About Wisdom

More than anything in the world, I want to be wise. Wisdom is what I desire the most. I didn’t come up with it on my own. I learned it from King Solomon. And I fell in love. That love has lasted my whole conscious life. What is it that I truly desire? What is it I am actually asking for?

People who love wisdom – lovers of wisdom – have always searched for the arché – the origin, the beginning.

According to Wikipedia, “Wisdom is the highest perfection in leading one’s life, as a result of understanding the meaning of life and knowing the means to achieve it. In ancient times, a person who excelled in wisdom was considered a sage, and someone who loved or longed for wisdom was called a philosopher. Wisdom is founded on discernment. Wisdom is knowledge of the essential, of the ultimate reasons and purposes of being; it is the observation and judgment of all that is temporal in the light of eternity (sub specie aeternitatis); it is knowledge whose fruitfulness is shown by assigning each thing in the cosmic order its rightful place. For wisdom, the scientific form is not essential, but rather the harmony of thought and action.”

Wisdom is knowledge, the ability to think and act in harmony. Wisdom is founded on discernment. On discerning good from evil. But how do we know? How do we distinguish good from evil? By wisdom. 

After all, the ultimate goal people pursue for its own sake is the good. Aristotle says that the highest personal good is to attain eudaimonia – bliss. Not pleasure, not wealth, but happiness arising from moral virtues, good, and thus wise action.

Where does wisdom come from? The Jews say all wisdom is from the Lord, and that it is the fear of the Lord. Confucius says there are three paths (sources) to wisdom: reflection, imitation, and experience. Adair probably borrowed from him when he defined wisdom as a combination of experience, intelligence, and human qualities (best practices). Laozi says that knowing others is wisdom, but knowing yourself is the greatest wisdom.

I believe that wisdom is a gift. One must ask for it, seek it, love it, and share it. Not through cunning, but through timely advice and help. Being in the right place at the right time. Knowing the right answers at the right moment. Knowing how to choose what is most important in that particular moment. Knowing how to set priorities. What to do now, what to do later – so that it’s right, so that it makes sense, and brings me joy and eternal happiness.

Who doesn’t know Socrates’ “True wisdom is in knowing you know nothing,” or Twain’s “We cannot reach wise old age by walking the path of another”?

Is it possible to attain wisdom? A Slovak proverb says a person is never wise enough. Yet still, we can recognize whether we’ve acted wisely. By the fruit. By the fruit of our actions. All we need to do is look back at the past and examine the fruit. And based on that, adjust our actions – and thus, ultimately, attain the highest good.

As wisdom grows, words diminish (Arabic proverb) …

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. he picture is downloaded from pixabay.

---

Moudrost

Nejvíce ze všeho na světě chci být moudrý. Moudrost je to, po čem nejvíc toužím. Nepřišel jsem na to sám. Odkoukal jsem to od krále Šalomouna. A zamiloval jsem se. Tato láska trvá celý můj vědomý život. Po čem to vlastně toužím? O co vlastně prosím? Lidé milující moudrost, milovníci moudrosti, od nepaměti pátrají po arché – počátku, původu.

Podle Wikipedie „je moudrost maximální dokonalost ve vedení svého života jako výsledek pochopení smyslu života a poznání prostředků, jak tohoto smyslu dosáhnout. Člověka, který vynikal moudrostí, považovali ve starověku za mudrce, člověka, který miloval moudrost nebo po ní toužil, za filozofa. Moudrost se zakládá na rozlišování. Moudrost je vědění o bytostném, o posledních důvodech a cílech bytí, pozorování a posuzování všeho pomíjivého ve světle věčnosti (sub specie aeternitatis), vědění, které svou plodnost prokazuje tím, že všem věcem vesmírného řádu přiřazuje náležité místo. Pro moudrost není podstatná vědecká forma, ale shoda myšlení a jednání.“

Moudrost je vědění, je to schopnost souznít myšlením i činem. Moudrost se zakládá na rozlišování. Rozlišování dobrého od zlého. Podle čeho to poznáme? Podle čeho rozpoznáme dobré od zlého? Podle moudrosti.

Vždyť konečným cílem, o který lidé usilují kvůli němu samému, je dobro. Aristoteles říká, že nejvyšším individuálním dobrem člověka je dosáhnout blaženosti – eudaimonia. Tedy ne rozkoš, ne bohatství, ale blaženost, která pramení z mravného, ctnostného, dobrého a tedy moudrého jednání.

Kde pramení moudrost? Židé říkají, že veškerá moudrost je od Hospodina a že začíná bázní před Hospodinem. Konfucius říká, že k moudrosti vedou tři cesty (prameny): přemýšlení, napodobování a zkušenost. Adair asi opisoval od něj, když definoval moudrost jako kombinaci zkušenosti, inteligence a lidských kvalit. Lao-c’ říká, že poznat druhé je moudrost, ale poznat sebe je největší moudrost.

Já si myslím, že moudrost je dar. O moudrost je třeba prosit, moudrost je třeba hledat, moudrost je třeba milovat a moudrost je třeba rozdávat. Ne vychytralostí, ale dobrou radou a pomocí ve správný čas. Být ve správný čas na správném místě. Znát ty pravé odpovědi ve správnou chvíli. Umět si vybrat to, co je pro mě v danou chvíli nejdůležitější. Umět si určit priority. Co mám udělat teď, co potom, aby to bylo správné, aby to dávalo smysl, aby mi to přineslo blaženost a věčné štěstí. 

Kdo by neznal Sókratovo: „Skutečná moudrost je poznání vlastní nevědomosti.“ nebo Twainovo: „Nemůžeme dosáhnout moudrého stáří, když kráčíme cestou jiného člověka.“

Je možné dosáhnout moudrosti? Slovenské přísloví říká, že člověk nikdy není dost moudrý. Ale přesto – dá se poznat, jestli jsem jednal moudře. Podle ovoce. Podle ovoce svého jednání. Stačí se trochu ohlédnout do minulosti a podívat se na to ovoce. A podle toho korigovat své jednání – a tak nakonec dosáhnout nejvyššího dobra.

S růstem moudrosti ubývá slov (arabské přísloví) … 

---

  

Múdrosť

Najviac zo všetkého na svete chcem byť múdry. Múdrosť je to, po čom najviac túžim. Neprišiel som na to sám. Odkukal som to od kráľa Šalamúna. A zamiloval som sa. Tá láska trvá celý môj vedomý život. Po čom to vlastne túžim? Za čo to vlastne prosím?

Ľudia milujúci múdrosť, milovníci múdrosti od nepamäti pátrajú po arché – počiatku, pôvode.

Podľa wikipédie „je múdrosť maximálna dokonalosť vo vedení svojho života ako výsledok pochopenia zmyslu života a poznania prostriedkov k tomu, ako dosiahnuť zmysel života. Človeka, ktorý vynikal múdrosťou v staroveku považovali za mudrca, človeka, ktorý miloval múdrosť alebo túžil po nej, za filozofa. Múdrosť sa zakladá na rozlišovaní. Múdrosť je vedenie o bytostnom, o posledných dôvodoch a cieľoch súcna, pozorovanie a posudzovanie všetkého časného vo svetle večnosti (sub specie aeternitatis), vedenie, ktoré svoju plodnosť preukazuje tým, že všetkým veciam vesmírneho poriadku vykazuje prináležiace miesto. Pre múdrosť nie je podstatná vedecká forma, ale zhoda myslenia a konania.“

Múdrosť je vedenie, je to schopnosť zhodne myslieť a konať. Múdrosť sa zakladá na rozlišovaní. Rozlišovaní dobrého od zlého. Podľa čoho to poznáme? Podľa čoho rozoznáme dobré od zlého? Podľa múdrosti. Veď konečným cieľom, o ktorý ľudia usilujú kvôli nemu samému je dobro. Aristoteles hovorí, že najvyšším individuálnym dobrom človeka je dosiahnuť blaženosť – eudaimonia. Teda nie rozkoš, bohatstvo, ale blaženosť vznikajúcu z mravného, cnostného, dobrého a teda múdreho jednania.

Kde pramení múdrosť? Židia hovoria, že všetka múdrosť je od Pána a že je to bázeň pred Pánom. Konfucius hovorí, že k múdrosti sú tri cesty (pramene), premýšľanie, napodobovanie a skúsenosť. Adair od neho asi odpisoval, keď definoval múdrosť ako kombináciu skúsenosti, inteligencie a ľudských kvalít. Lao-c' hovorí, že poznať druhých je múdrosť, ale poznať seba je najväčšia múdrosť.

Ja myslím, že múdrosť je dar. O múdrosť treba prosiť, múdrosť treba hľadať, múdrosť treba milovať a múdrosť treba rozdávať. Nie chytráctvom, ale dobrou radou a pomocou v pravý čas. Byť v pravý čas na pravom mieste. Poznať tie pravé odpovede v pravý čas. Vedieť si vybrať to, čo je pre mňa v danej chvíli to najdôležitejšie. Vedieť si určiť priority. Čo mám urobiť teraz, čo potom, aby to bolo správne, aby to dávalo zmysel, aby mi to prinieslo blaženosť a večné šťastie.

Kto by nepoznal Sokratove: „Skutočná múdrosť je poznanie vlastnej nevedomosti.“, alebo Twainove: „Nemôžeme dosiahnuť múdru starobu, chodiac na ceste iného človeka.“

Je možné dosiahnuť múdrosť? Slovenské príslovie hovorí, že človek nikdy nie je dosť múdry. Ale predsa dá sa poznať, či som konal múdro. Po ovocí. Po ovocí svojho konania. Stačí sa trochu obzrieť do minulosti a pozrieť sa na to ovocie. A podľa toho korigovať svoje konanie a tak, v konečnom dôsledku, dosiahnuť najvyššie dobro.

S rastom múdrosti ubúdajú slová (arabské príslovie) ...

The Rule of the Heart

Who doesn’t know the Golden Rule: "Do unto others as you would have them do unto you." 

A beautiful rule. It comes from within. It encourages people to do good for others, assuming, that we want good done to us. The Bible says something similar: “So in everything, do to others what you would have them do to you, for this sums up the Law and the Prophets.” (Matthew 7:12)

In other words, the Golden Rule assumes that what’s good for me is good for you – and so I can do it to you. On a general level, this might hold, but if we look closer, we can run into concrete problems. For example, a company owner envisions consultants in uniform – men in classic suits and women in formal dress. He himself wants to wear a suit and assumes everyone else does too. But that might not match the company’s focus, its culture, or the fashion preferences of employees.

Slightly modified, and perhaps even better, is the Platinum Rule. Have you heard of it? "Treat others as they would like to be treated." It’s a small shift, but it presumes that every person is different. Everyone has their own version of what feels good and right, and it assumes that people know what’s best for themselves, what is good for them. Still, this too can be tricky. For example, an employer might think he can retain employees simply by raising salaries (while still stepping on them). But salaries can only go up to a certain point. Once they reach a ceiling, employees leave. He didn’t understand.

The Platinum Rule demands a high level of emotional intelligence from others – the ability to empathize and perceive others’ needs. From ourselves, it requires knowing what’s good for us, what’s right for us – and the ability to communicate that to others.

Both rules assume knowledge of what is good and right – whether at work or at home. Both assume action, action for good. Action that doesn’t harm, but is right and proper, a guide for how to live. But how is one to know what is good and right for themselves, and even harder – what is good and right for another?

I know another rule – the Rule of the Heart, the rule of personal freedom. It says: "First, have love in your heart, and then do what you want." It is a paraphrase of st. Augustine’s quote. This applies to life, both at work and at home. To sense another person through their senses, to feel their needs and hidden desires. To give yourself to others.

As Kahlil Gibran writes in "The Prophet":
“Love gives nothing but itself and takes nothing but from itself.
Love does not possess,
nor would it be possessed.”

And how do we know what is good and right for us, and for others?

"The Prophet" answers:
“And think not you can direct the course of love,
for love, if it finds you worthy,
directs your course. Love has no other desire but to fulfill itself.”

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.  

---

Pravidlo srdce.

Kdo by neznal zlaté pravidlo, "dělejte druhým to, co chcete, aby oni dělali vám." Krásné pravidlo. Vychází z nitra člověka. Nabádá lidi konat dobro druhým, protože předpokládá, že i člověk sám chce, aby mu bylo činěno dobro. V Bibli se píše podobně: „Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Právě v tom spočívá Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12)

Jinými slovy, zlaté pravidlo předpokládá, že co je dobré pro mě, je dobré i pro tebe, a tak ti to mohu udělat. V obecné rovině to snad platí, ale pokud půjdeme do důsledků, narazíme na konkrétní problémy. Například když si majitel firmy představuje konzultanty v uniformě – muži v klasickém obleku, ženy v kostýmu. On sám chce nosit oblek, a tak si myslí, že je i ostatní to chtějí a je to obecně dobré. Ale to nemusí odpovídat ani potřebám, ani zaměření firmy, natož módním preferencím zaměstnanců.

Trochu upravené a možná i lepší je platinové pravidlo, znáte ho? "Dělejte druhým to, co oni chtějí, abyste jim dělali." Je to malá obměna, která předpokládá, že každý člověk je jiný. Každému člověku je příjemné něco jiného a předpokládá se, že každý sám ví, co je pro něj nejlepší, co je pro něj dobré. I zde může být kámen úrazu. Například zaměstnavatel si myslí, že si udrží zaměstnance tím, že jim zvýší plat (jinak po nich může šlapat). Ale plat může zvyšovat jen do určité míry. A když dosáhne maxima, lidé odcházejí. Nepochopil.

Trochu upravené a možná i lepší je platinové pravidlo, znáte ho? Platinové pravidlo je etický princip, který říká, že byste měli s ostatními jednat tak, jak si oni přejí, aby se s nimi jednalo. Na rozdíl od zlatého pravidla, které říká, že byste měli jednat s ostatními tak, jak byste chtěli, aby se jednalo s vámi, platinové pravidlo zohledňuje individuální preference a potřeby druhých lidí. Každému člověku je příjemné něco jiného a předpokládá se, že každý sám ví, co je pro něj nejlepší, co je pro něj dobré. I zde může být kámen úrazu. Například zaměstnavatel si myslí, že si udrží zaměstnance tím, že jim zvýší plat (jinak po nich může šlapat). Ale plat může zvyšovat jen do určité míry. A když dosáhne maxima, lidé odcházejí. Nepochopil.

Platinové pravidlo od druhých vyžaduje poměrně vysokou úroveň emoční inteligence, schopnost vcítění se a vnímání potřeb druhých. Od nás samých to vyžaduje znát, co je pro nás dobro, co je pro nás správné – a umět to dát najevo druhým.

Obě pravidla předpokládají znalost dobra, znalost toho, co je správné. Obě pravidla vyzývají ke konání, a to ke konání dobra. K činu, který neubližuje, k činu, který je správný, který ukazuje, jak žít. Ale odkud má člověk vědět, co je správné a dobré pro něj, a co – a to je ještě těžší – je správné a dobré pro druhého?

Znám jiné pravidlo – pravidlo srdce, pravidlo osobní svobody. Říká: "nejprve měj lásku ve svém srdci – a pak dělej, co chceš." Je to parafrázovaný citát připisovaný svatému Augustínovi. Platí to v životě – v práci i doma. Vnímat druhého jeho smysly, cítit jeho potřeby a skryté touhy. Dávat se druhým.

Jak píše Chalíl Džibrán ve svém díle „Prorok“:
„Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.

A jak poznáme, co je správné a dobré pro nás a pro druhé? 

Na to „Prorok“ odpovídá:
„A nedomnívejte se, že můžete usměrňovat běh lásky,
neboť láska, uzná-li vás toho hodnými,
bude sama řídit váš běh.“

---

Pravidlo srdca.  

Kto by nepoznal zlaté pravidlo – robte iným to, čo chcete, aby druhý robili vám. Krásne pravidlo. Vychádza z vnútra človeka. Navádza ľudí konať dobre druhým ľuďom, nakoľko predpokladá, že človek chce aby aj jemu konali dobro. V biblie sa píše podobne: „Všetko, čo chcete, aby ľudia robili vám, robte aj vy im. Lebo to je Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12).

Inými slovami, zlaté pravidlo predpokladá, že čo je dobre pre mňa, je dobré aj pre teba a tak ti to môžem robiť. V obecnej rovine to snáď i platí, ale keď by sme zašli do dôsledkov tak by sme mohli naraziť na veľmi konkrétne problémy. Napríklad, keď majiteľ spoločnosti vo svojej vízii vidí konzultantov ako v rovnošate - páni, klasický oblek a dámy kostým. Teda chce sám chodiť v obleku a teda myslí, že aj všetci ostatní chcú. Ale nemusí to zodpovedať ani potrebám, ani zameraniu spoločnosti a už vôbec módnym preferenciám zamestnancov.

Trošku pozmenené a snáď i lepšie je platinové pravidlo, poznáte? Robte iným to, čo chcú, aby ste im robili. Je to malá obmena, ktorá predpokladá, že každý človek je iný. A každému človeku je dobré niečo iné a predpokladá sa, že každý človek vie sám, čo je preňho najlepšie, čo je preň dobro. Aj tu môže byť kameň úrazu. Napríklad zamestnávateľ si myslí, že si udrží zamestnancov zvyšovaním platu (ináč po nich môže šliapať). Ale plat môže zvyšovať len do určitej miery. A keď je na svojom maxime, zamestnanci odchádzajú. Nepochopil.

Od druhých vyžaduje platinové pravidlo dosť vysokú hladinu emočnej inteligencie, umenie sa vcítiť a vnímať potreby druhých. O nás samých to vyžaduje, aby sme poznali, čo je pre nás dobro, čo je pre nás správne a vedeli to dať druhým najavo.

Obe pravidlá predpokladajú poznanie dobra, poznanie toho čo je správne. Či už v práci, alebo doma. Obe pravidla predpokladajú akciu (konaj) a to akciu dobra. Akciu, ktorá nebude ubližovať, akciu ktorá je práve tá správna, ktorá hovorí ako žiť. Odkiaľ má však jeden vedieť čo je správne a dobré pre neho a čo je ešte ťažšie, čo je správne a dobré pre druhého.

Poznám iné pravidlo, pravidlo srdca, pravidlo osobnej slobody. Hovorí: „najskôr maj lásku vo svojom srdci a potom rob čo chceš.“, ak by som parafrázoval citát pripisovaný svätému Augustínovi. Vnímať druhého, jeho zmyslami a cítiť jeho potreby a skryté túžby. Dávať sa druhým.

Ako píše Chalíl Džibrán vo svojom diele „Prorok“:
„Láska dáva len seba a berie, len zo seba.
Láska nevlastní,
ani nechce byť majetkom iného,
láske stačí láska sama.“

A ako poznáme čo je správne a dobré pre nás a druhých? 

Na to „Prorok“ odpovedá:
„A nenamýšľajte si, že môžete usmerňovať tok lásky,
lebo láska, ak vás uzná za hodných,
sama vám určí smer.“

A sketchy dive where the beer’s cheaper than water

… or Birds of a feather flock together

I’m revisiting a reflection from 2007 in the year 2025, trying to preserve the original idea.

Imagine a dive bar. The smoke is so thick you could cut it, the fan buzzes (sometimes), there's a bar with a row of guys wanting beer (mostly), regulars sitting at “their” table with their own glasses, shouting – “put it on my tab.” There’s a familiar, almost family-like atmosphere, and strangers are usually greeted with at least a dirty look. The people who sit there are drawn to this kind of place. Would they go there even if they had the choice of other “price levels”? I assume they would – because they feel good there.

On the other hand, there are bars at different price levels. And different price levels mean different prices, different environments, and different atmospheres – which attract different guests. The saying goes: “Birds of a feather flock together.” Or in other words, everyone stays in their own bubble.

In my experience, this effect is clearly visible in the corporate world too – and not just there. Small companies with low (or no) budgets can’t attract someone dreaming of a career as a director in a big corporation. Not even as a graduate. Conversely, a big company won’t attract someone craving freedom in decision-making, since it operates under strict formal (and often bureaucratic) rules.

There are more criteria by which we can define the character of a company (and adjust it for the market), and in doing so, focus on attracting the “right birds” we want around us. It always depends on the manager who makes the decision – and so the “birds flock around them.”
The problem arises when they can’t find the right bird with the needed skills and are forced to hire from a different flock. And if there are too many of these “birds,” dissatisfaction may spread – either among the group or the leader. In the extreme case, the entire company culture may visibly change, and the “original birds have to find another flock.”

How can we define what makes a pub a pub, a company a company, or a bubble a bubble? How can we describe people who naturally attract each other, who are on the same wavelength, who understand each other often without words? How can we capture that and put it into practice – to draw in the “like-minded birds” into our business? Can you imagine the energy, the drive, the focus? And the joy – not just from work, not just from reaching goals, but from life itself, from overcoming obstacles, from gaining friends.

So that one day, a person can look back and say: “That was amazing. I’d do it all over again.”

 

BTW: Just like communication bubbles form in the real world, even more so do they form in the virtual one. But that’s (maybe) a topic for another article.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The pictures are generated by chatGPT. 

---

  

IV. cenová, aneb vrána k vráně sedá

(Upravuji zamyšlení z roku 2007 v roce 2025, s pokusem zachovat původní myšlenku.)

Představte si klasickou hospodu. Kouř se tam dá krájet, ventilátor hučí (když funguje), je tam výčep s řadou chlapů toužících po pivu (většinou), štamgasti sedící u „svého“ stolu s vlastními sklenicemi, křičící – „napiš to na mě“. Vládne tam familiární atmosféra a cizinci se dočkají minimálně nepříjemného pohledu. Sedí tam lidé, které taková hospoda přitahuje. Šli by tam, i kdyby měli možnost vybrat si z jiných „cenových kategorií“? Předpokládám, že ano, protože se tam cítí dobře.

Na druhé straně existují i bary jiných cenových skupin. A jiné cenové skupiny znamenají jiné ceny, jiné prostředí, jinou atmosféru – a ta přitahuje jiné hosty. Funguje tu přísloví „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“. Nebo jinak řečeno – každý do své bubliny.

Zkušenost mi říká, že i v bublině korporací tento efekt funguje víc než viditelně – a nejen v korporacích. Malé firmy s nízkým (nebo žádným) rozpočtem nemohou přitáhnout člověka toužícího po kariéře ředitele ve velké společnosti. Ani jako absolventa. Naopak, velká firma nepřitáhne člověka toužícího po svobodě v rozhodování – protože má přísná formální (někdy až byrokratická) pravidla.

Existuje víc kritérií, podle kterých je možné vypracovat charakteristiku firem (a třeba ji i upravit směrem k trhu) a tak se soustředit na ty „pravé vrány“, které chceme k sobě přitáhnout. Vždy to závisí na manažerovi, který rozhoduje, koho přitáhne – a tak ty „vrány sedají kolem něj.“
Problém nastává, když nenajde tu pravou vránu s potřebnými znalostmi – a je nucen přijmout „vránu“ z jiné skupiny. A když je takových „vran“ víc, může se začít šířit nespokojenost – buď ve skupině, nebo u vedoucího. V krajním případě se viditelně změní i celá kultura firmy – a „původní vrány si musí najít jiný hejno“.

Jak lze definovat to, co dělá hospodu hospodou, firmu firmou, bublinu bublinou? Jak lze popsat lidi, kteří se navzájem přitahují, vysílají na stejné vlně, rozumí si často beze slov? Jak to uchopit a převést do praxe – a tím přitáhnout ty „stejné vrány“ do své firmy? Umíte si představit to nasazení, to zaměření? A radost nejen z práce, nejen z dosaženého cíle, ale i ze života, z překonávání překážek, ze získávání přátel? 

Aby pak člověk na konci života mohl říct: „Bylo to super, dal bych si to znovu.“

P.S. Stejně jako vznikají komunikační bubliny v reálném světě, vznikají ještě víc v tom virtuálním. Ale to už by bylo (a možná bude) na jiný článek.

(Translation and picture generated by ChatGPT, based on the story originally written in the Slovak language)

 

---

IV. cenová, alebo vrana k vrane sadá

(Upravujem zamyslenie z roku 2007 v roku 2025, s pokusom o zachovanie myšlienky.)

Predstavte si klasickú krčmu. Dym sa tu dá krájať, hučí ventilátor (niekedy), je tam výčapný pult s radom pivo chcejúcich chlapov (väčšinou), štamgasti sediaci u „svojho“ stolu s vlastnými pohármi, kričiaci – „napíš to na mňa“. Vládne tu familiárna atmosféra a cudzinci sa dočkajú minimálne zlého pohľadu. Sedia tu ľudia, ktorých priťahuje takýto hostinec. Išli by do takej krčmy aj keby mali možnosť výberu z iných „cenových“? Predpokladám, že áno, pretože sa tam cítia dobre.

Na druhej strane existujú aj bary iných cenových skupín. A iné cenové skupiny majú iné ceny, iné prostredie, vytvárajú inú atmosféru a tá priťahuje iných hostí. Funguje tu príslovie „Vrana k vrane sadá, rovný rovného si hľadá“. Alebo, každý do svojej bubliny.

Skúsenosť mi vraví, aj v bubline korporácií, tento efekt funguje viac než viditeľne a nielen v korporáciách. Malé firmy s nízkym (alebo žiadnym) rozpočtom nemôžu pritiahnuť človeka túžiaceho po kariére riaditeľa vo veľkej spoločnosti. Ani ako absolventa. Naopak veľká firma nepritiahne človeka túžiaceho po voľnosti v rozhodovaní, nakoľko má striktné formálne (niekedy byrokratické) pravidlá.

Existuje viac kritérií, podľa ktorých je možné vypracovať charakteristiku spoločností (možno ju aj upraviť smerom k trhu) a tak sa sústrediť na tie „pravé vrany“, ktoré chceme ku nám pritiahnuť. Vždy to závisí na manažérovi, ktorý o tom rozhoduje, koho pritiahne, a tak tie „vrany sadajú okolo neho.”  Problém nastáva, keď nenájde tú pravú vranu s potrebnými znalosťami a tak je nútený prijať „vranu“ z inej skupiny. A keď je tých ”vrán” viac, tak sa môže začať šíriť nespokojnosť v skupine, alebo nespokojnosť vedúceho. V krajnom prípade, sa viditeľne zmení aj celá kultúra firmy a „pôvodne vrany si musia nájsť iný kŕdeľ“.

Ako je možné definovať to, čo robí krčmu krčmou, firmu firmou, bublinu bublinou? Ako je možné definovať ľudí, ktorý sa vzájomne priťahujú, vysielajú na tej istej vlne, rozumejú si často bez slov? Ako to definovať a potom zaviesť do praxe a teda pritiahnuť tie „rovnaké vrany“ k sebe do firmy? Viete si predstaviť potom to nasadenie, to zacielenie. A radosť nielen z práce, nielen z dorazenia do cieľa, ale aj zo života, z prekonávania prekážok, získavania priateľov.

Aby potom človek na konci života povedal: bolo to super, dal by som si to ešte raz.“

 

P.S. Rovnako ako vznikajú komunikačné bubliny v reálnom svete, tak ešte viac v tom virtuálnom. Ale to by bolo (a možno) na iný článok.