Snow removal

Once upon a time, there was a beautiful clean path. It was late autumn, there were no leaves left on the trees, the wind had already dried the mud and cleaned the paths. Onto this path, snow began to fall. Slowly. Beautiful, pure, and white snow. It fell long and thick.  The flakes were large and moist, causing them to stick together and build up quickly on surfaces. The path soon disappeared under the blanket of snow and blended into the surrounding landscape in one white cover.

A great deal of snow fell. The snowstorm lasted several days, but then the sun came out and the snow began to melt. At night it froze again, and during the day it melted a little. And so on and so forth.

Since this path was in our yard, and I wanted the path to be clean and dry again, I had to start clearing the snow. I cleared away the snow, and under it was ice. I had to take a pickaxe and had a hard time breaking the ice. Under the ice, there was mud with old rotting leaves. Who knows how it got there, but it was there. I swept it up a bit and left the rest of the job to the sun and the wind.

Soon the path was dry and clean.

As I was shoveling snow and seeing the ice, mud, and the sun's work, it occurred to me that a person is alive (or just surviving) and thinks everything is fine. When people were born, they were so beautiful and pure. At the beginning, they were so lovely. But without noticing, they gradually became buried under “the snow” of life’s routines, habits (and bad habits), passions, principles, perhaps even lies and falseness. As long as the cold and frost lasts, a person feels fine. But then comes some “thaw,” a sudden event, and the person notices they can’t even move.

If they have enough will and sense, they’ll throw off that snow — the covering of bad habits and indifferent matters. Maybe someone will have to advise them to clear away the snow, and maybe a good friend will even help remove it and open their eyes. From the outside, a person looks so beautifully white, people like them, and they might never realize the truth on their own. But then they run into ice — the hardness of the heart. When a person has cleared the snow on the way to their inner self, they think they’ve won. But this is when the real challenge comes. Many people end their journey here, choosing instead to be buried under snow again.

But those who go on, after breaking the ice barrier, will find mud, mire, the bottom, the roots. All it takes is a bit of sweeping and letting the sun and wind cleanse you…

We live in a world full of pretense and boredom (among other things). So it’s no wonder that even behind love there can be many other things hidden. A person easily succumbs to self-deception, to the illusion of love. They start clearing the snow of their ordinariness, the covering of infatuation. And here comes the test of ice. The hardness of life, obstacles, adversities. Will they overcome it? Will they break the ice, pass through trials and hardships? This is where true love begins — the willingness to break the ice. How many people make it through the ice? Surely many, they just need a bigger thaw. From the other side. From another person. From other people. From the outside, we need to feel the warmth of the sun of love — from Him, from people, from a partner.

Mud is easier to clean up (just don’t wrinkle your nose). And it’s impossible to get rid of it without the sun and wind. It’s impossible for a person to cleanse themselves alone. They can’t do it without the sun and wind.

And what about me? Where am I? Have I even found that snow-covered path yet? Ah, here it is. But what kind of path is it? Where does it lead? Which way should I go, where to start? But I can’t walk on it while it’s snow-covered, can I? I’ll clear it a bit so I can walk more easily. How easy it is from the top. The sun is shining, it’s not freezing, so the snow has softened. The covering is mushy. How wonderful I am doing. I’m thrilled with the quick progress. I’ll keep uncovering the path, and perhaps, I’ll help others clear theirs too. I’ll help the whole world clear the snow. This is great — it’s going so easily...

But wait… This is a betrayal. It’s not working. It’s pure ice, stopping me right when I’ve gained momentum. I give up, this just isn’t working. I can’t do it alone. Help!

Should I just throw the shovel into the snow? Should I stop? Sun, at least you help me,.

 

The article was originally written in the Slovak language on 2nd January 1995, published in 2007. Updated and English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

Úklid sněhu

Byl jednou jeden krásný čistý chodník. Bylo pozdní podzim a na stromech již nebylo listí, i vítr už vysušil bláto a chodníky vyčistil.

Na chodník začal padat sníh. Pomalu. Sníh krásný, čistý a bílý. Padal dlouze a hustě. Za chvíli se chodník ztratil a splynul s okolní krajinou do jedné bílé pokrývky.

Sněhu napadlo opravdu hodně. Ale pak, po dlouhé sněhové bouři, která trvala několik dní, vyšlo slunce a sníh se začal topit. V noci opět zmrzl a přes den zas trochu roztál.

Protože ten chodník byl na našem dvoře, musel jsem ten sníh začít odklízet, chtěl jsem mít chodník zas čistý a suchý. Odhrnul jsem sníh, ale pod sněhem byl led. Vzal jsem krumpáč a ten led jsem stěží rozbíjel. A pod ledem jsem ukázalo bláto s uhnívajícím listím. Kdo ví, jak se tam dostalo, ale bylo tam. Trochu jsem to zametl a zbytek práce nechal slunci a větru.

Za chvíli byl chodník zas suchý a čistý.

Když jsem tak odklízel ten sníh a viděl led, bláto a práci slunce, napadlo mě, že člověk žije (nebo jen přežívá) a zdá se mu, že je všechno v pořádku. Když se narodil, byl přece tak krásný a čistý. Na začátku byl přece tak nádherný. Ale ani si nevšiml, jak postupně zapadával sněhem stereotypu života, zvyky (i zlozvyky), vášnivostmi, zásadami, možná i lžemi a falešností. Dokud trvá zima a mráz, člověk je v pohodě. Ale pak přijde nějaké to „tání“, náhlá událost a člověk si všimne, že se nemůže ani pohnout.

Pokud má dostatek vůle a rozumu, odklidí ten sníh — obal špatných návyků a lhostejných věcí. Možná mu někdo bude muset poradit, aby ten sníh odklidil, a možná mu dobrý přítel s tím sněhem i pomůže. Zvenčí je člověk tak krásný a bílý, lidé ho mají rádi, sám by na to asi nepřišel. Ale pak narazí na led — na tvrdost svého srdce. Když člověk uklidil sníh na cestě do svého nitra, myslel si, že už má vyhráno… Ale právě teď to přijde. Tady hodně lidí končí svou cestu k sobě. Raději se znovu nechají zasypat sněhem. Kdo však pokračuje dál, najde po rozbití ledové ochrany bláto, bahno, dno, kořeny. Stačí jen trochu zamést a nechat se očistit sluncem a větrem…

Žijeme ve světě plném přetvářky a nudy (mimo jiné). A tak není divu, že i za láskou se často skrývá mnoho jiného. Člověk snadno podlehne sebeklamu, iluzi lásky. Začne odklízet sníh své všednosti, obal zamilovanosti. A tady přijde zkouška ledem. Tvrdost života, překážky, protivenství. Zvládne to? Prosekne a rozbije led, překoná zkoušky a protivenství? Tady začíná pravá láska — ochota prolomit led. Kolik lidí se dostane přes ledovou krustu? Určitě hodně, jen potřebují větší oblevu. Z druhé strany. Od druhé osoby. Od druhých lidí. Zvenčí musíme cítit teplo slunce lásky. Od Něho, od lidí, od partnera.

Bláto se uklízí snáz (jen nesmíme ohrnovat nos). A není možné se ho zbavit bez slunce a větru. Není možné, aby se člověk očistil sám. Nemůže to udělat bez slunce a větru.

A co já? Kde jsem já? Našel jsem už vůbec ten zasněžený chodník? Aha, tady je. Ale co je to za chodník? Kam vede? Kterým směrem se mám dát? Ale přece nemohu jít po takovém zasněženém? Trochu to uklidím, aby se mi šlo snáz. Jak lehce to jde shora. Sluníčko hřeje, nemrzne, a tak i sníh povolil. Obal je měkký. Jak krásně mi to jde. Jsem nadšený rychlým pokrokem. Budu odkrývat dál ten chodník, ba pomůžu i druhým odklízet. Cože, celému světu pomůžu odklidit ten sníh. To je skvělé, vždyť to jde samo…

Ale co to… To je zrada. Vždyť to nejde. To je ledovka. Takhle mě zabrzdit, když jsem se tak rozjel. Kašlu na to, vždyť to fakt nejde. Vždyť sám to vůbec nezvládnu. Pomoc!

Mám už hodit lopatu do sněhu? Mám s tím přestat? Slunce, aspoň ty mi pomoz. 

---

Odpratávanie snehu  

Bol raz jeden krásny čistý chodník. Bolo to neskoro na jeseň, keď už na stromoch nebolo lístia a  vietor už vysušil blato, i chodníky vyčistil.

Na chodník začal padať sneh. Pomaly. Sneh krásny, čistý a biely. Padal dlho a husto, takže za chvíľu sa chodník stratil a splynul s okolitou krajinou do jednej bielej pokrývky.

Snehu napadlo veľmi veľa. Potom však, po dlhej snehovej búrke, ktorá trvala niekoľko dní, vyšlo slnko a sneh sa začal topiť. V noci opäť stuhol a cez deň sa opäť trochu roztápal.

Keďže tento chodník bol na našom dvore, začal som ten sneh začať odpratávať, lebo som chcel mať chodník znovu čistý a suchý. Odpratal som sneh a pod snehom bol ľad. Tak som musel vziať krompáč a ten ľad prácne rozbiť. A pod snehom bolo blato so zhnitými listami. Ktovie, ako sa tam vzalo, ale bolo tam. Trochu som to pozametal a ostatné nechal na slnko a vietor.

Za chvíľu bol chodník suchý a čistý.

Ako som odpratával ten sneh a videl ľad, blato a prácu slnka, napadlo ma, že človek žije (alebo len prežíva) a zdá sa mu všetko v pohode. Veď keď sa narodil bol taký krásny a čistý. Veď na začiatku bol taký krásny. Ale ani nezbadal, ako postupne zapadával snehom stereotypu života, zvykmi (aj zlozvykmi), náruživosťami, zásadami, možno i klamstvami a falošnosťou. Kým trvá mráz, je človek v pohode. Ale potom príde nejaký „odmäk“, náhla udalosť a človek si všimne, že sa nemôže ani pohnúť.

Ak má dosť vôle a rozumu, tak si odhádže ten sneh, ten obal zlých návykov a ľahostajných vecí. Možno mu bude niekto musieť poradiť, aby si ten sneh odhádzal a možno mu dobrý priateľ ten sneh aj pomôže odpratať, otvoriť oči. Veď človek je zvonku taký krásny biely, ľudia ho majú radi, sám by na to asi neprišiel. Ale v tom narazí na ľad – na tvrdosť srdca. Keď človek odhádzal sneh na ceste do svojho vnútra, myslel si, že už má vyhraté... Ale práve teraz to príde. Na tomto mieste veľa ľudí končí svoju púť do seba. Radšej sa znova nechajú zapadnúť snehom. Kto však pokračuje ďalej, nájde po rozbití ľadovej ochrany blato, bahno, dno, pôvod. Stačí len trochu pozametať a nechať sa očistiť slnkom a vetrom...

Žijeme vo svete plnom pretvárky a nudy (okrem iných vecí). A tak nečudo, že aj za lásku sa skrýva veľa iných vecí. A človek podľahne ľahko sebaklamu, ilúzii lásky. Začne odhŕňať, odpratávať sneh jeho všednosti, obal zamilovanosti. A tu príde skúška ľadom. Tvrdosť života, prekážky, protivenstvá. Zdolá to? Presekne a rozbije ľad, prekoná skúšky a protivenstvá? Tu sa začína pravá láska. Ochota prelomiť ľad. Veľmi málo, alebo veľmi veľa ľudí prejde ľadom? Určite veľa, len potrebujú väčší odmäk. Z druhej strany. Od druhej osoby. Od druhých ľudí. Zvonku musíme cítiť teplo slnka lásky. Od Neho, od ľudí, od partnera.

Bahno sa upratuje ľahšie (len netreba krčiť nosom). A je nemožné sa ho zbaviť bez slnka a vetra. Je nemožné človeka vyčistiť jemu samotnému. Nemôže to spraviť bez slnka a vetra.

A čo ja? Kde som ja? Našiel som už vôbec ten zasnežený chodník? Aha, tu je. Ale čo je to za chodník? Kam vedie? Ktorým smerom sa mám dať? Ale veď nemôžem ísť po takom zasneženom? Trochu to odhádžem, aby sa mi ľahšie išlo. Ako ľahko to zvrchu ide. Slniečko prihrieva, nemrzne, nuž i sneh popustil. Obal je mäkký. Ako krásne mi to ide. Som nadšený rýchlym pokrokom. Budem odkrývať ďalej ten chodník, ba pomôžem aj druhým odhŕňať. Čo, celému svetu pomôžem odpratať ten sneh. To je super, veď to ide samé...

No ale toto... To je zrada. Veď to nejde. To je ľadisko, takto naštartovaného ma zabrzdiť. Ja to kašlem, veď to fakticky nejde. Veď to, samému mi to vôbec nejde. Pomóc.

Čo už mám hodiť lopatu do snehu? Mám s tým prestať? Slnko, aspoň ty mi pomôž.