One Step at a Time

Today is the best day...

… I tell myself every morning. But today feels a little different—let’s say, like a turning point.

“Slice the Mammoth,” is the first thought that comes to mind as I search for a name for my new blog. It’s a big deal for me. If I used the famous quote, spoken by Neil Armstrong upon first stepping onto the moon, “That's one small step for a man, one giant leap for mankind,” I would feel the exact opposite. This is a giant leap for me and a tiny one (for now:-)) for mankind. 

I take a deep breath—like before jumping into cold water in the lake—and hit “publish.” From now on, I can divide my time into two parts: the time before the Mammoth and the time after. The time when I only read, and the time when I also write.

Why “Slice the Mammoth”? I’m reading my notes from a training by the best (non-)travel and (non-)training agency I know. One of the tips was called “Slice the Mammoth.” As I dive into the meaning of the phrase, it clicks: “One Step at a Time”, or “Divide and conquer” becomes “Slice the Mammoth.”

When I have a big task ahead, I get scared, and I put it off. I avoid it. Maybe it’ll rot away, dissolve, and disappear. Maybe that happens sometimes, but I’ve never seen it work. But when I divide it, slice it up, break it into parts, the small pieces no longer scare me. Once it’s sliced, I’m not afraid, and I can handle it.

Writing is a big task too. I don’t know why, but the word “writer” always brings Shakespeare to my mind. I panic and back off. But desire is a miracle. I want to write, yet I retreat. A few friends keep encouraging me.

And then it comes: Slice the Mammoth – slice the writing. That too can be divided into plans, phases, blog posts, topics, articles, and thoughts. And so I slice.

Fast forward – it’s 2025. After my initial burst, I had something like a writer’s blog. I felt emptied out, like I had nothing left to say to the world. I wanted to write, but I started preaching. I wanted to change the world for the better. Something like a whisper in a storm or like a drop in the ocean. 

I felt important, responsible. Overall, quite proud. I forgot about the original joy of writing, the joy of words. Writing should be fun, not a chore. The words came out like from under a hairy rug—slow, sticky, and not quite right. Like forcing syrup through a straw. But I’ve always wanted to write.

Creative writing. I bought a book, then another. Nothing. Then maybe a course? Or maybe not.
Now I found an online course, and the instructor says there’s no such thing as writer’s block. What…?! And then it clicks.

The instructor says:

“Don’t worry about finding the perfect words or catchy ideas. Just don’t stop writing.”
“Don’t edit yourself. Go back and hone your writing later.”

•        Discipline = Writing.
•        Writing = Thinking. (Thinking hurts – that’s what I thought when I heard him.)
•        Focus on writing for at least 10 minutes a day, without interruption.

I decided. I started writing stories—the course offers many prompts to help start. Some of them are from 365 Creative Writing Prompts. I’ll share some here on this blog, and I’ll also revisit older texts—at least translate them (using chatGPT), and if I feel it, rework them too.

All it takes is: Think – Write –Discipline. Or the other way around? :-)
And do it for at least 10 of uninterrupted time a day.

I wish you a pleasant reading on Sunday afternoon.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The free picture provided by pixabay.

---

Právě dnes je ten nejlepší den...

… říkám si každé ráno. Ale přece jen, dnešek je trochu jiný, řekněme zlomový.

Naporcuj si mamuta – to je první myšlenka, která mě napadá, když vybírám název pro svůj nový blog. Je to pro mě velká událost. Kdybych použil známý výrok „malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo“, cítil bych to přesně opačně. Je to velký krok pro mě a malý (zatím:-)) pro lidstvo.

Nadechuji se, jako před skokem do studené vody v rybníce, a publikuji. Odteď mohu rozdělit čas na „před mamutem“ a „po mamutovi“. Čas, kdy jsem jen četl, a čas, kdy budu i psát.
Proč právě Naporcuj si mamuta? Čtu si poznámky ze školení od nejlepší (ne)cestovní a (ne)školící agentury, jakou znám. Jeden z tipů se jmenoval „naporcujte mamuta“. Jak se v myšlenkách nořím do významu tohoto spojení, najednou mi to docvakne: „Rozděl a panuj“ se mění na „naporcuj mamuta“.

Když mám před sebou velký úkol, leknu se a odložím ho. Obcházím ho. Snad zanikne, shnije, rozloží se a zmizí. Možná se to někdy i stane – ale mně se to ještě nikdy nestalo.
Ale když úkol rozdělím, naporcuji, rozložím na části – ty malé kousky mě už neděsí. Když je to naporcované, nebojím se a zvládnu to.

I psaní je velký úkol. Nevím proč, ale při slově „spisovatel“ si vždy představím alespoň Shakespeara. Leknu se a couvám. Ale touha – ta je zázrak. Toužím psát, ale couvám. Pár přátel mě k tomu stále nabádá.

A pak to přijde. Naporcuj si mamuta – naporcuj si psaní. Vždyť i to se dá rozdělit: plán, etapy, blogy, témata, články, myšlenky. A tak porcuji.

Skok – a je tu rok 2025. Po úvodním rozepsání jsem měl něco jako spisovatelský blog. Cítil jsem se vypsaný, jako bych už neměl světu co říct. Chtěl jsem psát, ale začal jsem šířit poselství. Chtěl jsem změnit svět k lepšímu. Něco jako „prd do vody“ – omlouvám se za výraz.

Cítil jsem se důležitě a odpovědně. Celkově pyšně. Zapomněl jsem na tu původní radost ze psaní, ze slov. Psaní má být zabav a ne úkol. Slova šla ze mě jako z chlupaté deky, jako bych se klouzal po medu. Ale vždycky jsem chtěl psát.

Kreativní psaní. Koupil jsem si jednu knížku, pak druhou. Nic. Tak zkusím kurz? Nebo raději ne.Teď jsem našel online kurz – a školitel říká, že něco jako spisovatelský blok neexistuje. Co prosím?! 

A pak mi to docvaklo.

Školitel říká:

„Nestraš se hledáním dokonalých slov nebo chytlavého motivu. Jen nepřestávej psát.“ 
„Neopravuj se, když píšeš. Později se k tomu vrať a vylepši to.“

•        Disciplína = Psaní.
•        Psaní = Myšlení. (Myšlení bolí – napadlo mě, když jsem ho poslouchal.)
•        Soustřeď se na psaní aspoň 10 minut denně bez přerušení.

Tak jsem se rozhodl. Začal jsem psát příběhy – v kurzu je spousta nápadů, jak začít. Některé z nich najdete na 365 Creative Writing Prompts. Některé z nich zveřejním i tady na blogu, stejně jako se vrátím ke starším textům – minimálně je přeložím (chatGPT), a když to budu tak cítit, i přepracuji.

Stačí jen Myslet – Psát – Mít disciplínu. A to všechno alespoň 10 minut denně bez přerušení.

---

Práve dnes je ten najlepší deň ...

… hovorím si každé ráno. Ale predsa, dnes je trochu iný, takpovediac zlomový.

Naporcuj si mamuta, napadá ma prvá myšlienka keď vyberám názov svojmu novému blogu. Je to pre mňa veľká udalosť. Ak by som použil známy výrok, “malý krok pre človeka, ale veľký krok pre ľudstvo“, tak sa cítim úplne naopak. Je to veľký krok pre mňa a malý (zatiaľ:-)) pre ľudstvo.

Nadychujem sa, ako pred skokom do studenej vody v priehrade, a publikujem. Odteraz môžem deliť čas na čas pred mamutom a čas po. Čas keď som len čítal a čas keď aj budem aj písať. Prečo práve Naporcuj si mamuta? Čítam si poznámky zo školenia od najlepšej (ne)cestovnej a (ne)školiacej agentúry akú poznám . Jeden tip sa volá naporcujte mamuta. Ako sa v myšlienkach ponáram do významu spojenia, zrazu mi to docvakne; Rozdeľuj a panuj sa premieňa na porcovanie mamuta.

Keď mám veľkú úlohu, zľaknem sa o odložím ju. Obídem. Snáď vyhnije, rozloží sa a zmizne. No snáď niekedy sa tak aj stane, že to zhnije, ale osobne ešte som to nezažil.
Ale keď ju rozdelím, naporcujem, rozoberiem na časti, tie mále kúsky ma už nestrašia. Keď sú naporcované už sa ich nebojím a zvládnem ju.

Aj písanie je veľká úloha, neviem prečo si predstavím pri slove spisovateľ vždy minimálne Shakespeara. Zľaknem sa a cúvam. Ale predsa túžba je zázrak. Túžim písať, ale cúvam. Pár priateľov ma k tomu neustále nabáda.

A potom to príde. Naporcuj si mamuta – naporcuj si písanie. Predsa aj to sa dá rozdeliť do plánu, etáp, blogov, tém, článkov, myšlienok. A tak porcujem.

Skok a je tu rok 2025. Po úvodnom rozpísaní som mal niečo ako spisovateľský blog. Cítil som sa vyprázdnený, ako by som už nemal „svetu“ čo povedať. Chcel som písať, ale začal som šíriť posolstvá. Chcel som zmeniť svet k lepšiemu. Niečo ako prd do vody – ospravedlňujem sa za slová. Cítil som za dôležitý a zodpovedný. Celkovo pyšný. Zabudol som na tú pôvodnú radosť z písania, zo slova. Písanie má byť zábava a nie úloha. Slová išli zo mňa ako z chlpatej deky, akoby som sa kĺzal po mede. Ale vždy som chcel písať.

Kreatívne písanie. Kúpil som si knižku, potom druhú. A nič. Tak skúsim kurz, alebo radšej nie. Teraz som si našiel kurz online a tak školiteľ hovorí, že nič také ako spisovateľský blok neexistuje. Čooo ... ? A potom mi to docvaklo.

Školiteľ hovorí:
„Nestrachuj sa o nájdenie perfektných slov, alebo chytľavého motívu. Len neprestávaj písať.“  
„Neopravuj sa, keď píšeš. Neskôr sa k tomu vráť a vylepši to.“

•        Disciplína = Písanie.
•        Písanie = Myslenie (Myslenie bolí – to som si pomyslel, keď som  ho počúval.)
•        Sústreď sa na písanie tak aspoň 10 minút neprerušeného času denne.

Tak som sa rozhodol. Začal som písať príbehy – v školení je mnoho námetov, ako začať príbeh. Niektoré z nich je možné nájsť na 365 Creative Writing Prompts. Niektoré z nich uverejním aj na tomto blogu, rovnako ako sa vrátim starším textom, ktoré minimálne preložím (chatGPT), a keď to budem tak cítiť, i prepracujem.

Stačí len Myslieť – Písať – Mať disciplínu. A to všetko najmenej 10 minút denne, bez prerušenia.