepped into the garden.

And she’d be there. Waiting. Crimson Rose. In Nevada, he was someone else.

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations, and biker’s patch are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.  

---

Karmínová růže

Richie seděl na verandě zchátralého baru a sledoval, jak slunce klesá za horizont. Zadumaně hleděl na západ, směrem k Nevadě. Richie byl šéfem motorkářského gangu „Karmínová růže“, nebo – jak si sami říkali – bratrstva. Byl jím už dlouho.

Kdysi pevně semknuté bratrstvo, zrozené po válce gangů a spoustě zničených životů, dnes brázdí

americké silnice s heslem: „Věrnost nade vše a žádné slitování se zrádci.“

Jejich symbol – krvavě rudá růže v plamenech, omotaná řetězem – vypráví příběh o kráse plné bolesti, vrhající se do nebezpečí.

A přesně takový je i Richie. Vlastním jménem Ricardo Alvarez, jediný potomek Mexičana a Američanky. Jeho jméno, překvapivě odvozené ze starogermánského Richard, dokonale vystihuje jeho charakter – mocný vládce. A tak vládne i svému bratrstvu.

Přezdívka Richie je jen maska – přístupná, téměř přátelská. Ale jeho minulost je prosáklá věcmi, které je lepší nechat pohřbené. Nekřičí, ale každý přesně ví, co se stane, když ztichne úplně.

Karmínová růže nezačíná války, ale každou dokončí.

Jejich domovem je Utah. Dopoledne opustili Cedar City a mířili k Iron Mountain. Za Modenou odbočili ze státní silnice 56 na Gold Spring Road. Zastavili v baru na křižovatce s Nevada Gold Spring Road. V baru byli sami. Majitel se držel stranou od lidí, ale jim vždy nalil beze slov. Strach? Obdiv? Možná obojí.

V horách pod Mount Elenore vládlo večerní ticho. Richie působil klidně – navenek. Uvnitř to v něm vřelo. Hlavou mu vířily myšlenky. Už má dost. Chce s tím skoncovat. Ale jak to říct bratrstvu? „Věrnost nade vše.“ Bude zrádcem, když pověsí vedení na hřebík? Má hledat kompromis? Charlie Pickles jen čeká, až se uvolní místo. Ale co ostatní? Přijmou to?

A Richie – dokáže se ještě podívat do očí těm, kdo mu věří? Pokud pojede dál na západ, opustí Iron County. Za ním je Nevada.

Už dost. Mocný vládce přece nemůže ztrácet čas civěním do prázdna. A on už tady sedí třetí hodinu. Ale bratrstvo si odpočinek po měsících na cestě zaslouží.

„Hej, chlapi. Mám pro vás kšeft,“ procedil mezi zuby bez známky emocí.
„Pojedete přes Gold Springs a Sawmill Spring, přes hory do Garrison. Tam vás bude čekat chlap jménem Kim. Je to Dán, tak pozor na něj – nevíte, co se z něj může vyklubat. Neptejte se ho na nic, jen převezměte náklad. Za dva dny vás čekám tady. Velí Charlie. Žádné řeči. Nazdar.“

Poslední věty řekl tónem, který nesnese odpor. Nikdo nic neřekl. Richie nasedl na Harley a beze slova odjel. Na západ.

***

Přímo na hranici s Nevadou, skrytý mezi skalnatými kopci, měl ranč. Nikdo o něm nevěděl. Nikdo ho nenašel. Žádné stopy – kamenitá půda. Žádní svědci.

Sesedl z motorky, zavřel ji do kůlny a přešel k malé zahradě. Měsíce se na to připravoval. Tam – na nevadské straně – mezi skalami a větrem, na něj čekala.

Než ji uvidí, připraví se. Umyje se, převlékne do volného khaki oblečení.
Bez řetězů. Bez krve. A pak vstoupí do zahrady.

A bude tam. Bude čekat. Karmínová růže. V Nevadě je jiným člověkem.

---

Karmínová ruža

Richie sedel na verande schátraného baru a pozoroval, ako slnko klesá za horizont. Zamyslene hľadel na západ smerom k Nevade. Richie bol šéfom motorkárskeho gangu „Karmínová ruža“, respektíve bratstva, ako sa sami nazývali. Bol ním už dlho.

Kedysi pevne spojené bratstvo, vytvorené po vojne gangov a mnohých zničených životoch, dneska brázdia americké cesty s heslom – „Vernosť nadovšetko a žiadne zľutovanie so zradcami.“ Ich symbol, krvavočervená ruža v plameňoch ovitá reťazou, rozpráva príbeh o kráse naplnenej bolesťou, vrhajúcej sa do nebezpečenstva.

A rovnaký je aj Richie, vlastním menom Ricardo Alvarez, jediný potomok Mexičana a Američanky. Jeho meno, prekvapivo pochádzajúce zo starého germánskeho mena Richard, presne odzrkadľuje jeho charakter – mocný vládca. A tak vládne i svojmu bratstvu.

Jeho prezývka Richie je len maskou - prístupná, takmer priateľská, ale jeho minulosť je presiaknutá vecami, ktoré je lepšie nechať pochované. Nie je ukričaný, ale  každý presne vie, čo sa stane, keď stíchne úplne.  Karmínová ruža nezačína vojny, ale ich dokončuje.

Ich domovom je Utah. Pred obedom opustili Cedar City a pokračovali smerom na Iron Mountain. Za Modenou odbočili zo štátnej cesty 56 na Gold Spring road. Zastavili v bare na križovatke s Nevada Gold Spring road. V bare boli jediní. Majiteľ sa držal od ľudí, ale im nalieval bez rečí. Strach? Obdiv? Možno oboje.

V horách pod Mount Elenore vládlo ticho. Richie vyžaroval pokoj, ale v ňom to vrelo. V hlave mu vírili myšlienky. Už má toho dosť, a chce s tým seknúť. Ale ako to oznámiť bratstvu? „Vernosť nadovšetko.“  Zradí keď povesí vodcovstvo na klinec? Alebo má hľadať nejaký kompromis. Veď Charlie Pickles a len tak trasie, aby sa mohol zaujať jeho miesto. Ale čo ostatní? Budú s tým v pohode? A Richie… dokáže sa pozrieť do očí tým, čo mu veria? Ak bude pokračovať ďalej na západ, opustí Iron County. Za ňou je Nevada.  

No dosť už. „Mocný vládca“ predsa nemôže stráviť ani minútu po daromnici. A on tu už tretiu hodinu čumí do prázdna. Ale bratstvo si rado oddýchne po mesiacoch brázdenia Utahu.

„Hej, chlapi. Mám pre vás kšeft.“ – precedí medzi zubami bez známky vzrušenia.  „Pôjdete cez Gold Springs a Sawmill Spring, cez hory do Garrison. Tam vás čaká chlap menom Kim. Je to Dán, tak pozor naňho, neviete čo sa z neho vystane. Nič sa ho nevypytujte, len to prevezmite náklad. O dva dni vás čakám presne na tomto mieste. Velí Charlie. Žiadne reči. Nazdar. “

Posledné tri vety vysloví tónom, ktorý neznesie odpor. Nik sa neozval. Richie nasadol na Harley a bez jediného pohľadu späť zmizol v diaľke. Na západ.

***

Presne na hranici s Nevadou, skrytý v kamenistých kopcoch, bol ranč. Nik o ňom nevedel. Nik ho nenašiel. Žiadne stopy, kamenistá pôda. Žiadni svedkovia.

Zosadol z motorky, zavrel ju do kôlne a prešiel k malej záhradke. Už mesiace sa na to pripravoval. Tam, na Nevadskej strane, medzi skalami a vetrom, čakala naňho.

No najprv sa pripraví, nemôže sa s ňou stretnúť len tak. Umyje sa, prezlečie do voľného kaki oblečeni. Bez reťazí. Bez krvi. A potom vstúpi do záhrady.

A bude tam, bude naňho čakať. Karmínová ruža. V Nevade je iným človekom. 

The Blender

He sits there all day on the kitchen counter. Just lies there, loafing around and getting in the way. Doesn’t even consume electricity. And then, completely out of the blue, he wakes up by himself, unplugs, and sets off on an adventure. Just like that.

What can be said about him? Mostly that he’s red. Maybe he’s ashamed of being what he is—or of who he is. Also, he causes chaos, blending things together like it's nobody's business. And those sounds he makes! When he gets going, he’s like a dentist’s drill. You could even say he’s quite grumpy.

It was Tuesday, a warm summer evening, when I was coming home from work. I open the front door, and rolling toward me—wait, it’s him. The blender. I know it’s ours.

“Goodbye, and don’t write,” he growls, spinning away from me. “Wait, where are you rushing off to?” I call out, startled, as if in a dream. “You can’t just leave like that,” I continue in disbelief.

“Why couldn’t I? Are you blind?” he snaps. “Well, you just can’t,” I insist, pointing at the door.

“How do you think I got out of the apartment?” he grits through his blades, coils up his power cord and, like a lasso, yanks the handle. And he's ready to roll out onto the street.

“Wait, hold on, I—” He cuts me off. “Hold on? You can come if you’re not too lazy. Otherwise, goodbye.” I hesitate. Honestly, I’ve had enough after a whole day in the office, but I’m not ready to give up our blender so easily. “Wait, I’m coming.” I catch the closing door and run out after him onto the street. We walk in silence for a bit. “Not very talkative,” I think to myself. “Where are we going?” I ask aloud.

“Straight for the button, but first, I’d like to visit the junkyard. I want to see what I’m getting into,” he says resolutely. “Oh. But you’re not done for yet,” I try to lighten his cranky mood. I can see even this grouchy blender is thinking about the end. Maybe he just wants to see how his fellow machines end up after years of service. It won’t be a pretty sight.

“I know that. That was a joke. I need spare parts. You haven’t invested in me much over the years, you cheapskate. And I need material to build a vehicle. I’m not going to roll around on my own,” as if to add, amused – you fool. “I’m traveling far, and I’m not coming back. Don’t count on me. I’ll blend whatever I feel like, but only for myself.” After such a long speech, I have no response. So we just continue in silence.

We arrive at the scrapyard. Surprisingly tidy place. The blender quickly gets his bearings, as if he came here every day—even though I know he hasn’t left the house in ten years. He picks out a few parts. And—what do I see—he’s even swapping some out (and in public!  :-0). He’s quite a machine, after all—he often managed to mix even the impossible. 

He’s gathered a few more things from the yard and is building some sort of custom ride for his own size. It takes a while. I’m getting seriously hungry and thinking of heading home. Blender or no blender. If that’s his choice, I won’t try to stop him. Maybe it’s time to buy a new one. Or just live without a blender. How often did we even use it? Big plans—smoothies twice a day, baking, cooking, grinding, blending, stirring, kneading...

“Done,” he finally announces. “Take care—or better.” His final words fade into the distance as he blends into the unknown. I turn and walk home thoughtfully. “What’s waiting for me there?”

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations, and pictures are generated by ChatGPT. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.

---

Mixér

Celé dny sedí na kuchyňské lince. Leží tam, vegetuje a překáží. Nic nežere, ani tu elektřinu. A pak, zcela nečekaně, sám od sebe se probere, odpojí se a vyrazí na vandr. Jenom tak.

Co by se o něm dalo říct? Hlavně to, že je červený. Asi se stydí za to, že je, nebo jaký je. A taky to, že vytváří chaos, míchá věci dohromady, jako by se nechumelilo. A ty zvuky, co při tom vydává. Když se roztočí, je jako zubařská vrtačka. Dá se o něm říct i to, že je dost nevrlý.

Bylo úterý, teplý letní podvečer, když jsem se vracel domů z práce. Otevřu vchodové dveře a proti mně se kutálí, podívám se lépe – je to on, mixér. Poznávám ho, protože je náš.

„Sbohem a nepiš,“ zavrčí a kutálí se dál ode mě. „Počkej, kam spěcháš?“ zvolám překvapeně, jako ze sna. „To přece nemůžeš jen tak odejít.“ pokračuji s údivem.

„Jak bych nemohl? Co, jsi slepý?“ odsekne. „No nemůžeš,“ trvám na svém a ukazuji na dveře.

„Jak si myslíš, že jsem se dostal z bytu?“ procedí mezi sekáčky, vytáhne elektrický kabel a jako lasem zatáhne za kliku. A už se chce skutálet na ulici.

„Počkej přece, po...“ Nenechá mě domluvit. „Jaké počkej? Můžeš jít se mnou, jestli se ti chce. Anebo sbohem.“ Chvíli váhám. Přiznávám, že po celém dni v kanceláři toho mám dost, ale svého mixéru se jen tak nevzdám. „Počkej, už jdu.“ Doběhnu zavírající se dveře a vyběhnu za ním na ulici. Chvíli mlčky jdeme. „Zrovna ukecaný není,“ říkám si v duchu. „Kam jdeme?“ zeptám se nahlas.

„Rovnou za knoflíkem, ale ještě předtím bych rád navštívil sběrný dvůr. Ať vím, do čeho jdu,“ řekne odhodlaně. „Aha. Ale, ale – ty přece ještě nejsi na odpis,“ snažím se rozptýlit jeho špatnou náladu. Vidím, že i ten nabručený mixér myslí na poslední věci. Asi chce vidět, jak dopadají jeho kolegové po letech služby. No, nebude to veselý pohled.

„To vím moc dobře. To byl vtip. Potřebuju náhradní díly. Moc jsi do mě za ty roky neinvestoval, ty skrblíku. A taky materiál na stavbu vozidla. Nebudu se přece kutálet po svém,“ jako by chtěl ještě dodat pobaveně – ty blázne. „Cestuji daleko a už se nevrátím, nepočítej se mnou. Budu si mixovat, co mi přijde pod vrtuli, ale jen pro sebe.“ Po tak dlouhém monologu se nezmůžu na odpověď. A tak dál jdeme mlčky.

Jsme na sběrném dvoře. Mají tam překvapivý pořádek. Mixér se rychle zorientuje, jako by sem chodil každý den, i když vím, že posledních deset let nevystrčil patu z bytu. Vybere si pár součástek. A – co to vidím – některé i mění (a to veřejně! :-O). Přeci jen je to šikovný stroj – často smíchal i nemožné. Už má u sebe i nějaké další věci ze sběrny a kutí si jakési vozítko na míru, pro svou postavu. Trvá to dlouho. Už mám pořádný hlad a přemýšlím, že odejdu. Mixér, nemixér. Když se tak rozhodl, nebudu ho přemlouvat. Možná je čas koupit si nový. Anebo žít prostě bez mixéru. Vždyť kolikrát jsme ho použili? Plány byly velké – smoothie dvakrát denně, pečení, vaření, mletí, mixování, šlehání, hnětení… 

„Hotovo,“ oznámí nakonec. „Měj se, jak chceš – nebo líp.“ Poslední slova se ztrácejí v dálce, jak mizí neznámo kam. Otočím se a zamyšleně se vracím domů. „Co mě tam asi čeká.“

---

Mixér

Celé dni tam sedí na kuchynskej linke. Leží, vegetuje a prekáža.  Nič nežerie, ani len tú elektrinu. A raz, celkom nečakane, sa sám od seba preberie, odpojí a vyrazí na vandrovku. Len tak. 

Čo by sa dalo o ňom povedať. Hlavne to, že je červený. Asi sa hanbí za to že je, alebo aký je. A tiež to, že vytvára chaos, mixuje veci dohromady, ako by sa nechumelilo. A tie zvuky, čo pri tom vydáva. Keď sa vytočí, je ako zubárska vŕtačka. Dokonca je možné o ňom prezradiť, že je celkom nevrlý.  

Bol utorok, teplý letný podvečer, keď som sa vracal domov z práce. Otvorím vchodové dvere a proti mne sa gúľa, prizriem sa lepšie,  je to on, mixér. Poznám ho, lebo je náš. 

„Zbohom a nepíš.”, zavrčí a krúti sa ďalej odo mňa. „Počkaj, kam sa ponáhľaš”, zvolám prekvapene, akoby zo sna. „To, to nemôžeš len tak odísť.“, pokračujem v údive.

„Akoby som nemohol, čo si slepý?“, on na to. „No nemôžeš, no“, pokračujem, ukazujúc na dvere. 

„Ako myslíš, že som sa dostal z bytu“, precedí medzi sekáčmi, vysúka elektrickú šnúru a akoby lasom zatiahne za kľučku. A už sa chce kotúľať na ulicu. 

„Počkaj predsa, po ...“. Nenechá ma dopovedať, „aké počkaj, môžeš so mnou, ak sa ti nelení. Alebo, zbohom.“. Chvíľu váham. Priznám sa, že mám toho celkom dosť po celom dni sedenia v kancelárii, ale nášho mixéru sa nemienim len tak ľahko vzdať. „Počkaj predsa, už idem.“ Dobehnem zatvárajúce sa dvere a vybehnem za ním na ulicu. Chvíľu mlčky kráčame. „Zhovorčivý nie je“, vravím si v duchu.  „Kam ideme“, poviem nahlas. 

„Rovno za gombíkom, ale ešte pred tým, rád by som navštívil zberný dvor. Nech vidím, do čoho idem“, riekne odhodlane.  „Aha. Ale, ale, veď ty ešte nie si na odpis,“, snažím sa trochu rozptýliť jeho nevrlú náladu. Vidím, že aj ten nabručaný mixér myslí, na veci posledné. Asi chce vidieť, jak dopadajú jeho kolegovia po rokoch služby. No, nebude to radostný pohľad.  

„To ja dobre viem. To bol vtip. Potrebujem náhradné diely. Moc si do mňa za tie roky neinvestoval, ty držgroš. A tiež aj materiál na postavenie vozidla. Nebudem sa predsa kotúľať po svojom“, ako by ešte chcel dodať pobavene - ty hlupák. „Cestujem ďaleko a už sa nevrátim, nepočítaj so mnou. Budem si mixovať, čo mi príde pod vrtuľu, ale len sám pre svoju potrebu.“ Po takom dlhom príhovore sa nezmôžem na odpoveď.  A tak sa ďalej posúvame mlčky. 

Už sme na zbernom dvore. Majú tam prekvapivý poriadok. Mixér sa rýchlo zorientuje, akoby sem chodil každý deň, hoci viem, že posledných desať rokov nevystrčil poklop z domu. Vyberie si pár súčiastok. A, čo to vidím, aj si nejaké vymieňa (a takto na verejnosti :-O). Predsa len, mašina je to šikovná, často pomiešal aj nemožné. Už má u seba aj nejaké ďalšie vecičky zo zberne a majstruje, akési „vozítko“ na mieru, pre jeho postavu. Trvá to dlho. Už som teda poriadne hladný a pomýšľam na odchod. Mixér, nemixér. Keď sa tak rozhodol, nebudem ho prehovárať. Možná je načase si kúpiť nový. Alebo existovať len tak bez mixéru. Veď koľkokrát sme ho použili. Plány boli veľké – smothie každý deň dvakrát, pečenie, varenie, mletie, mixovanie, miešanie, miesenie, ...

Hotovo“, zahlási nakoniec. „Maj sa ako chceš, alebo lepšie“, posledné slová sa strácali v diaľke, ako mixoval do neznáma. Otočil som sa a zamyslene som sa vracal domov. „Čo ma tam ešte čaká.“

Back on stage

Dear readers,

I'm returning to this blog after almost 12 years. You might be wondering why I’m coming back and why
now. The answer is very simple, though perhaps not very logical or strongly reasoned.

I’m practicing creative writing, especially fiction, and sharing it publicly motivates me, even if I’ve probably lost the few readers I once had over the years. On the other hand, I might gain some new ones. And hopefully, that will encourage me to write regularly, ideally one piece a day. Honestly, I haven’t been very successful with that yet.

Over the years of inactivity, the circle of people around me has changed. Many of them don’t understand Slovak, or they find it difficult to read. Some don’t even understand Czech. That’s why I’ve decided to publish my posts in three languages: Slovak, Czech, and English.

Maybe that will attract more “reviewers.” I plan to use AI tools for proofreading the English and Czech versions, so I hope the language won’t be too painful to read. Comments are welcome, and if you spot a mistake, feel free to reach out.

I also feel like revisiting some older posts—not only translating them but also updating them based on my current creative mood, if that's even possible.

For now, I’ll be posting on this blog: https://zmoravec.blogspot.com/, but over time, I’d like to move to my own domain, where I’ll be able to organize the material better and create more attractive content.

And most importantly, I want to do this for fun - mine, and maybe some of yours. If you’re not enjoying it, you don’t have to read it. I’ll stop writing too if I no longer feel like it. Hopefully, that won’t happen too soon.

I wish you a pleasant reading on Sunday afternoon.

The article is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. 

---

Milí čtenáři,

Po téměř 12 letech se vracím na tento blog. Možná si říkáte, proč právě teď, nebo proč vůbec. Odpověď je jednoduchá — i když možná ne úplně logická nebo přesvědčivá.

Trénuji kreativní psaní, hlavně fiktivní příběhy, a motivuje mě je zveřejňovat a vystavit veřejnému hodnocení. I když jsem nejspíš přišel o pár čtenářů, které jsem kdysi měl, možná získám nové. Doufám, že mě to bude motivovat k pravidelnému psaní, ideálně jeden text denně. Ale upřímně, zatím se mi to moc nedaří.

Za ta léta nepsaní se změnil i okruh lidí kolem mě. Mnozí nerozumí slovensky, někteří ani česky. Proto jsem se rozhodl psát ve třech jazycích: slovensky, česky a anglicky. Snad to bude zajímavější. Na korektury v češtině a angličtině použiji umělou inteligenci, tak snad to nebude příliš jazykově (nebo i jinak) bolestivé. Budu rád za komentáře a pokud najdete chybu, klidně ji navrhnete na opravu.

Rád bych se vrátil i ke starším příspěvkům, přeložil je a případně upravil podle své současné tvůrčí nálady — pokud to vůbec půjde.

Zatím budu pokračovat zde: https://zmoravec.blogspot.com, ale časem bych se rád přesunul na vlastní doménu, kde bude možné lépe strukturovat obsah a vylepšit vzhled.

A hlavně — chci to dělat pro radost. Pro svou a třeba i pro vaši. Pokud vás to bavit nebude, nemusíte to číst. Já také přestanu psát, když mě to přestane těšit. Doufám, že to nebude příliš brzy.

---

Milý čitatelia,

Vraciame sa spolu na tento blog po takmer 12 rokoch. Možno sa pýtate, prečo sa vraciam a možno aj prečo práve teraz. Odpoveď je jednoduchá, aj keď možno nie úplne logická alebo presvedčivá.

 Trénujem kreatívne písanie, najmä fiktívnych príbehov, a motivuje ma ich zverejňovať a podrobiť tak verejnému posudzovaniu, hoci je pravdepodobné, že aj tých pár čitateľov, čo som mal, som za tú dobu stratil. Na druhej strane možno získam čitateľov nových. A snáď ma to bude motivovať k pravidelnému písaniu, ideálne jedného textu denne. Pravda, zatiaľ sa mi to nie veľmi darí.

Počas tých rokov neaktivity sa okruh mojich známych zmenil. Mnohí z nich nerozumejú po slovensky alebo je pre nich slovenčina náročná na čítanie. A viacerí nerozumejú ani češtine. Preto som sa rozhodol publikovať príspevky v troch jazykoch: slovensky, česky a anglicky. Možno to pritiahne viac „recenzentov“. Ku korektúram v angličtine a češtine plánujem využiť umelú inteligenciu, takže dúfam, že to nebude jazykovo bolestivé. Uvítam komentáre, a ak nájdete chybu, pokojne navrhnete opravu.

Rád by som sa tiež vrátil k starším príspevkom, preložil ich a možno aj aktualizoval podľa mojej aktuálnej tvorivej nálady — ak to bude vôbec možné.

Zatiaľ budem publikovať na tomto blogu: https://zmoravec.blogspot.com, no časom by som sa rád presunul na vlastnú doménu, kde bude možné lepšie členiť obsah a vytvoriť atraktívnejší dizajn.

A hlavne — chcem to robiť pre zábavu. Pre seba a možno aj pre niektorých z vás. Ak vás to nebude baviť, nemusíte to čítať. Ja tiež prestanem písať, keď ma to prestane baviť. Dúfam, že to tak skoro nebude.

Memory refresh

Not all of us know computer details and very few users know anything about its memory. Most confuse it with the hard drive and simply think it is the place where all those games are stored. And almost none of them know the division of memory into ROM and RAM, static and dynamic, nor the principles on which they operate.

Static (SRAM) memory retains its information as long as it has power. Dynamic (DRAM), just like static, retains data. Zeros and ones lined up in rows (bytes) like soldiers. But for DRAM to keep its thoughts, it needs a refresh – a renewal, a repetition. And it must happen often and regularly, because even when a dynamic memory is connected to a power source, each cell constantly loses a small amount of electric charge and thus information.

Memory refresh is the process of repeatedly reading the information from the memory and immediately rewriting it without changing the information itself. As long as the memory is in operation, every memory cell must be repeatedly refreshed, usually within milliseconds. DRAM refresh does not use regular memory operations (read and write cycles) for accessing data, but uses specialized so-called refresh cycles, which are generated by separate timing circuits on the memory slots and are interleaved between normal memory accesses. But this refreshing consumes a non-negligible amount of energy. There are great details for technology enthusiasts on the internet, whether on Wikipedia, AI or simply, you can try google it.

In my personal “ten commandments” of a working day, I have one point: write to at least two people with whom you want to stay in contact. I don’t always follow it every day, but often I do. Sometimes I don’t stick only to electronic communication but also brighten things up with a personal meeting – or at least scheduling one. I try to devote time to refresh. To repeat. Often and regularly. It requires a non-negligible amount of energy. I cannot be with everyone always and in person – luckily there is the internet and smartphones.

But why waste so much time and energy on refresh?

DRAM needs it in order to keep information current – until the power is turned off. I don’t know exactly what it gets out of it, but that’s how it was designed and that’s how it works. Its purpose is to store information, and for that it needs refresh. These refresh cycles consume a fair bit of energy, but DRAM production is cheap. And sometimes the refresher wears out.

And as long as no one turns off my power, I want to maintain and refresh my contacts and friendships. What do I get from that? It’s also energy- and time-consuming for me.

Relationships with other people are one of the pillars of my happiness. The closer they are, the more I want to be with them – at least virtually. When I have a meeting planned with them, going to work becomes much easier. Even an email to a friend – and a reply from a friend – makes me very happy. How much happier is a person who has at least one colleague, friend, or companion at work? How joyfully he works, and surely he always looks forward to going to work – work is more fun for him. Do you have a friend at work? A soul mate? Find one – or change the job.

Besides happiness, I also get the opportunity to test my own ideas. When I say something to others, I offer them a piece of myself – a piece of what’s inside me. And their reactions spark more inspiring thoughts in me. Sometimes it can be hurtful and not always easy to accept. But people who live alone – at least the two I know – and don’t openly share their thoughts even in the virtual world, fall into the trap of self-proclaimed omniscience, the know-it-all attitude. And they get even worse when, in addition to their loneliness, they watch television. 

With friends, I get to know myself better – reflected in them. I see myself in their reactions, their way of communication. Reflection and introspection. Mirroring and self-knowledge. I observe myself from a different perspective. Sometimes critical, sometimes kind – but always turning toward the very core and principle, back to myself. In any case, it allows me to grow. It allows me to find a magnet within. A vision.

And finally – with friends I can not only be, but also be useful. I can just be. Enjoy being. Watch their movements, speech, thoughts and rejoice in being. Develop being. Just like that. Or we can create something – something useful for us, or even for other people. We can play sports together, relax, drink, paint, write, invent and create. Or create something useful even for others – a creative product or a helpful company.

“Such is friendship, that through it we love places and seasons; for as bright bodies emit rays to a distance, and flowers drop their sweet leaves on the ground around them, so friends impart favor even to the places where they dwell. With friends even poverty is pleasant. Words cannot express the joy which a friend imparts; they only can know who have experienced. A friend is dearer than the light of heaven, for it would be better for us that the sun were exhausted than that we should be without friends.” (St. John Chrysostom)

Friendship is a mystery and its greatness cannot be expressed in words. It is a gift, but also a great investment. It consumes a lot of energy. At least until they turn off the power. :-)

 

The article is originally written in the Slovak language, published in 2013, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.

---

Obnova paměti

Ne všichni známe podrobnosti o počítačích a málokdo z uživatelů zná jeho paměť. Většina si ji plete s pevným diskem, myslí si jednoduše, že je to místo, kde jsou uloženy všechny ty hry. A téměř nikdo z nich nezná rozdělení pamětí na ROM a RAM, na statickou a dynamickou, ani princip, na kterém fungují.

Statická (SRAM) paměť si uchovává informaci trvale, dokud je pod proudem. Dynamická (DRAM) stejně jako statická uchovává data. Nuly a jedničky poskládané do řady (bajtů) jako vojáci. Ale aby si DRAMka myšlenku udržela, potřebuje refresh – obnovu, zopakování. A to často a pravidelně, protože i když je dynamická paměť připojena ke zdroji elektrického napětí, dochází v každé buňce neustále k pomalému vybíjení náboje a tedy ke ztrátě informace.

Obnova paměti je proces opakovaného čtení informací z paměti a okamžitého přepsání bez změny informace. Dokud dynamická paměť pracuje, každá paměťová buňka musí být opakovaně obnovována, obvykle v řádu milisekund. Obnova DRAM nezaměstnává běžné paměťové operace (čtecí a zapisovací cykly), používané pro přístup k datům, ale využívá specializované tzv. obnovovací cykly, které jsou generovány samostatnými cyklovacími obvody na paměťových slotech a prokládány mezi běžné přístupy do paměti. Ale toto obnovování znamená nezanedbatelnou spotřebu energie. Velmi pěkný detail pro zájemce o technologie je na internetu, ať už na Wikipedii nebo AI.

Ve svém desateru pracovního dne mám jeden bod: napiš alespoň dvěma lidem, se kterými si chceš udržet kontakt. Ne každý den to dodržím, ale často ano. Někdy nezůstanu jen u online  komunikace, ale zpestřím to i osobním setkáním – nebo alespoň jeho domluvením. Snažím se věnovat čas obnově. Zopakování. Často a pravidelně. Stojí to nezanedbatelné množství energie. Nemohu být se všemi stále a osobně, naštěstí je tu internet a mobil.

Ale proč tolik plýtvání časem a energií na obnovu?

DRAMka to potřebuje, aby udržela informaci stále aktuální – dokud jí nevypnou proud. Nevím přesně, co z toho má, ale je tak navržená, je to způsob, jakým funguje. Jejím účelem je udržet informaci – a k tomu potřebuje obnovu. Ty obnovovací cykly spotřebují dost energie, ale výroba těchto pamětí je levná. A někdy se obnovovač opotřebuje.

A pokud nevypnou proud mně, chci udržovat a obnovovat své kontakty a přátelství. Co z toho mám já? I pro mě je to energeticky a časově náročné.

Vztahy s jinými lidmi jsou jedním z pilířů mého štěstí. Čím jsou mi bližší, tím více s nimi chci být. Alespoň virtuálně. A když mám s nimi naplánované nějaké setkání, mnohem snadněji se mi jde do práce. I e-mail příteli – a odpověď od přítele – velmi potěší. O kolik šťastnější je člověk, který má v práci alespoň jednoho kolegu – přítele, kamaráda? Jak radostněji se mu pracuje a určitě se do práce těší – práce je pro něj více zábavou. Máte v práci kamaráda? Spřízněnou duši? Najděte si ji, nebo změňte práci.

Kromě štěstí je tu pro mě možnost ověřovat své myšlenky. Když něco vyprávím druhým, riskuji kousek svého já. Kousek toho, co je ve mně. A vnímání jejich reakcí ve mně vyvolává další inspirativní myšlenky. Někdy je to možná zraňující, a ne vždy to umím přijmout. Ale lidé, kteří žijí o samotě – alespoň ti dva, které znám – a nesdílejí otevřeně své myšlenky alespoň ve virtuálním světě, upadají do pasti všeználka a všeuměla. A ještě hůře dopadají, když navíc k té své osamělosti sledují televizi.

S přáteli více poznávám sám sebe. Odrazem od nich. Vidím se v jejich reakcích, v jejich způsobu komunikace. Reflexe a introspekce. Zrcadlení a sebepoznávání. Pozoruji sebe sama z jiného úhlu pohledu. Někdy kritického, někdy laskavého – ale vždy se obracím k samotnému jádru a principu, zpět k sobě samému. V každém případě mi to umožňuje růst. Umožňuje najít v sobě magnet. Vizi.

A nakonec – s přáteli mohu nejen být, ale i být užitečný. Mohu prostě jen být. Užít si bytí. Pozorovat jejich pohyby, řeč, myšlenky a radovat se z bytí. Rozvíjet bytí. Jen tak. Nebo můžeme něco vytvořit – něco užitečného pro nás, nebo i pro druhé lidi. Můžeme společně sportovat, relaxovat, popíjet, malovat, psát, vymýšlet a tvořit. Nebo vytvořit něco užitečného i pro jiné – kreativní produkt nebo prospěšnou firmu.

Přátelství je velká věc. Jeho velikost se nedá vyjádřit slovem. Jen zkušenost ji umožňuje poznat. (sv. Jan Zlatoústý)

Přátelství je tajemství a jeho velikost se nedá vyjádřit slovem. Je darem, ale i velkou investicí. Spotřebuje hodně energie. Aspoň pokud nám nevypnou proud. :-) 

---

Obnova pamäte

Nie všetci poznáme podrobností o počítačoch a málokto z užívateľov pozná jeho pamäť. Väčšina si to pletie s pevným diskom, myslí si jednoducho, že je to miesto, kde sú všetky tie hry uložené. A takmer nikto z nich nepozná rozdelenie pamätí na ROM A RAM, na statickú a dynamickú, ani princíp na akom fungujú. 

Statická (SRAM) pamäť si uchováva informáciu trvalo, kým je pod prúdom. Dynamická (DRAM) rovnako ako statická uchováva dáta. Nuly a jedničky poskladané do šíkov (bajtov) ako vojaci. Ale na to, aby si DRAMka myšlienku udržala, potrebuje refresh. Obnovu, zopakovanie. A to často a pravidelne, lebo aj keď je dynamická pamäť pripojená k zdroji elektrického napätia, dochádza v každej bunke neustále k pomalému vybíjaniu náboja a teda strate informácie.

Refresh pamäte je proces opakovaného čítania informácií z pamäte a okamžitého prepísania bez zmeny informácie. Pokiaľ pamäť pracuje, každá pamäťová bunka musí byt opakovane obnovovaná, obyčajne v ráde milisekúnd. Obnova DRAM nezamestnáva bežné pamäťové operácie (čítacie a zapisovacie cykly), používané na prístup k dátam, ale využíva špecializované tzv. obnovovacie cykly, ktoré sú generované samostatnými cyklovacími obvodmi na pamäťových slotoch a poprekladané medzi normálne prístupy do pamäte. Ale to obnovovanie znamená nezanedbateľnú spotrebu energie. Veľmi pekný detail pre záujemcov o technológie je na internete, či už Wikipédii alebo AI.

V svojom desatore pracovného dňa mám jeden bod. Napíš aspoň dvom ľuďom, s ktorými si chceš udržať kontakt. Nie každý deň to dodržím, ale je to často. Niekedy neostanem len pri elektronickej komunikácii, ale spestrím to i osobným stretnutím. Respektíve dohodnutím si nejakého stretnutia. Snažím sa venovať čas na obnovu. Zopakovanie. Často a pravidelne. Stojí to nezanedbateľné množstvo energie. Nestíham byť so všetkými stále a osobne, našťastie je tu internet a smartfóny.

Ale prečo toľké plytvanie časom a energiou na obnovu?

DRAMka to potrebuje, aby udržala informáciu stále aktuálnu, teda pokiaľ jej nevypnú prúd. Neviem presne, čo z toho má, ale je tak vymyslená, je to spôsob akým funguje. Jej účel je udržať informáciu a na to potrebuje obnovu. Tie obnovovacie cykly žerú dosť energie, ale výroba dynamických pamätí je lacná. A niekedy sa obnovovač zoderie.

A pokiaľ nevypnú prúd mne, tak chcem udržiavať a obnovovať svoje kontakty a priateľstvá? Čo z toho mám ja? Pre mňa je to tiež energeticky a časovo náročné.

Vzťahy s inými ľuďmi je jeden z pilierov môjho šťastia. Čím sú mi bližší, tým viac chcem s nimi byť. Aspoň virtuálne.  Keď mám plánované nejaké stretnutie, veľmi ľahko sa mi kráča do práce. Aj email priateľovi, a odpoveď od priateľa veľmi poteší. O čo šťastnejší je človek, ktorý má v práci aspoň jedného kolegu, priateľa, kamaráta? Ako radostne sa mu pracuje a určite sa do práce vždy teší a práca je preňho viac zábavou. Máte v práci kamaráta? Spriaznenú dušu? Nájdite si ho, alebo zmeňte prácu.

Okrem šťastia je tu pre mňa možnosť overovať svoje myšlienky. Keď niečo rozpravám druhým, tak im dávam všanc kúsok svojho ja. Kúsok toho, čo je vo mne. A potom vnímanie ich reakcií vo mne vyvoláva ďalšie inšpiratívne myšlienky. Niekedy je to možno zraňujúce a nie vždy to viem prijať. Ale ľudia, ktorý žijú osamote, aspoň teda tí dvaja čo poznám, a nezdieľajú otvorene svoje myšlienky aspoň vo virtuálnom svete, upadajú do pasce  všeznalca a všerozumu. Ešte horšie dopadajú, keď k tej svojej osamelosti sledujú televíziu.

S priateľmi viac spoznávam sám seba. Odrazom od nich. Vidím sa v ich reakciách, v ich spôsobe komunikácie. Reflexia a introspekcia. Zrkadlenie a sebapoznávanie. Pozorujem seba samého z iného uhlu pohľadu. Niekedy kritické, niekedy láskavé, ale vždy sa obraciam k samotnému jadru a princípu, späť k sebe samému. V každom prípade mi to umožňuje rásť. Umožňuje nájsť v sebe magnet. Víziu.

A nakoniec s priateľmi môžem nielen byť, ale aj byť prospešný. Môžem byť len tak. Užívať si bytie. Sledovať ich pohyby, reč, myšlienky a tešiť sa z bytia. Rozvíjať bytie. Len tak. Alebo môžeme niečo vytvoriť, niečo prospešné pre nás, alebo aj pre druhých ľudí. Môžeme spolu športovať, relaxovať, popíjať, maľovať, písať, vymýšľať tvoriť. Alebo vytvoriť prospešnú vec i pre iných, kreatívny produkt, alebo prospešnú firmu.

Priateľstvo je veľká vec. Jeho veľkosť sa nedá vyjadriť slovom. Len skúsenosť ju umožňuje spoznať. (sv. Ján Zlatoústy)

Priateľstvo je tajomstvo a jeho veľkosť sa nedá vyjadriť slovom. Je darom, ale aj veľkou investíciou. Spotrebuje veľa energie. Aspoň pokiaľ nám nevypnú prúd. :-)

Don’t give up

“Write a note here,” my electronic notebook prompts me. So, I decided to start writing again. Right away, I clicked over to creative writing websites, to begin properly, professionally. And soon enough, I hit my first obstacle. “Find your audience,” the guide urges me. And how should I know? Surely, I’m writing for everyone, right? “If you write for everyone, you’re actually writing for no one.” As if the guide had overheard me. And then again… 

I barely managed to scrape together five topics, and now this. That there must be an audience. Is it a black man, or a blonde woman? Or maybe a high schooler, someone around 40, married, with two kids…

How am I supposed to know?

Hm, nice introduction. I told myself after reading it back. Encouraged by the feeling from the text, I decided to put it under criticism. I gave it to my wife to read. “And what exactly did you mean by this? I don’t understand it at all. And this part? And here you probably have a typo. And…” I remain misunderstood. Am I writing too complicated? The pearls of my thoughts remain invisible. How do I reach those people? And which people, really? They’ll never understand the genius of my spirit like this. I’ll never hand over my ideas this way. Or am I just imagining that genius? But how would I find out?

A few years ago, I thought I was a great squash player. And I had reason to think so. About twice a week I played with two different opponents, and my success rate was practically 100%. I felt fantastic. Confidently, I signed up for a squash tournament. And there, my opponents opened my eyes. I ended up somewhere in the middle of the ranking, which wasn’t that bad, but the best players were about two leagues above me.

To forget the bitter experience, after a while I signed up for kickboxing. After all, I’m strong enough. And indeed, as long as I was hitting the bag, things went well, and I progressed. After two years I felt ready for the ring. And  I booked a coach for sparring. What a disappointment my first time in the ring was! And the second, and the third. And in fact, to this day. Bruises and blood. If you don’t watch out, you’ll get hit.

But I’m not giving up. Not in boxing, and not in writing. And tomorrow, I’m going to train squash.

Where I stand in my skills and knowledge, I only find out by comparing myself with other people. The better they are, the further I’ll get. Until then, I’ll keep training. Writing too. 

BTW: In the meantime, I’ve figured out my target audience. I write for people mostly in middle to later age, offering simple reflections, or little stories for a cozy Sunday afternoon.

 

The article is originally written in the Slovak language, published in 2013, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.

---

O (ne)vzdávání se

„Sem napište poznámku,“ vybízí mě můj elektronický poznámkový blok. Tak jsem se rozhodl znovu psát. Hned jsem překlikl na stránky tvůrčího psaní, abych začal, jak se patří, profesionálně. A za chvíli jsem narazil na první překážku. „Najděte si svého adresáta,“ nabádá mě návod. A co já vím. Snad píšu pro všechny, ne? „Když píšete pro všechny, nepíšete vlastně pro nikoho.“ Jako by mě ten návod slyšel. A ještě vlastně…

Těžko jsem dal dohromady pět témat a ještě tohle. Že adresát musí být. Je to černoch, nebo blondýnka? Nebo středoškolák, okolo čtyřicítky, manželka, dvě děti, …

Jak to mám vědět?

Hm, pěkný úvod. Řekl jsem si, když jsem to po sobě přečetl. Povzbuzený pocitem z přečteného textu, zkusil jsem ho podrobit kritice. Dal jsem ho přečíst manželce. „A tohle jsi jako jak myslel? Vůbec tomu nerozumím. A tady? A tady máš překlep. A…“ Zůstávám nepochopený. Píšu snad složitě? Perly mých myšlenek zůstávají neviditelné. Jak se přiblížit „těm“ lidem. A kterým vlastně? Vždyť oni takhle nikdy nepochopí mého génia. Nikdy takhle nepředám své myšlenky. Anebo si tu genialitu jen namlouvám? 

Ale jak to zjistím?

Před několika lety jsem si myslel, jaký jsem skvělý hráč squashe. A měl jsem k tomu důvod. Asi dvakrát týdně jsem hrál se dvěma různými soupeři a má úspěšnost se limitně blížila ke 100 %. Cítil jsem se skvěle. Sebevědomě jsem se přihlásil na squashový turnaj. A tam mi soupeři otevřeli oči. Skončil jsem někde uprostřed žebříčku, což sice nebylo tak špatné, ale ti nejlepší byli tak o dvě ligy lepší.

Abych zapomněl na trpkou zkušenost, po čase jsem se přihlásil na kickbox. Koneckonců, jsem dost silný. A skutečně, dokud jsem bušil do pytle, tak to šlo a postupoval jsem. Po dvou letech jsem se cítil zralý do ringu. A tak jsem si objednal trenéra na sparing. Jaké bylo mé rozčarování poprvé v ringu? I podruhé a potřetí. A vlastně dodnes. Modřiny a krev. Nedáš pozor, dostaneš.

Ale nevzdávám se. Ani v boxu, ani v psaní. A zítra jdu trénovat squash.

To, kde jsem v jednotlivých schopnostech a znalostech, zjistím až porovnáváním s druhými lidmi. Čím lepší budou, tím dál dojdu. Do té doby budu trénovat. I psaní.

P. S. Mezitím jsem přišel na svou cílovku (cílovou skupinu). Píšu pro lidi většinou středního až pokročilého věku, jednoduché zamyšlení, případně příběhy na pohodové nedělní odpoledne.

 

---

O (ne)vzdávaní sa

"Sem napíšte poznámku," vyzýva ma môj elektronický poznámkový blok. Tak som sa rozhodol znovu písať. Hneď som preklikol na stránky tvorivého písania, aby som začal, jak sa patrí, profesionálne. A za chvíľu som narazil na prvú prekážku. "Nájdite si svojho adresáta", nabáda ma návod. A čože ja viem. Snáď píšem pre všetkých, nie? "Keď píšete pre všetkých, nepíšete vlastne pre nikoho". Akoby ma ten návod počul. A ešte vlastne...  

Horko-ťažko som zosmolil päť tém a ešte toto. Že adresát musí byť. Je to černoch, alebo blondínka? Alebo stredoškolák, okolo 40, manželka, dve deti, ...

Ako to mám vedieť?

Hm, pekný úvod. Povedal som si, keď som to prečítal. Povzbudený pocitom z prečítaného textu, skúsil som ho podrobiť kritike. Dal som ho prečítať manželke. "A toto si ako myslel? Vôbec tomu nerozumiem. A toto? A tu máš preklep. A...“ Zostávam nepochopený. Píšem snáď zložito? Perly mojich myšlienok zostávajú neviditeľné. Ako sa priblížiť 'tým' ľuďom. A ktorým vôbec? Veď oni takto vôbec nikdy nepochopia genialitu môjho ducha. Nikdy takto nepredám svoje myšlienky. Alebo si tú genialitu len namýšľam? Ale ako to zistím?

Pred niekoľkými rokmi so si myslel, aký som skvelý hráč squashu. A mal som k tomu dôvod. Asi 2x týždenne som hral s dvoma rôznymi súpermi a moja úspešnosť sa limitne blížila k 100%. Cítil som sa skvele. Sebavedome som sa prihlásil na squashový turnaj. A tam mi súperi otvorili oči. Skončil som niekde v polovici rebríčku, čo síce nebolo také špatné, ale tí najlepší však boli tak o dve ligy lepší.

Aby som zabudol na trpkú skúsenosť, po čase som sa prihlásil na kickbox. Veď som silák až až. A skutočne, pokým som búchal do vreca, tak to šlo a napredoval som. Po dvoch rokoch som sa cítil zrelý do ringu. A tak som si objednal trénera na sparing. Aké bolo moje rozčarovanie po prvý krát v ringu? Aj druhy a tretí. A vlastne dodnes. Modriny a krv. Nedáš pozor, dostaneš.

Ale nevzdávam sa. Ani v boxe, ani v písaní. A zajtra idem trénovať squash.

To, kde som v jednotlivých schopnostiach a znalostiach, zistím až v porovnávaním s druhými ľuďmi. Čím lepší budú, tým ďalej dôjdem. Dovtedy budem trénovať. Aj písanie.

P.S. Medzitým som prišiel na svoju cieľovku (cieľovú skupinu). Píšem pre ľudí zväčša stredného až pokročilého veku, jednoduché zamyslenia, prípadne príbehy na pohodové  nedeľné popoludnie.

Golfing with God

"One Sunday morning after Mass, God and Saint Peter went to play a round of golf. God started. He swung powerfully and hit the ball straight out of the playing area. Just before the ball touched the ground, a rabbit sprang out of the nearby bushes, caught it in its mouth and ran toward the hole. Suddenly, however, an eagle descended from the sky, grabbed the rabbit in its claws and flew with it over the grass. But a poacher noticed the eagle, took aim and fired. The eagle dropped the rabbit, and it fell in such a way that the ball rolled out of its mouth straight into the hole. Saint Peter looked angrily at God and said, “What was that supposed to be? Do you want to play golf, or are you just showing off?” (Anthony de Mello: Prayer of the Frog)

Freedom means having open space and the possibility of choice, where a person can decide about himself and for himself. Since here on earth there is more than one person – and because each person is interested in occupying as much space as possible – this space must be divided. And for this division there have to be some rules that make living together possible. Freedom presupposes rules. The rules that make coexistence possible differ. And they allow freedom, personal freedom, in different ways. A very good example is on Wikipedia –https://en.wikipedia.org/wiki/Freedom.

The game as a model of freedom: A competitive game is a model of life with conflicts, a model set apart from reality into a field, court or chessboard, where one does not have to fear the consequences precisely because the game has fair rules, and perhaps a referee. In such a game, two freedoms meet, both wanting to win. On such a model one can see several attributes of freedom:

• The opponent does not restrict my freedom but rather gives me an opportunity for it. My freedom ends where his freedom begins, and vice versa.
• Freedom among people necessarily requires rules that can be relied upon. These rules must be honestly observed by both opponents (or teams). And these rules must be fair so that both can enjoy the game.
• Good rules do not limit the freedom of the players, but define it. And only rules like these make freedom possible.

Everyone knows something like that. Where rules don’t apply, only a madman would dare to drive onto the motorway, hoping not to meet someone coming in the opposite direction. It is no coincidence that especially team games were used in education, and the experiences from them are reflected in the everyday life of society.

Rules belong to freedom among people. They are within us, within society, and (even if unwritten) in every human relationship – in marriage, in interest groups, in organizations, in workplaces.

Raising children, training, teamwork and so on – everything has rules. I really like the rules Robert Fulghum lists in his book All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten:

• Share everything.
• Play fair.
• Don’t hit people.
• Put things back where you found them.
• Clean up your own mess.
• Don’t take things that aren’t yours.
• Say you’re sorry, when you hurt somebody.
• Wash your hands before you eat.
• Flush.
• Warm cookies and cold milk are good for you.
• Live a balanced life - learn some and drink some and draw some and paint some and sing and dance and play and work everyday some.
• Take a nap every afternoon.
• When you go out into the world, watch out for traffic, hold hands, and stick together.
• Be aware of wonder. Remember the little seed in the Styrofoam cup: The roots go down and the plant goes up and nobody really knows how or why, but we are all like that.
• Goldfish and hamster and white mice and even the little seed in the Styrofoam cup - they all die. So do we.
• And then remember the Dick-and-Jane books and the first word you learned - the biggest word of all - LOOK.”

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay

---

Na golfu s Bohem

"Jedno nedělní dopoledne po skončení mše si zašli Bůh a svatý Petr zahrát golf. Bůh začínal. Mocně se rozmáchl a odpálil míček přímo mimo hrací pole. Těsně předtím, než míček dopadl na zem, vyrazil z nejbližšího křoví zajíc, chytil ho do tlamy a rozběhl se s ním směrem k jamce. Ale najednou se z nebe snesl orel, uchopil zajíce do pařátů a letěl s ním přes trávník pryč. Ale orla spatřil pytlák, zamířil a vystřelil. Orel zajíce pustil a ten spadl tak šikovně, že se míček z jeho tlamy skutálel přímo do jamky. Svatý Petr se na Boha rozzlobeně podíval a řekl: „Co to mělo znamenat? Chceš hrát golf, nebo se chceš předvádět?“ (Anthony de Mello: Modlitba žáby)

Svoboda znamená mít volný prostor s možností volby, kde se člověk může rozhodovat sám o sobě a za sebe. Protože je tady na zemi víc než jeden člověk, a navíc každý člověk má zájem zabírat co největší prostor, musí být tento prostor rozdělen. A k tomuto rozdělení musí existovat nějaká pravidla, která umožňují soužití. Svoboda předpokládá pravidla. Pravidla umožňující soužití bývají různá. A různě umožňují i svobodu, osobní svobodu. Velmi pěkný příklad je na Wikipedii – http://cs.wikipedia.org/wiki/Svoboda.

Hra jako model svobody: Soutěživá hra je modelem života s konflikty, modelem vyčleněným z reality do hřiště, kurtu nebo šachovnice, kde člověk nemusí mít strach z následků právě proto, že hra má spravedlivá pravidla, případně i rozhodčího. V takové hře se setkávají dvě svobody, které chtějí vyhrát. Na takovém modelu svobody je možné vidět několik atributů svobody:

• Protihráč neomezuje mou svobodu, ale naopak mi k ní dává příležitost. Moje svoboda končí tam, kde začíná jeho svoboda, a naopak.
• Svoboda mezi lidmi nutně vyžaduje pravidla, na která se lze spolehnout. Tato pravidla musí čestně dodržovat oba protihráči (týmy). A tato pravidla musí být spravedlivá, aby si oba dobře zahráli.
• Dobrá pravidla svobodu hráčů neomezují, ale vymezují. A pouze taková pravidla svobodu umožňují.

Něco podobného zná každý. Tam, kde pravidla neplatí, jen šílenec by se odvážil vyjet na dálnici, aby nepotkal někoho v protisměru. Ne náhodou patřily zejména kolektivní hry k výchově a zkušenosti z nich se promítají i do běžného života společnosti.

Pravidla patří ke svobodě mezi lidmi. Jsou v nás, jsou ve společnosti, jsou (i když nepsaná) v každém mezilidském vztahu – v manželství, v zájmových skupinách, v organizacích, na pracovištích.

Výchova dětí, školení, týmová práce a jiné – všechno má pravidla. Velmi se mi líbí pravidla Roberta Fulghuma v jeho knize Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce:

• O všechno se poděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Ukliď po sobě.
• Neber nic, co ti nepatří.
• Když někomu ublížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každé odpoledne si zdřímni a když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chyť někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. 

---

Na golfe s Bohom

"Jedného nedeľného dopoludnia po skončení omše si zašli Boh a svätý Peter zahrať golf. Boh začínal. Mocne sa rozpriahol a odpálil loptičku priamo do priestoru mimo hracie pole. Tesne pred tým, ako dopadla loptička na zem, vyrazil z najbližšieho krovia zajac, chytil ju do pysku a rozbehol sa s ňou smerom k jamke. Ale zrazu sa k zemi zniesol orol, uchytil zajaca do pazúrov a letel s ním smerom ponad trávu preč. Ale orla zbadal pytliak, zamieril a strelil. Orol zajaca pustil a ten spadol tak šikovne, že sa loptička z jeho pysku zgúľala priamo do jamky. Svätý Peter sa na Boha nahnevane pozrel a povedal: No čo to malo byť, toto? Chceš hrať golf, alebo sa chceš predvádzať? (Anthony de Mello: Modlitba žaby) 

Sloboda znamená mať voľný priestor s možnosťou voľby, kde môže človek rozhodovať sám o sebe a sám za seba. Keďže je tu u nás, na zemi viac ako jeden človek a navyše, má tento každý človek záujem zaberať čo najväčší priestor, musí sa tento priestor rozdeliť. A na to rozdelenie musia byť nejaké pravidlá, ktoré umožňujú spolužitie. Sloboda predpokladá pravidlá. Pravidlá umožňujúce spolužitie bývajú rôzne. A rôzne umožňujú aj slobodu, osobnú slobodu. Veľmi pekný príklad je na Wikipédii - http://cs.wikipedia.org/wiki/Svoboda.

Hra ako model slobody: Súťaživá hra je modelom života z konfliktami, model vydelený z reality do ihriska, kurtu, alebo šachovnice, kde človek nemusí mať strach z dôsledkov, práve preto, že hra má spravodlivé pravidlá, prípadne i rozhodcu. V takejto hre sa stretávajú dve slobody, ktoré chcú vyhrať. Na takomto modely slobody je možné vidieť niekoľko atribútov slobody:

• Protihráč neobmedzuje moju slobodu, ale naopak mi k nej dáva príležitosť. Moja sloboda končí tam, kde začína jeho sloboda a naopak.
• Sloboda medzi ľuďmi nutne vyžaduje pravidlá, na ktoré sa dá spoľahnúť. Tieto pravidlá musia dodržiavať čestne obaja protihráči (teamy). A tieto pravidlá musia byť spravodlivé, aby si obaja dobre zahrali.
• Dobré pravidlá slobodu hráčov neobmedzujú, ale vymedzujú. A iba takéto pravidlá slobodu umožňujú.

Niečo podobné pozná každý. Tam kde neplatia pravidlá, iba šialenec sa odváži vyjsť na diaľnicu, aby nestretol niekoho v protismere. Nie náhodou patrili najmä kolektívne hry k výchove a skúsenosti z nich sa premietajú aj do bežného života spoločnosti.

Pravidlá patria k slobode medzi ľuďmi. Sú v nás, sú v spoločnosti, sú (aj keď nepísané) v každom medziľudskom vzťahu. V manželstve, v záujmových skupinách, v organizáciách, na pracoviskách.

Výchova detí, školenie, teamová práca a iné, všetko má pravidlá. Veľmi sa mi páčia pravidlá Roberta Fulghuma v jeho knižke „Všetko, čo skutočne potrebujem vedieť, som sa naučil v materskej škôlke:

• O všetko sa rozdeľ.
• Hraj fér.
• Nikoho nebi.
• Vracaj veci tam, kde si ich našiel.
• Upratuj po sebe.
• Neber nič, čo ti nepatrí.
• Keď niekomu ublížiš, povedz, prepáč.
• Pred jedlom si umy ruky.
• Splachuj.
• Teplé koláčiky a studené mlieko ti urobia dobre.
• Ži vyrovnane – trochu sa uč a trochu premýšľaj a každý deň trochu maľuj a kresli a spievaj a tancuj a hraj sa a pracuj.
• Každý deň popoludní si zdriemni a keď vyrazíš do sveta, dávaj pozor na autá, chyť niekoho za ruku a drž sa s ostatnými pohromade.

Liberating Individuality

“A desperate patient complains to a psychiatrist: “Wherever I go, I have to take myself with me – and that ruins everything.”

I was raised in collectivism. Suppressing my “self” for the sake of a mass of unaware people. Subordinating my personal interests in favor of the crowd – ruled by someone, I don’t even know who. And then came freedom and the realization of self.

Maybe it was the times, maybe it was growing up, but I began to perceive myself from the inside.

I cut myself off from the Matrix of the crowd, from the collective, and I remained alone. Alone with myself – and free. I could do whatever I wanted. I realized that it was only up to me what I achieve, who I will be, where I will go. Wow, the universe of my individuality opened up to me. I was liberated.

But on the other hand... I also began to realize my abilities – and inabilities, traits, givens, possibilities, limitations. On one hand the wings of freedom in individuality, and on the other the burden of my own self. The real version of me. How can I be free and alone when I have to drag along everything I have? What I’ve been given. When I have to live with who I am. I wish I was different: better, more beautiful, wiser, more skillful, more talented. And had infinite time. Me, me, me...

And so, by thinking about who I could be, if I had more (everything), I lose who I am and what I have. How do I get out of that?

I read somewhere:

The only right path is forgiving yourself, and then forgiving others.
“The traits you hate in other people are your own traits
that you subconsciously try – with hatred and without success – to get rid of.
The traits you can tolerate in other people
are the traits you have definitively overcome.”

Start with yourself and within yourself. Accept yourself. Because, after all, both what we run from and what we long for, we carry inside of us.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.

---

Osvobozující individualita

 „Zoufalý pacient si stěžuje psychiatrovi: „Kamkoliv jdu, musím se vzít s sebou – a tím všechno pokazím.“

Byl jsem vychován v kolektivismu. Potlačoval jsem své „já“ ve prospěch masy nevědomých lidí. Podřizoval jsem své osobní zájmy ve prospěch davu ovládaného, ani nevím kým. A pak přišla svoboda a uvědomění si sama sebe.

Možná to bylo dobou, možná dospíváním, ale začal jsem se vnímat zevnitř.

Odpojil jsem se od Matrixu davu, od kolektivu, a zůstal jsem sám. Sám se sebou a svobodný. Mohl jsem dělat to, co jsem chtěl. Uvědomil jsem si, že záleží jen na mně, co dokážu, jaký budu, kam půjdu. Wow, otevřel se mi vesmír mojí individuality. Byl jsem osvobozen.

Ale na druhé straně… Začal jsem si stejně uvědomovat své schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, omezení. Na jedné straně křídla svobody v individualitě a na druhé straně tíha vlastního já. Toho skutečného mého já. Jak být svobodný a sám, když se musím vláčet s tím, co mám? Co jsem dostal. S tím, jaký jsem. Vždyť bych chtěl být jiný, lepší, krásnější, moudřejší, šikovnější, zručnější. A mít nekonečně času. Já, já, já…

A tak přemýšlením o tom, kým bych mohl být, kdybych dostal víc (všechno), ztrácím to, kým jsem a co mám. Jak z toho ven?

Někde jsem četl:

Jediná správná cesta je odpustit sám sobě a pak i odpustit druhým.
„Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvoje vlastnosti,
kterých se podvědomě snažíš nenávistí, ale bez úspěchu, zbavit.
Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,
jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil.“

Začít od sebe a u sebe. Přijmout sám sebe. Protože to, před čím utíkáme, i to, po čem toužíme, nosíme v sobě. 

---

Oslobodzujúca Individualita

"Zúfalý pacient sa sťažuje psychiatrovi: „Nech idem kdekoľvek, musím sa vziať so sebou – a tým všetko pokazím.“

Bol som vychovávaný v kolektivizme. Potlačujúc svoje „ja“ v prospech masy nevedomých ľudí. Podriaďoval som svoje osobné záujmy v prospech davu ovládaných, ani neviem kým. A potom nastala sloboda a uvedomenie si seba samého.

Možno to bolo dobou, možno to bolo dospievaním, ale začal som sa vnímať zvnútra.

Odstrihol som sa z Matrixu davu, z kolektívu a ostal som sám. Sám so sebou a slobodný. Mohol som robiť to čo som chcel. Vnímal som, že záleží len na mne, čo dokážem, aký budem, kam pôjdem. Wow, otvoril sa mi vesmír mojej individuality. Bol som oslobodený.

Ale na druhej strane.... Začal som si rovnako uvedomovať svoje schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, obmedzenosti. Na jednej strane krídla slobody v individualite a na druhej strane ťarcha vlastného ja. Presne takého toho reálneho môjho ja. Ako byť slobodný a sám, keď sa musím vláčiť s tým čo mám? Čo som dostal. S tým, aký som. Veď ja by som chcel byť iný, lepší, krajší, múdrejší, šikovnejší, zručnejší. A mať nekonečne času. Ja, ja, ja ...

A tak premýšľaním o tom, kým by som mohol byť, keby som dostal toho viac (všetko), strácam to, kým som, čo mám. Ako z toho von?

Kde som prečítal:
Jediná správna cesta je v odpustení sebe samému, a potom i odpustení druhým.
"Vlastnosti, ktoré nenávidíš u druhých ľudí, sú tvoje vlastnosti,
ktorých sa podvedome snažíš nenávisťou, a bez úspechu, zbaviť.
Vlastnosti, ktoré dokážeš tolerovať u druhých ľudí,
sú vlastnosti, ktorých si sa definitívne zbavil."

Začať od seba a u seba. Prijať sám seba. Lebo predsa, to od čoho utekáme aj to po čom túžime, nosíme v sebe.