Solitude

“It’s beautiful here,” I tell myself, walking across the bridge over the river. To the right, on the hill, a cathedral; below it, the hustle of the big city. To the left, a fortress on another hill, surrounded by houses and people. There are really a lot of people here, I think. Not as many as in central London, certainly not like Mumbai. But enough to feel like too many – for me. I pause for a moment and take it all in. I’m not in a rush to get home from work. Quite the opposite.

Next to me, a couple in love takes advantage of the perfect spot for a photo with the castle in the background. They really seem to love each other, they’re close. “I wonder where they’re from,” crosses my mind as I imagine romantic places around the globe. “Ah, locals,” I note a little disappointedly when I catch a snippet of their conversation. It was long ago, ages ago, when… But now. Just a little longer. I’m in no hurry to leave work. Quite the opposite.

I decide to slow down even more and extend my route. I don’t get on the tram, but walk slowly along the riverbank, step by step. I admire the skyline and think. It’s been a long time since I walked here and wasn’t alone. Now it is different. It sucks, walking through a crowd. But the idea of being alone in my apartment—ugh, anxiety hits me at the thought. I’d rather stay around people as long as I can. I’m not rushing from work. Quite the opposite.

I think about what my therapist said: “Let’s try to change the negative thought patterns,” I recall. I do believe that our thoughts, feelings, and behaviors are deeply interconnected. Mine make me sick. When I get into this “alone” reflection, I start to sweat, my heart races, and I gasp for air. I've learned how to keep myself from choking on it. The therapist is supposed to help me find and name those dragon thoughts that slowly kill me. “No one likes me, I’ll never make any friends.” But where did that come from inside me? Will I ever find out? I’m not rushing. Quite the opposite.

On that note, she’s also been teaching me to challenge the truth of those thoughts that lead me toward ruin. Whenever I’m alone, I expect disaster. I can’t focus, let alone think clearly. Just that damn catastrophe. I already see it all collapsing; an earthquake, a war,and I'm the one buried under the debris.. Did that actually happen to me, and I just don’t remember? If so, I must have buried it deep. I can’t recall. Was it real, or just a dream? A dream from another life? Still, I’m not in any rush. Quite the opposite.

It’ll be a long time before I find the cause. Struggling with a stranger, hoping for some relief. But it doesn’t bring me joy. For now, I just have to survive with myself. Do I have to? Still not rushing.

 

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental. Inspired by fearof.net-monophobia. 

---

 

Samota

„Je tu krásně,“ říkám si, když jdu po mostě přes řeku. Napravo na kopci katedrála, pod ní ruch velkoměsta. Nalevo na kopci hrad, okolí plné domů a lidí. Je tu opravdu hodně lidí, pomyslím si. Ne tedy tolik jako v centru Londýna, a už vůbec ne jako v Mumbai. Ale dost na to, aby to bylo moc – pro mě. Na chvíli se zastavím a kochám se. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Vedle mě pár milenců, využívají dokonalé místo pro momentku s hradem v pozadí. Vypadají, že se skutečně milují, jsou si blízko. „Kdoví, odkud jsou,“ prolétne mi hlavou a v duchu zkoumám možná romantická místa po celém světě. „Aha, domácí,“ poznamenám trochu zklamaně, když zaslechnu kousek jejich rozhovoru. Bylo to dávno, celé věky, když... Ale teď. Ještě chvíli. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Rozhodl jsem se ještě zpomalit a prodloužit si cestu. Nenastupuji do tramvaje, ale pomalu kráčím po nábřeží, krok za krokem. Kochám se panoramatem města a přemýšlím. Bylo to dávno, kdy jsem tudy šel a nebyl jsem sám. Teď je to jiné. Je to naprd, když jdu v davu lidí. Ale při představě, že budu sám i doma v bytě, uff… …chytá mě úzkost jen při té myšlence. Raději zůstanu mezi lidmi co nejdéle. Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Přemýšlím o tom, co mi řekla terapeutka: „Zkusíme změnit negativní myšlenkové vzorce,“ vzpomenu si. I já věřím, že naše myšlenky, pocity a chování jsou vzájemně propojené a ovlivňují se. Z těch mých se mi dělá zle. Když takhle „sám“ přemýšlím, začnu se potit, zrychlí se mi tep a sotva popadám dech. Už jsem se naučil, jak se při tom nezadusit. Terapeutka by mi měla pomoct najít a pojmenovat ty dračí myšlenky, které mě kousek po kousku ničí. „Nikdo mě nemá rád, nikdy si nenajdu kamarády.“ Ale kde se to ve mně vzalo? Přijdu na to? Nespěchám z práce. Spíš naopak.

Když už jsem u toho, učila mě zpochybňovat pravdivost těchto myšlenek, které mě ženou do záhuby. Vždycky když zůstanu sám, čekám katastrofu. Nedokážu se soustředit, natož jasně myslet. Jen na tu zatracenou pohromu. Už vidím, jak se všechno hroutí; je to zemětřesení, nebo válka, a já ležím pod troskami. Stalo se mi to doopravdy, jen si to nepamatuju? Jestli ano, musel jsem to vytěsnit. Nemůžu si vzpomenout. Bylo to skutečné, nebo jen sen? Sen z minulého života? Stále nespěchám. Spíš naopak.

Čeká mě ještě dlouhá cesta, než najdu příčinu. Trápit se s cizím člověkem, s nadějí na úlevu. Ale netěší mě to. Zatím musím nějak přežít sám se sebou. Musím? Pořád nespěchám.

---

Samota 

Ja tu krásne, hovorím si, idúc po moste cez rieku. Napravo, na kopci katedrála, po ním ruch veľkomesta. Naľavo, na kopci hradisko, okolie plné domov a ľudí. Je tu skutočne veľa ľudí, myslím si. Teda nie až tak veľa ako v centre Londýna, a už vôbec nie ako v Mumbai. Ale dosť na to aby to bolo veľa pre mňa. Chvíľu postojím a kochám sa. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Vedľa mňa je párik milencov , využíva perfektné miesto na zachytenie momentky s hradom v pozadí. Vyzerá, že sa skutočne milujú, celkom sa k sebe majú. “Ktovie odkiaľ sú”, preblesne mi hlavou a už v mysli skúmam možné miesta na zemeguli, počnúc tými romantickými. “Aha, tak domáci”, konštatujem trochu sklamane, keď začujem kúsok ich rozhovoru. Bolo to už dávno, celé veky, keď ... Ale teraz. Ešte chvíľu. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Rozhodol som sa ešte spomaliť a predĺžiť si cestu. Nenastupujem do električky, ale pomaly kráčam po nábreží, krok za krokom. Kochám sa panorámou veľkomesta a premýšľam. Bolo to už dávno, keď som tadiaľto išiel a nebol som sám. Teraz je to iné. Je to to nafigu, keď kráčam v dave ľudí. Ale keď si predstavím, že budem sám i v byte, uff, chytá má úzkosť len pri tej predstave. Radšej ostanem medzi ľuďmi, čo najdlhšie. Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Rozmýšľam, čo mi povedala terapeutka, “Skúsime zmeniť negatívne myšlienkové  vzorce”, spomínam si. Ja tiež verím tomu, že naše myšlienky, pocity a chovanie sú vzájomne prepojené a vzájomne sa ovplyvňujú. Z tých mojich je mi až navracanie. Keď sa takto “sám” zamyslím, začnem sa potiť, zrýchli sa mi tep a hneď lapám  po dychu. Už som sa naučil, ako sa pri to nezadusiť. Terapeutka by mi mala pomôcť nájsť a pomenovať tie dračie myšlienky, ktoré ma kúsok po kúsku zabíjajú. “Nikto ma nemá rád, nikdy si nenájdem kamošov.” Ale kde sa to vo mne vzalo?. Prídem na to? Nikam sa z práce neponáhľam. Práve naopak. 

Keď som už pri tom, učila ma spochybňovať pravosť týchto mojich myšlienok, ktoré ma vedú do záhuby. Vždy keď zostanem sám, čakám katastrofu. Nie som schopný sa sústrediť, a už vôbec nie jasne myslieť.  Len na tú zasranú pohromu. Už vidím, ako sa všetko rúca; je to zemetrasenie, či vojna, zostávam ležať po sutinami. Stalo sa mi to naozaj, len si to nepamätám? Ak áno, musel som to vytesniť. Nemôžem si spomenúť. Bolo to skutočné, alebo bol to len sen. Sen z minulého života? Stále sa nikam neponáhľam. Skorej naopak. 

Čaká ma ešte dlhý čas, kým nájdem príčinu. Trápenie sa s cudzou osobou, s vidinou úľavy. No neteší ma to. Zatiaľ musím nejako prežiť sám so sebou. Musím? Stále sa nikam neponáhľam.    

 

The Crimson Rose

Richie sat on the porch of a sketchy bar, watching the sun dip below the horizon. His gaze was fixed westward, toward Nevada. Richie was the leader of the motorcycle gang Crimson Rose, or brotherhood, as they called themselves. And he'd held that title for a long time.

Once tightly bound brotherhood, forged in the ashes of gang wars and broken lives, now they roamed America’s roads under a brutal rule: “Loyalty above all. No mercy for traitors.”

Their symbol - a crimson rose wreathed in flames and wrapped in chain, told the tale: beauty steeped in pain, diving headlong into danger.

So was Richie. Real name: Ricardo Alvarez. The only son of a Mexican father and an American mother. His name, surprisingly rooted in the old Germanic Richard, perfectly captured his soul - a powerful ruler. And so he ruled his brotherhood.

 "Richie" was just a mask - approachable, almost friendly. But his past is riddled with things better left buried. He doesn't scream, but everyone knows exactly what happens when he goes completely silent. Crimson Rose doesn’t start wars. It finishes them.

Their home was Utah. By midday they’d left Cedar City, heading west toward Iron Mountain. Past Modena, they turned off State Route 56 onto Gold Spring Road. They stopped at a bar near the Nevada Gold Spring junction. The place was empty, saved for them. The owner always kept to himself - except when they came in. Then he poured them a drink without a word. Fear? Admiration? Maybe both.

Up in the mountains below Mount Elenore, the evening was quiet. Richie looked calm. On the surface. But inside, he was boiling. His mind spiraled. He was done. Ready to walk away. But how do you say that to your brothers?  “Loyalty above all.”

Would stepping down make him a traitor? Could there be a compromise? Charlie Pickles was already itching to take his spot. But what about the others? Would they follow Charlie? Would they understand? And Richie, could he still look those who trusted him in the eye?

If he kept heading west, he’d leave Iron County behind. Then comes Nevada.

Enough. A powerful ruler doesn’t waste time. And he’d been staring into nothing for three damn hours. But the crew needed rest. Months of riding Utah had worn them down.

“Hey, boys. Got a job for you,” he muttered without emotion.

“You ride through Gold Springs and Sawmill Spring, into the hills toward Garrison. A guy named Kim will be waiting. He’s Danish—so watch your backs. Don’t ask questions. Just take the cargo. I’ll meet you back here in two days. Charlie’s in charge. No backtalk. That’s it.”

The last three sentences were iron. No one objected. Richie mounted his Harley and disappeared westward. Not once looking back.

 ***

Right on the Nevada border, hidden among rocky hills, lay a small ranch. No one knew about it. No one found it. No tracks - just unforgiving stone. No witnesses.

He parked the bike, locked it in the shed, and walked toward the garden. He’d been preparing for this for months. There, on the Nevada side—between rock and wind—she would be waiting.

But first, he had to get ready. He washed. Changed into loose khaki clothes.
No chains. No blood. Then he stepped into the garden.

And she’d be there. Waiting. Crimson Rose. In Nevada, he was someone else.

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations, and biker’s patch are generated by ChatGPT. The picture is downloaded from pixabay. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.  

---

Karmínová růže

Richie seděl na verandě zchátralého baru a sledoval, jak slunce klesá za horizont. Zadumaně hleděl na západ, směrem k Nevadě. Richie byl šéfem motorkářského gangu „Karmínová růže“, nebo – jak si sami říkali – bratrstva. Byl jím už dlouho.

Kdysi pevně semknuté bratrstvo, zrozené po válce gangů a spoustě zničených životů, dnes brázdí

americké silnice s heslem: „Věrnost nade vše a žádné slitování se zrádci.“

Jejich symbol – krvavě rudá růže v plamenech, omotaná řetězem – vypráví příběh o kráse plné bolesti, vrhající se do nebezpečí.

A přesně takový je i Richie. Vlastním jménem Ricardo Alvarez, jediný potomek Mexičana a Američanky. Jeho jméno, překvapivě odvozené ze starogermánského Richard, dokonale vystihuje jeho charakter – mocný vládce. A tak vládne i svému bratrstvu.

Přezdívka Richie je jen maska – přístupná, téměř přátelská. Ale jeho minulost je prosáklá věcmi, které je lepší nechat pohřbené. Nekřičí, ale každý přesně ví, co se stane, když ztichne úplně.

Karmínová růže nezačíná války, ale každou dokončí.

Jejich domovem je Utah. Dopoledne opustili Cedar City a mířili k Iron Mountain. Za Modenou odbočili ze státní silnice 56 na Gold Spring Road. Zastavili v baru na křižovatce s Nevada Gold Spring Road. V baru byli sami. Majitel se držel stranou od lidí, ale jim vždy nalil beze slov. Strach? Obdiv? Možná obojí.

V horách pod Mount Elenore vládlo večerní ticho. Richie působil klidně – navenek. Uvnitř to v něm vřelo. Hlavou mu vířily myšlenky. Už má dost. Chce s tím skoncovat. Ale jak to říct bratrstvu? „Věrnost nade vše.“ Bude zrádcem, když pověsí vedení na hřebík? Má hledat kompromis? Charlie Pickles jen čeká, až se uvolní místo. Ale co ostatní? Přijmou to?

A Richie – dokáže se ještě podívat do očí těm, kdo mu věří? Pokud pojede dál na západ, opustí Iron County. Za ním je Nevada.

Už dost. Mocný vládce přece nemůže ztrácet čas civěním do prázdna. A on už tady sedí třetí hodinu. Ale bratrstvo si odpočinek po měsících na cestě zaslouží.

„Hej, chlapi. Mám pro vás kšeft,“ procedil mezi zuby bez známky emocí.
„Pojedete přes Gold Springs a Sawmill Spring, přes hory do Garrison. Tam vás bude čekat chlap jménem Kim. Je to Dán, tak pozor na něj – nevíte, co se z něj může vyklubat. Neptejte se ho na nic, jen převezměte náklad. Za dva dny vás čekám tady. Velí Charlie. Žádné řeči. Nazdar.“

Poslední věty řekl tónem, který nesnese odpor. Nikdo nic neřekl. Richie nasedl na Harley a beze slova odjel. Na západ.

***

Přímo na hranici s Nevadou, skrytý mezi skalnatými kopci, měl ranč. Nikdo o něm nevěděl. Nikdo ho nenašel. Žádné stopy – kamenitá půda. Žádní svědci.

Sesedl z motorky, zavřel ji do kůlny a přešel k malé zahradě. Měsíce se na to připravoval. Tam – na nevadské straně – mezi skalami a větrem, na něj čekala.

Než ji uvidí, připraví se. Umyje se, převlékne do volného khaki oblečení.
Bez řetězů. Bez krve. A pak vstoupí do zahrady.

A bude tam. Bude čekat. Karmínová růže. V Nevadě je jiným člověkem.

---

Karmínová ruža

Richie sedel na verande schátraného baru a pozoroval, ako slnko klesá za horizont. Zamyslene hľadel na západ smerom k Nevade. Richie bol šéfom motorkárskeho gangu „Karmínová ruža“, respektíve bratstva, ako sa sami nazývali. Bol ním už dlho.

Kedysi pevne spojené bratstvo, vytvorené po vojne gangov a mnohých zničených životoch, dneska brázdia americké cesty s heslom – „Vernosť nadovšetko a žiadne zľutovanie so zradcami.“ Ich symbol, krvavočervená ruža v plameňoch ovitá reťazou, rozpráva príbeh o kráse naplnenej bolesťou, vrhajúcej sa do nebezpečenstva.

A rovnaký je aj Richie, vlastním menom Ricardo Alvarez, jediný potomok Mexičana a Američanky. Jeho meno, prekvapivo pochádzajúce zo starého germánskeho mena Richard, presne odzrkadľuje jeho charakter – mocný vládca. A tak vládne i svojmu bratstvu.

Jeho prezývka Richie je len maskou - prístupná, takmer priateľská, ale jeho minulosť je presiaknutá vecami, ktoré je lepšie nechať pochované. Nie je ukričaný, ale  každý presne vie, čo sa stane, keď stíchne úplne.  Karmínová ruža nezačína vojny, ale ich dokončuje.

Ich domovom je Utah. Pred obedom opustili Cedar City a pokračovali smerom na Iron Mountain. Za Modenou odbočili zo štátnej cesty 56 na Gold Spring road. Zastavili v bare na križovatke s Nevada Gold Spring road. V bare boli jediní. Majiteľ sa držal od ľudí, ale im nalieval bez rečí. Strach? Obdiv? Možno oboje.

V horách pod Mount Elenore vládlo ticho. Richie vyžaroval pokoj, ale v ňom to vrelo. V hlave mu vírili myšlienky. Už má toho dosť, a chce s tým seknúť. Ale ako to oznámiť bratstvu? „Vernosť nadovšetko.“  Zradí keď povesí vodcovstvo na klinec? Alebo má hľadať nejaký kompromis. Veď Charlie Pickles a len tak trasie, aby sa mohol zaujať jeho miesto. Ale čo ostatní? Budú s tým v pohode? A Richie… dokáže sa pozrieť do očí tým, čo mu veria? Ak bude pokračovať ďalej na západ, opustí Iron County. Za ňou je Nevada.  

No dosť už. „Mocný vládca“ predsa nemôže stráviť ani minútu po daromnici. A on tu už tretiu hodinu čumí do prázdna. Ale bratstvo si rado oddýchne po mesiacoch brázdenia Utahu.

„Hej, chlapi. Mám pre vás kšeft.“ – precedí medzi zubami bez známky vzrušenia.  „Pôjdete cez Gold Springs a Sawmill Spring, cez hory do Garrison. Tam vás čaká chlap menom Kim. Je to Dán, tak pozor naňho, neviete čo sa z neho vystane. Nič sa ho nevypytujte, len to prevezmite náklad. O dva dni vás čakám presne na tomto mieste. Velí Charlie. Žiadne reči. Nazdar. “

Posledné tri vety vysloví tónom, ktorý neznesie odpor. Nik sa neozval. Richie nasadol na Harley a bez jediného pohľadu späť zmizol v diaľke. Na západ.

***

Presne na hranici s Nevadou, skrytý v kamenistých kopcoch, bol ranč. Nik o ňom nevedel. Nik ho nenašiel. Žiadne stopy, kamenistá pôda. Žiadni svedkovia.

Zosadol z motorky, zavrel ju do kôlne a prešiel k malej záhradke. Už mesiace sa na to pripravoval. Tam, na Nevadskej strane, medzi skalami a vetrom, čakala naňho.

No najprv sa pripraví, nemôže sa s ňou stretnúť len tak. Umyje sa, prezlečie do voľného kaki oblečeni. Bez reťazí. Bez krvi. A potom vstúpi do záhrady.

A bude tam, bude naňho čakať. Karmínová ruža. V Nevade je iným človekom. 

The Blender

He sits there all day on the kitchen counter. Just lies there, loafing around and getting in the way. Doesn’t even consume electricity. And then, completely out of the blue, he wakes up by himself, unplugs, and sets off on an adventure. Just like that.

What can be said about him? Mostly that he’s red. Maybe he’s ashamed of being what he is—or of who he is. Also, he causes chaos, blending things together like it's nobody's business. And those sounds he makes! When he gets going, he’s like a dentist’s drill. You could even say he’s quite grumpy.

It was Tuesday, a warm summer evening, when I was coming home from work. I open the front door, and rolling toward me—wait, it’s him. The blender. I know it’s ours.

“Goodbye, and don’t write,” he growls, spinning away from me. “Wait, where are you rushing off to?” I call out, startled, as if in a dream. “You can’t just leave like that,” I continue in disbelief.

“Why couldn’t I? Are you blind?” he snaps. “Well, you just can’t,” I insist, pointing at the door.

“How do you think I got out of the apartment?” he grits through his blades, coils up his power cord and, like a lasso, yanks the handle. And he's ready to roll out onto the street.

“Wait, hold on, I—” He cuts me off. “Hold on? You can come if you’re not too lazy. Otherwise, goodbye.” I hesitate. Honestly, I’ve had enough after a whole day in the office, but I’m not ready to give up our blender so easily. “Wait, I’m coming.” I catch the closing door and run out after him onto the street. We walk in silence for a bit. “Not very talkative,” I think to myself. “Where are we going?” I ask aloud.

“Straight for the button, but first, I’d like to visit the junkyard. I want to see what I’m getting into,” he says resolutely. “Oh. But you’re not done for yet,” I try to lighten his cranky mood. I can see even this grouchy blender is thinking about the end. Maybe he just wants to see how his fellow machines end up after years of service. It won’t be a pretty sight.

“I know that. That was a joke. I need spare parts. You haven’t invested in me much over the years, you cheapskate. And I need material to build a vehicle. I’m not going to roll around on my own,” as if to add, amused – you fool. “I’m traveling far, and I’m not coming back. Don’t count on me. I’ll blend whatever I feel like, but only for myself.” After such a long speech, I have no response. So we just continue in silence.

We arrive at the scrapyard. Surprisingly tidy place. The blender quickly gets his bearings, as if he came here every day—even though I know he hasn’t left the house in ten years. He picks out a few parts. And—what do I see—he’s even swapping some out (and in public!  :-0). He’s quite a machine, after all—he often managed to mix even the impossible. 

He’s gathered a few more things from the yard and is building some sort of custom ride for his own size. It takes a while. I’m getting seriously hungry and thinking of heading home. Blender or no blender. If that’s his choice, I won’t try to stop him. Maybe it’s time to buy a new one. Or just live without a blender. How often did we even use it? Big plans—smoothies twice a day, baking, cooking, grinding, blending, stirring, kneading...

“Done,” he finally announces. “Take care—or better.” His final words fade into the distance as he blends into the unknown. I turn and walk home thoughtfully. “What’s waiting for me there?”

The story is originally written in the Slovak language. English and Czech translations, and pictures are generated by ChatGPT. This story is fictional and any resemblance to real characters or events is purely coincidental.

---

Mixér

Celé dny sedí na kuchyňské lince. Leží tam, vegetuje a překáží. Nic nežere, ani tu elektřinu. A pak, zcela nečekaně, sám od sebe se probere, odpojí se a vyrazí na vandr. Jenom tak.

Co by se o něm dalo říct? Hlavně to, že je červený. Asi se stydí za to, že je, nebo jaký je. A taky to, že vytváří chaos, míchá věci dohromady, jako by se nechumelilo. A ty zvuky, co při tom vydává. Když se roztočí, je jako zubařská vrtačka. Dá se o něm říct i to, že je dost nevrlý.

Bylo úterý, teplý letní podvečer, když jsem se vracel domů z práce. Otevřu vchodové dveře a proti mně se kutálí, podívám se lépe – je to on, mixér. Poznávám ho, protože je náš.

„Sbohem a nepiš,“ zavrčí a kutálí se dál ode mě. „Počkej, kam spěcháš?“ zvolám překvapeně, jako ze sna. „To přece nemůžeš jen tak odejít.“ pokračuji s údivem.

„Jak bych nemohl? Co, jsi slepý?“ odsekne. „No nemůžeš,“ trvám na svém a ukazuji na dveře.

„Jak si myslíš, že jsem se dostal z bytu?“ procedí mezi sekáčky, vytáhne elektrický kabel a jako lasem zatáhne za kliku. A už se chce skutálet na ulici.

„Počkej přece, po...“ Nenechá mě domluvit. „Jaké počkej? Můžeš jít se mnou, jestli se ti chce. Anebo sbohem.“ Chvíli váhám. Přiznávám, že po celém dni v kanceláři toho mám dost, ale svého mixéru se jen tak nevzdám. „Počkej, už jdu.“ Doběhnu zavírající se dveře a vyběhnu za ním na ulici. Chvíli mlčky jdeme. „Zrovna ukecaný není,“ říkám si v duchu. „Kam jdeme?“ zeptám se nahlas.

„Rovnou za knoflíkem, ale ještě předtím bych rád navštívil sběrný dvůr. Ať vím, do čeho jdu,“ řekne odhodlaně. „Aha. Ale, ale – ty přece ještě nejsi na odpis,“ snažím se rozptýlit jeho špatnou náladu. Vidím, že i ten nabručený mixér myslí na poslední věci. Asi chce vidět, jak dopadají jeho kolegové po letech služby. No, nebude to veselý pohled.

„To vím moc dobře. To byl vtip. Potřebuju náhradní díly. Moc jsi do mě za ty roky neinvestoval, ty skrblíku. A taky materiál na stavbu vozidla. Nebudu se přece kutálet po svém,“ jako by chtěl ještě dodat pobaveně – ty blázne. „Cestuji daleko a už se nevrátím, nepočítej se mnou. Budu si mixovat, co mi přijde pod vrtuli, ale jen pro sebe.“ Po tak dlouhém monologu se nezmůžu na odpověď. A tak dál jdeme mlčky.

Jsme na sběrném dvoře. Mají tam překvapivý pořádek. Mixér se rychle zorientuje, jako by sem chodil každý den, i když vím, že posledních deset let nevystrčil patu z bytu. Vybere si pár součástek. A – co to vidím – některé i mění (a to veřejně! :-O). Přeci jen je to šikovný stroj – často smíchal i nemožné. Už má u sebe i nějaké další věci ze sběrny a kutí si jakési vozítko na míru, pro svou postavu. Trvá to dlouho. Už mám pořádný hlad a přemýšlím, že odejdu. Mixér, nemixér. Když se tak rozhodl, nebudu ho přemlouvat. Možná je čas koupit si nový. Anebo žít prostě bez mixéru. Vždyť kolikrát jsme ho použili? Plány byly velké – smoothie dvakrát denně, pečení, vaření, mletí, mixování, šlehání, hnětení… 

„Hotovo,“ oznámí nakonec. „Měj se, jak chceš – nebo líp.“ Poslední slova se ztrácejí v dálce, jak mizí neznámo kam. Otočím se a zamyšleně se vracím domů. „Co mě tam asi čeká.“

---

Mixér

Celé dni tam sedí na kuchynskej linke. Leží, vegetuje a prekáža.  Nič nežerie, ani len tú elektrinu. A raz, celkom nečakane, sa sám od seba preberie, odpojí a vyrazí na vandrovku. Len tak. 

Čo by sa dalo o ňom povedať. Hlavne to, že je červený. Asi sa hanbí za to že je, alebo aký je. A tiež to, že vytvára chaos, mixuje veci dohromady, ako by sa nechumelilo. A tie zvuky, čo pri tom vydáva. Keď sa vytočí, je ako zubárska vŕtačka. Dokonca je možné o ňom prezradiť, že je celkom nevrlý.  

Bol utorok, teplý letný podvečer, keď som sa vracal domov z práce. Otvorím vchodové dvere a proti mne sa gúľa, prizriem sa lepšie,  je to on, mixér. Poznám ho, lebo je náš. 

„Zbohom a nepíš.”, zavrčí a krúti sa ďalej odo mňa. „Počkaj, kam sa ponáhľaš”, zvolám prekvapene, akoby zo sna. „To, to nemôžeš len tak odísť.“, pokračujem v údive.

„Akoby som nemohol, čo si slepý?“, on na to. „No nemôžeš, no“, pokračujem, ukazujúc na dvere. 

„Ako myslíš, že som sa dostal z bytu“, precedí medzi sekáčmi, vysúka elektrickú šnúru a akoby lasom zatiahne za kľučku. A už sa chce kotúľať na ulicu. 

„Počkaj predsa, po ...“. Nenechá ma dopovedať, „aké počkaj, môžeš so mnou, ak sa ti nelení. Alebo, zbohom.“. Chvíľu váham. Priznám sa, že mám toho celkom dosť po celom dni sedenia v kancelárii, ale nášho mixéru sa nemienim len tak ľahko vzdať. „Počkaj predsa, už idem.“ Dobehnem zatvárajúce sa dvere a vybehnem za ním na ulicu. Chvíľu mlčky kráčame. „Zhovorčivý nie je“, vravím si v duchu.  „Kam ideme“, poviem nahlas. 

„Rovno za gombíkom, ale ešte pred tým, rád by som navštívil zberný dvor. Nech vidím, do čoho idem“, riekne odhodlane.  „Aha. Ale, ale, veď ty ešte nie si na odpis,“, snažím sa trochu rozptýliť jeho nevrlú náladu. Vidím, že aj ten nabručaný mixér myslí, na veci posledné. Asi chce vidieť, jak dopadajú jeho kolegovia po rokoch služby. No, nebude to radostný pohľad.  

„To ja dobre viem. To bol vtip. Potrebujem náhradné diely. Moc si do mňa za tie roky neinvestoval, ty držgroš. A tiež aj materiál na postavenie vozidla. Nebudem sa predsa kotúľať po svojom“, ako by ešte chcel dodať pobavene - ty hlupák. „Cestujem ďaleko a už sa nevrátim, nepočítaj so mnou. Budem si mixovať, čo mi príde pod vrtuľu, ale len sám pre svoju potrebu.“ Po takom dlhom príhovore sa nezmôžem na odpoveď.  A tak sa ďalej posúvame mlčky. 

Už sme na zbernom dvore. Majú tam prekvapivý poriadok. Mixér sa rýchlo zorientuje, akoby sem chodil každý deň, hoci viem, že posledných desať rokov nevystrčil poklop z domu. Vyberie si pár súčiastok. A, čo to vidím, aj si nejaké vymieňa (a takto na verejnosti :-O). Predsa len, mašina je to šikovná, často pomiešal aj nemožné. Už má u seba aj nejaké ďalšie vecičky zo zberne a majstruje, akési „vozítko“ na mieru, pre jeho postavu. Trvá to dlho. Už som teda poriadne hladný a pomýšľam na odchod. Mixér, nemixér. Keď sa tak rozhodol, nebudem ho prehovárať. Možná je načase si kúpiť nový. Alebo existovať len tak bez mixéru. Veď koľkokrát sme ho použili. Plány boli veľké – smothie každý deň dvakrát, pečenie, varenie, mletie, mixovanie, miešanie, miesenie, ...

Hotovo“, zahlási nakoniec. „Maj sa ako chceš, alebo lepšie“, posledné slová sa strácali v diaľke, ako mixoval do neznáma. Otočil som sa a zamyslene som sa vracal domov. „Čo ma tam ešte čaká.“

Back on stage

Dear readers,

I'm returning to this blog after almost 12 years. You might be wondering why I’m coming back and why
now. The answer is very simple, though perhaps not very logical or strongly reasoned.

I’m practicing creative writing, especially fiction, and sharing it publicly motivates me, even if I’ve probably lost the few readers I once had over the years. On the other hand, I might gain some new ones. And hopefully, that will encourage me to write regularly, ideally one piece a day. Honestly, I haven’t been very successful with that yet.

Over the years of inactivity, the circle of people around me has changed. Many of them don’t understand Slovak, or they find it difficult to read. Some don’t even understand Czech. That’s why I’ve decided to publish my posts in three languages: Slovak, Czech, and English.

Maybe that will attract more “reviewers.” I plan to use AI tools for proofreading the English and Czech versions, so I hope the language won’t be too painful to read. Comments are welcome, and if you spot a mistake, feel free to reach out.

I also feel like revisiting some older posts—not only translating them but also updating them based on my current creative mood, if that's even possible.

For now, I’ll be posting on this blog: https://zmoravec.blogspot.com/, but over time, I’d like to move to my own domain, where I’ll be able to organize the material better and create more attractive content.

And most importantly, I want to do this for fun - mine, and maybe some of yours. If you’re not enjoying it, you don’t have to read it. I’ll stop writing too if I no longer feel like it. Hopefully, that won’t happen too soon.

I wish you a pleasant reading on Sunday afternoon.

The article is originally written in the Slovak language. English and Czech translations are generated by ChatGPT. 

---

Milí čtenáři,

Po téměř 12 letech se vracím na tento blog. Možná si říkáte, proč právě teď, nebo proč vůbec. Odpověď je jednoduchá — i když možná ne úplně logická nebo přesvědčivá.

Trénuji kreativní psaní, hlavně fiktivní příběhy, a motivuje mě je zveřejňovat a vystavit veřejnému hodnocení. I když jsem nejspíš přišel o pár čtenářů, které jsem kdysi měl, možná získám nové. Doufám, že mě to bude motivovat k pravidelnému psaní, ideálně jeden text denně. Ale upřímně, zatím se mi to moc nedaří.

Za ta léta nepsaní se změnil i okruh lidí kolem mě. Mnozí nerozumí slovensky, někteří ani česky. Proto jsem se rozhodl psát ve třech jazycích: slovensky, česky a anglicky. Snad to bude zajímavější. Na korektury v češtině a angličtině použiji umělou inteligenci, tak snad to nebude příliš jazykově (nebo i jinak) bolestivé. Budu rád za komentáře a pokud najdete chybu, klidně ji navrhnete na opravu.

Rád bych se vrátil i ke starším příspěvkům, přeložil je a případně upravil podle své současné tvůrčí nálady — pokud to vůbec půjde.

Zatím budu pokračovat zde: https://zmoravec.blogspot.com, ale časem bych se rád přesunul na vlastní doménu, kde bude možné lépe strukturovat obsah a vylepšit vzhled.

A hlavně — chci to dělat pro radost. Pro svou a třeba i pro vaši. Pokud vás to bavit nebude, nemusíte to číst. Já také přestanu psát, když mě to přestane těšit. Doufám, že to nebude příliš brzy.

---

Milý čitatelia,

Vraciame sa spolu na tento blog po takmer 12 rokoch. Možno sa pýtate, prečo sa vraciam a možno aj prečo práve teraz. Odpoveď je jednoduchá, aj keď možno nie úplne logická alebo presvedčivá.

 Trénujem kreatívne písanie, najmä fiktívnych príbehov, a motivuje ma ich zverejňovať a podrobiť tak verejnému posudzovaniu, hoci je pravdepodobné, že aj tých pár čitateľov, čo som mal, som za tú dobu stratil. Na druhej strane možno získam čitateľov nových. A snáď ma to bude motivovať k pravidelnému písaniu, ideálne jedného textu denne. Pravda, zatiaľ sa mi to nie veľmi darí.

Počas tých rokov neaktivity sa okruh mojich známych zmenil. Mnohí z nich nerozumejú po slovensky alebo je pre nich slovenčina náročná na čítanie. A viacerí nerozumejú ani češtine. Preto som sa rozhodol publikovať príspevky v troch jazykoch: slovensky, česky a anglicky. Možno to pritiahne viac „recenzentov“. Ku korektúram v angličtine a češtine plánujem využiť umelú inteligenciu, takže dúfam, že to nebude jazykovo bolestivé. Uvítam komentáre, a ak nájdete chybu, pokojne navrhnete opravu.

Rád by som sa tiež vrátil k starším príspevkom, preložil ich a možno aj aktualizoval podľa mojej aktuálnej tvorivej nálady — ak to bude vôbec možné.

Zatiaľ budem publikovať na tomto blogu: https://zmoravec.blogspot.com, no časom by som sa rád presunul na vlastnú doménu, kde bude možné lepšie členiť obsah a vytvoriť atraktívnejší dizajn.

A hlavne — chcem to robiť pre zábavu. Pre seba a možno aj pre niektorých z vás. Ak vás to nebude baviť, nemusíte to čítať. Ja tiež prestanem písať, keď ma to prestane baviť. Dúfam, že to tak skoro nebude.