Once during training, I found out that a person has two motives for action: to avoid an unpleasant feeling, or, on the contrary, to experience a pleasant one. From this, I conclude that a person – like me – longs for a constant pleasant feeling. And this fact (the motive for action) was called selfishness, from which I infer that everyone is selfish, only not everyone is aware of it.
From a certain point of view, it looks interesting, but internally it nags at me and I keep thinking about how to explain that I’m not selfish, or at least to reassure myself that not everyone is selfish.
Let me try to reflect on it as a amateur. We humans have different opinions on selfishness or egoism. I see the problem in defining and perceiving the term. What is selfishness? Is it a human characteristic? Is it a relationship? Is it a mechanism encoded in our genes?
I perceive selfishness as a human trait that manifests itself in relation to one’s surroundings. This characteristic can be influenced and developed by our own will.
If I admit that a person acts in order to maintain or enhance a pleasant feeling, then I cannot call this selfishness, since it is not a trait directed toward others. Rather, it makes me reflect on when a person feels good and why they perceive it as good. And this leads me to abstract notions like conscience, justice, guilt, love, joy, happiness…
A good and a bad feeling. The inner voice, the inner emotions. Good and evil.
A person, for example, is walking along a beach and sees another person drowning. And then comes the decision. There is an action – a person in need – and then a reaction – a decision. The situation forces one to respond because it takes away a pleasant feeling or offers to increase it. One feels that he should help in order to maintain, or not to lose, the good feeling. I think most people (no survey done) begin to lose their good feeling when they see someone in need, and that state pushes them to decide positively – to help. On the other hand, there is instinct. The instinct of self-preservation – I don’t want to drown myself. Instincts are lower on the imaginary pyramid of human needs and therefore act more urgently than feelings. And yet, there are people who suppress the instinct and act with the urge to increase their good feeling, or more likely, in accordance with conscience – to avoid a bad feeling.
Can we say that the person who helps acts unselfishly? From one point of view, yes, certainly. But can we say that the person who does not help acts selfishly? I think this is irrelevant – we cannot judge selfishness based on inactivity alone. I think that the satisfaction of the good feeling is irrelevant in terms of the concept of selfishness. According to AI, selfishness is the prioritization of one’s own interests regardless of others, often with the intent to harm or exploit.
Although there are subtle nuances in meaning between selfishness and egoism, for simplicity we can consider them synonyms. I perceive egoism as preferring oneself in relation to others, at any cost and always, even at the expense of others – as something that causes a negative, bad feeling. Am I programmed that way? Is it due to upbringing? Or did I come already pre-programmed? AI sees egoism more positively – as prioritizing one’s own interests, but with moderation and regard for others.
So, if I reduce egoism to the fact that all positive or neutral resources (time, kindness, advice, humor, good mood, skills, food, drink, money, clothing, etc.) are devoted only to myself and I feel good about it, then conversely altruism might be when a person feels good about giving these resources away — about giving himself to the other person for the sake of their well-being, their good.
I don’t want to call the motivating factors of human action egoism or altruism. It’s like calling breathing an art. The motivating factors (good or bad feeling) are only a means toward doing good or less beneficial, bad things. Just as breathing can serve to create beauty – art (wind instruments), or to do harm – slander, insults. By their fruits you will know them. Mt 7:16–20.
And where am I in all of this? What are my motives and what fruit do I bring? What is my true face? My true self?
Já, já, já, jenom já.
Jednou na školení jsem se dozvěděl, že člověk má dva motivy jednání: aby se vyhnul nepříjemnému pocitu, nebo naopak, aby prožil příjemný pocit. Z toho mi vyplývá, že člověk, jako například já, touží po neustálém příjemném pocitu. A tato skutečnost (motiv jednání) byla nazvána sobectvím, z čehož dovozuji, že sobec je každý, jen o tom ne každý ví.
Z určitého úhlu pohledu to vypadá zajímavě, ale uvnitř neustále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit, že sobec nejsem, nebo se alespoň uspokojit s tím, že ne každý je sobec.
Zkusím se nad tím zamyslet jako laik. My lidé máme na sobectví, respektive egoismus, různé názory. Problém vidím v definici a v vnímaní pojmu. Co je to sobectví? Je to vlastnost člověka? Je to vztah? Je to nějaký mechanismus a je zakódovaný v genech?
Já vnímám sobectví jako vlastnost člověka, která se projevuje ve vztahu k jeho okolí. Tuto vlastnost může člověk svou vůlí ovlivňovat a rozvíjet.
Pokud připustím, že člověk jedná proto, aby si udržel nebo posílil dobrý pocit, nemohu to nazývat sobectvím, protože nejde o vlastnost projevovanou vůči okolí. Spíš mě to nutí zamýšlet se nad tím, kdy má člověk dobrý pocit a proč ho jako dobrý vnímá. A vede mě to k abstraktním pojmům jako jsou svědomí, spravedlnost, vina, láska, radost, štěstí...
Dobrý a špatný pocit. Vnitřní hlas, vnitřní emoce. Dobro a zlo.
Člověk třeba kráčí po pláži a uvidí jiného člověka, jak se topí. A začne se rozhodovat. Na akci – člověk v nouzi – chystá reakci – rozhodnutí. Okolnost jej nutí jednat, protože mu bere dobrý pocit, resp. mu nabízí ho posílit. Cítí, že by měl pomoci, aby si udržel dobrý pocit, nebo o něj nepřišel. Myslím, že většina lidí (anketu jsem samozřejmě nedělal) začne ztrácet dobrý pocit, když vidí člověka v nouzi a tato skutečnost je vede k tomu, aby se rozhodli kladně – pomoci. Proti tomu ale stojí pud. Pud sebezáchovy – nechci se utopit. Pud je na pomyslné pyramidě lidských potřeb níže než pocity, a proto působí naléhavěji. A přece se najdou lidé, kteří pud potlačí a jednají s nutkáním zvýšit dobrý pocit, případně, více v souladu se svědomím, vyhnout se špatnému pocitu.
Můžeme říct, že ten, kdo pomůže, jedná nesobecky? Z určitého hlediska určitě ano. Můžeme ale říct, že ten, kdo nepomůže, jedná sobecky? Myslím, že je to irelevantní posuzovat; z nečinnosti nedokážeme posoudit sobectví. Domnívám se, že uspokojování dobrého pocitu je z hlediska pojmu sobectví irelevantní. Podle AI je sobectví upřednostňování vlastních zájmů bez ohledu na ostatní, často s úmyslem jim uškodit nebo je využít.
Ačkoliv mezi sobectvím a egoismem existují jemné významové odstíny, pro zjednodušení je můžeme považovat za synonyma. Já vnímám egoismus jako upřednostňování sama sebe vůči okolí, za každou cenu a vždy, a to i na úkor okolí – jako něco, co způsobuje negativní, špatný pocit. Jsem na to naprogramován. Je to dáno výchovou? Nebo jsem už takto „předprogramován“ přišel na svět? AI vnímá egoismus o něco pozitivněji – jako upřednostňování vlastních zájmů, ale s mírou a ohledem na ostatní.
Pokud tedy omezím sobectví, resp. egoismus na to, že všechny pozitivní nebo neutrální zdroje (čas, vlídnost, radu, humor, dobrou náladu, schopnosti, jídlo, pití, peníze, oblečení atd.) věnuji jen sobě a mám z toho dobrý pocit, pak altruismus může být naopak to, když má člověk dobrý pocit z rozdávání těchto zdrojů, z „rozdávání sebe“ druhému za účelem jeho dobrého pocitu.
Nechci nazývat motivační činitele jednání člověka egoismem nebo altruismem. Je to jako nazývat dýchání uměním. Motivy (dobrý, špatný pocit) jsou jen prostředkem k vykonání dobrých nebo méně prospěšných, zlých věcí. Podobně jako dýchání může být prostředkem k tvorbě krásy – umění (hudba, poezie), nebo k šíření zla – pomluvy, urážky. Po ovoci je poznáte. Mt 7, 16–20.
A kde jsem v tom všem já sám? Jaké jsou mé motivy a jaké ovoce přináším já? Jaká je moje pravá tvář? Mé pravé já?
Ja, ja, ja, iba ja
Raz na školení som sa dozvedel, že človek má dva motívy konania; aby sa vyhol nepríjemnému pocitu, alebo naopak preto, aby mal príjemný pocit. Z toho pre mňa vyplýva, že človek, ako napríklad ja, túži po neustálom príjemnom pocite. A táto skutočnosť (motív konania) bola nazvaná sebectvom, z čoho odvodzujem, že sebec je každý, len nie každý o tom vie.
Z určitého pohľadu to vyzerá zaujímavo, ale vnútorne ma to zožiera a tak neustále myslím na to, ako si vysvetliť, že sebec nie som, alebo prinajmenšom sa uspokojiť, že nie každý je sebec.
Skúsim sa nad tým zamyslieť ako neodborník. My ľudia máme na sebectvo, alebo egoizmus rôzne názory. Problém vidím v definovaní a vnímaní pojmu. Čo je sebectvo? Je to vlastnosť človeka? Je to vzťah? Je to mechanizmus a je v génoch človeka?
Ja vnímam sebectvo, ako vlastnosť človeka, ktorá sa prejavuje vo vzťahu k jeho okoliu. Túto vlastnosť môže človek svojou voľou ovplyvňovať, rozvíjať.
Keď pripustím, že človek koná preto, aby si udržal, alebo zveľadil dobrý pocit, tak to nemôžem nazvať sebectvom, nakoľko sa nejedná o vlastnosť prejavovanú smerom k okoliu. Skôr ma to tu núti zamýšľať sa nad tým, kedy má človek dobrý pocit a prečo ho vníma ako dobrý. A vedie ma to k abstraktným pojmom ako svedomie, spravodlivosť, vina, láska, radosť, šťastie, ... .
Dobrý a zlý pocit. Vnútorný hlas, vnútorné emócie. Dobro a zlo.
Človek napríklad ide po pláži a vidí iného človeka sa topiť. A začne sa rozhodovať. Na akciu – človek v núdzi, chystá reakciu – rozhodnutie. Okolnosť ho núti reagovať, pretože berie jeho dobrý pocit, resp. mu ho ponúka zveľadiť. Cíti, že by mal pomôcť, aby mal dobrý pocit, alebo aby ho nestratil. Myslím, že väčšina (prieskum som nerobil) ľudí začne strácať dobrý pocit, keď vidí človeka v núdzi a táto skutočnosť na nich pôsobí tak, aby sa rozhodovali kladne = pomôcť. Oproti tomu sa postaví pud. Pud sebazáchovy – nechcem sa utopiť. Pudy sú nižšie postavené na pomyselnej pyramíde uspokojovania ľudských potrieb a teda pôsobia na človeka naliehavejšie ako pocity. A predsa, nájdu sa ľudia, ktorý potlačia pud a konajú s nutkaním zvýšiť dobrý pocit, prípadne skôr, v zhode so svedomím – vyhnúť sa zlému pocitu.
Môžeme povedať, že ten ktorý pomôže koná nesebecky? Z istého hľadiska iste áno. Môžeme, ale povedať, že ten ktorý nepomôže koná sebecky? Tu si myslím, že je to irelevantné posudzovať – nedokážeme na základe nečinnosti zhodnotiť sebeckosť. Myslím, že uspokojovanie dobrého pocitu je irelevantné z hľadiska pojmu sebeckosť. Podľa AI, je sebectvo uprednostňovanie vlastných záujmov bez ohľadu na ostatných, často s úmyslom ich poškodiť alebo využiť.
Aj keď sú medzi sebectvom a egoizmom jemné významové odtiene, pre zjednodušenie ich v môžeme považovať za synonymá. Ja vnímam egoizmus ako dávanie prednosti sebe samému vo vzťahu k okoliu, za každú cenu a vždy, a to i na úkor okolia. Ako niečo, čo spôsobuje negatívny - zlý pocit. Som na to naprogramovaný. Je to dané výchovou? Alebo som už prišiel takto predprogramovaný? AI egoizmus vníma pozitívnejšie, ako uprednostňovanie vlastných záujmov, ale s mierou a ohľadom na ostatných.
Ak teda obmedzím egoizmus na to, že všetky pozitívne, alebo neutrálne zdroje (čas, vľúdnosť, radu, humor, dobrú náladu, schopnosti jedlo pitie, peniaze, oblečenie, atď.) venujem len sebe a mám z toho dobrý pocit, tak naopak altruizmus môže byť, keď má človek dobrý pocit z rozdávania týchto zdrojov, z rozdávania seba samého druhému, za účelom jeho dobrého pocitu.
Nechcem nazývať motivačné činitele konania človeka egoizmom alebo altruizmom. Je to ako nazývať dýchanie umením. Motivačné činitele (dobrý, zlý pocit) sú len prostriedkom ku konaniu dobrých, alebo menej prospešných, zlých vecí. Podobne oko dýchanie je prostriedkom v vytváraniu krásy – umeniu (dychové nástroje), alebo k pôsobeniu zla – osočovanie, nadávanie. Po ovocí ich poznáte. Mt 7, 16-20.
A kde som v tom všetkom ja. Aké sú moje motívy a aké ovocie prinášam. Aká je moja pravá tvár? Moje pravé ja?
1 komentár:
Dobrý článok. Vnímam to podobne a pomohol mi usporiadať myšlienky ohľadne pojmu sebectvo. Teším sa na ďalšie postrehy.
Zverejnenie komentára