I barely managed to scrape together five topics, and now this. That there must be an audience. Is it a black man, or a blonde woman? Or maybe a high schooler, someone around 40, married, with two kids…
How am I supposed to know?
Hm, nice introduction. I told myself after reading it back. Encouraged by the feeling from the text, I decided to put it under criticism. I gave it to my wife to read. “And what exactly did you mean by this? I don’t understand it at all. And this part? And here you probably have a typo. And…” I remain misunderstood. Am I writing too complicated? The pearls of my thoughts remain invisible. How do I reach those people? And which people, really? They’ll never understand the genius of my spirit like this. I’ll never hand over my ideas this way. Or am I just imagining that genius? But how would I find out?
A few years ago, I thought I was a great squash player. And I had reason to think so. About twice a week I played with two different opponents, and my success rate was practically 100%. I felt fantastic. Confidently, I signed up for a squash tournament. And there, my opponents opened my eyes. I ended up somewhere in the middle of the ranking, which wasn’t that bad, but the best players were about two leagues above me.
To forget the bitter experience, after a while I signed up for kickboxing. After all, I’m strong enough. And indeed, as long as I was hitting the bag, things went well, and I progressed. After two years I felt ready for the ring. And I booked a coach for sparring. What a disappointment my first time in the ring was! And the second, and the third. And in fact, to this day. Bruises and blood. If you don’t watch out, you’ll get hit.
But I’m not giving up. Not in boxing, and not in writing. And tomorrow, I’m going to train squash.
Where I stand in my skills and knowledge, I only find out by comparing myself with other people. The better they are, the further I’ll get. Until then, I’ll keep training. Writing too.
BTW: In the meantime, I’ve figured out my target audience. I write for people mostly in middle to later age, offering simple reflections, or little stories for a cozy Sunday afternoon.
O (ne)vzdávání se
„Sem napište poznámku,“ vybízí mě můj elektronický poznámkový blok. Tak jsem se rozhodl znovu psát. Hned jsem překlikl na stránky tvůrčího psaní, abych začal, jak se patří, profesionálně. A za chvíli jsem narazil na první překážku. „Najděte si svého adresáta,“ nabádá mě návod. A co já vím. Snad píšu pro všechny, ne? „Když píšete pro všechny, nepíšete vlastně pro nikoho.“ Jako by mě ten návod slyšel. A ještě vlastně…
Těžko jsem dal dohromady pět témat a ještě tohle. Že adresát musí být. Je to černoch, nebo blondýnka? Nebo středoškolák, okolo čtyřicítky, manželka, dvě děti, …
Jak to mám vědět?
Hm, pěkný úvod. Řekl jsem si, když jsem to po sobě přečetl. Povzbuzený pocitem z přečteného textu, zkusil jsem ho podrobit kritice. Dal jsem ho přečíst manželce. „A tohle jsi jako jak myslel? Vůbec tomu nerozumím. A tady? A tady máš překlep. A…“ Zůstávám nepochopený. Píšu snad složitě? Perly mých myšlenek zůstávají neviditelné. Jak se přiblížit „těm“ lidem. A kterým vlastně? Vždyť oni takhle nikdy nepochopí mého génia. Nikdy takhle nepředám své myšlenky. Anebo si tu genialitu jen namlouvám?
Ale jak to zjistím?
Před několika lety jsem si myslel, jaký jsem skvělý hráč squashe. A měl jsem k tomu důvod. Asi dvakrát týdně jsem hrál se dvěma různými soupeři a má úspěšnost se limitně blížila ke 100 %. Cítil jsem se skvěle. Sebevědomě jsem se přihlásil na squashový turnaj. A tam mi soupeři otevřeli oči. Skončil jsem někde uprostřed žebříčku, což sice nebylo tak špatné, ale ti nejlepší byli tak o dvě ligy lepší.
Abych zapomněl na trpkou zkušenost, po čase jsem se přihlásil na kickbox. Koneckonců, jsem dost silný. A skutečně, dokud jsem bušil do pytle, tak to šlo a postupoval jsem. Po dvou letech jsem se cítil zralý do ringu. A tak jsem si objednal trenéra na sparing. Jaké bylo mé rozčarování poprvé v ringu? I podruhé a potřetí. A vlastně dodnes. Modřiny a krev. Nedáš pozor, dostaneš.
Ale nevzdávám se. Ani v boxu, ani v psaní. A zítra jdu trénovat squash.
To, kde jsem v jednotlivých schopnostech a znalostech, zjistím až porovnáváním s druhými lidmi. Čím lepší budou, tím dál dojdu. Do té doby budu trénovat. I psaní.
P. S. Mezitím jsem přišel na svou cílovku (cílovou skupinu). Píšu pro lidi většinou středního až pokročilého věku, jednoduché zamyšlení, případně příběhy na pohodové nedělní odpoledne.
O (ne)vzdávaní sa
"Sem napíšte poznámku," vyzýva ma môj elektronický poznámkový blok. Tak som sa rozhodol znovu písať. Hneď som preklikol na stránky tvorivého písania, aby som začal, jak sa patrí, profesionálne. A za chvíľu som narazil na prvú prekážku. "Nájdite si svojho adresáta", nabáda ma návod. A čože ja viem. Snáď píšem pre všetkých, nie? "Keď píšete pre všetkých, nepíšete vlastne pre nikoho". Akoby ma ten návod počul. A ešte vlastne...
Horko-ťažko som zosmolil päť tém a ešte toto. Že adresát musí byť. Je to černoch, alebo blondínka? Alebo stredoškolák, okolo 40, manželka, dve deti, ...
Ako to mám vedieť?
Hm, pekný úvod. Povedal som si, keď som to prečítal. Povzbudený pocitom z prečítaného textu, skúsil som ho podrobiť kritike. Dal som ho prečítať manželke. "A toto si ako myslel? Vôbec tomu nerozumiem. A toto? A tu máš preklep. A...“ Zostávam nepochopený. Píšem snáď zložito? Perly mojich myšlienok zostávajú neviditeľné. Ako sa priblížiť 'tým' ľuďom. A ktorým vôbec? Veď oni takto vôbec nikdy nepochopia genialitu môjho ducha. Nikdy takto nepredám svoje myšlienky. Alebo si tú genialitu len namýšľam? Ale ako to zistím?
Pred niekoľkými rokmi so si myslel, aký som skvelý hráč squashu. A mal som k tomu dôvod. Asi 2x týždenne som hral s dvoma rôznymi súpermi a moja úspešnosť sa limitne blížila k 100%. Cítil som sa skvele. Sebavedome som sa prihlásil na squashový turnaj. A tam mi súperi otvorili oči. Skončil som niekde v polovici rebríčku, čo síce nebolo také špatné, ale tí najlepší však boli tak o dve ligy lepší.
Aby som zabudol na trpkú skúsenosť, po čase som sa prihlásil na kickbox. Veď som silák až až. A skutočne, pokým som búchal do vreca, tak to šlo a napredoval som. Po dvoch rokoch som sa cítil zrelý do ringu. A tak som si objednal trénera na sparing. Aké bolo moje rozčarovanie po prvý krát v ringu? Aj druhy a tretí. A vlastne dodnes. Modriny a krv. Nedáš pozor, dostaneš.
Ale nevzdávam sa. Ani v boxe, ani v písaní. A zajtra idem trénovať squash.
To, kde som v jednotlivých schopnostiach a znalostiach, zistím až v porovnávaním s druhými ľuďmi. Čím lepší budú, tým ďalej dôjdem. Dovtedy budem trénovať. Aj písanie.
P.S. Medzitým som prišiel na svoju cieľovku (cieľovú skupinu). Píšem pre ľudí zväčša stredného až pokročilého veku, jednoduché zamyslenia, prípadne príbehy na pohodové nedeľné popoludnie.
2 komentáre:
Porcovanie mamuta inak a nanovo? A hneď ambície porovnávania? Máš už aj Ďalšieho lovca mamutov s ktorým si budeš merať sily?
Ale fajn štartovacia úvaha o mrcha štarte. Vyťažiť sa dá fakt aj z neúspechu....
Držím palec
Bavilo ma čítanie od začiatku do konca :-)
Zverejnenie komentára