Golfing with God

"One Sunday morning after Mass, God and Saint Peter went to play a round of golf. God started. He swung powerfully and hit the ball straight out of the playing area. Just before the ball touched the ground, a rabbit sprang out of the nearby bushes, caught it in its mouth and ran toward the hole. Suddenly, however, an eagle descended from the sky, grabbed the rabbit in its claws and flew with it over the grass. But a poacher noticed the eagle, took aim and fired. The eagle dropped the rabbit, and it fell in such a way that the ball rolled out of its mouth straight into the hole. Saint Peter looked angrily at God and said, “What was that supposed to be? Do you want to play golf, or are you just showing off?” (Anthony de Mello: Prayer of the Frog)

Freedom means having open space and the possibility of choice, where a person can decide about himself and for himself. Since here on earth there is more than one person – and because each person is interested in occupying as much space as possible – this space must be divided. And for this division there have to be some rules that make living together possible. Freedom presupposes rules. The rules that make coexistence possible differ. And they allow freedom, personal freedom, in different ways. A very good example is on Wikipedia –https://en.wikipedia.org/wiki/Freedom.

The game as a model of freedom: A competitive game is a model of life with conflicts, a model set apart from reality into a field, court or chessboard, where one does not have to fear the consequences precisely because the game has fair rules, and perhaps a referee. In such a game, two freedoms meet, both wanting to win. On such a model one can see several attributes of freedom:

• The opponent does not restrict my freedom but rather gives me an opportunity for it. My freedom ends where his freedom begins, and vice versa.
• Freedom among people necessarily requires rules that can be relied upon. These rules must be honestly observed by both opponents (or teams). And these rules must be fair so that both can enjoy the game.
• Good rules do not limit the freedom of the players, but define it. And only rules like these make freedom possible.

Everyone knows something like that. Where rules don’t apply, only a madman would dare to drive onto the motorway, hoping not to meet someone coming in the opposite direction. It is no coincidence that especially team games were used in education, and the experiences from them are reflected in the everyday life of society.

Rules belong to freedom among people. They are within us, within society, and (even if unwritten) in every human relationship – in marriage, in interest groups, in organizations, in workplaces.

Raising children, training, teamwork and so on – everything has rules. I really like the rules Robert Fulghum lists in his book All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten:

• Share everything.
• Play fair.
• Don’t hit people.
• Put things back where you found them.
• Clean up your own mess.
• Don’t take things that aren’t yours.
• Say you’re sorry, when you hurt somebody.
• Wash your hands before you eat.
• Flush.
• Warm cookies and cold milk are good for you.
• Live a balanced life - learn some and drink some and draw some and paint some and sing and dance and play and work everyday some.
• Take a nap every afternoon.
• When you go out into the world, watch out for traffic, hold hands, and stick together.
• Be aware of wonder. Remember the little seed in the Styrofoam cup: The roots go down and the plant goes up and nobody really knows how or why, but we are all like that.
• Goldfish and hamster and white mice and even the little seed in the Styrofoam cup - they all die. So do we.
• And then remember the Dick-and-Jane books and the first word you learned - the biggest word of all - LOOK.”

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay

---

Na golfu s Bohem

"Jedno nedělní dopoledne po skončení mše si zašli Bůh a svatý Petr zahrát golf. Bůh začínal. Mocně se rozmáchl a odpálil míček přímo mimo hrací pole. Těsně předtím, než míček dopadl na zem, vyrazil z nejbližšího křoví zajíc, chytil ho do tlamy a rozběhl se s ním směrem k jamce. Ale najednou se z nebe snesl orel, uchopil zajíce do pařátů a letěl s ním přes trávník pryč. Ale orla spatřil pytlák, zamířil a vystřelil. Orel zajíce pustil a ten spadl tak šikovně, že se míček z jeho tlamy skutálel přímo do jamky. Svatý Petr se na Boha rozzlobeně podíval a řekl: „Co to mělo znamenat? Chceš hrát golf, nebo se chceš předvádět?“ (Anthony de Mello: Modlitba žáby)

Svoboda znamená mít volný prostor s možností volby, kde se člověk může rozhodovat sám o sobě a za sebe. Protože je tady na zemi víc než jeden člověk, a navíc každý člověk má zájem zabírat co největší prostor, musí být tento prostor rozdělen. A k tomuto rozdělení musí existovat nějaká pravidla, která umožňují soužití. Svoboda předpokládá pravidla. Pravidla umožňující soužití bývají různá. A různě umožňují i svobodu, osobní svobodu. Velmi pěkný příklad je na Wikipedii – http://cs.wikipedia.org/wiki/Svoboda.

Hra jako model svobody: Soutěživá hra je modelem života s konflikty, modelem vyčleněným z reality do hřiště, kurtu nebo šachovnice, kde člověk nemusí mít strach z následků právě proto, že hra má spravedlivá pravidla, případně i rozhodčího. V takové hře se setkávají dvě svobody, které chtějí vyhrát. Na takovém modelu svobody je možné vidět několik atributů svobody:

• Protihráč neomezuje mou svobodu, ale naopak mi k ní dává příležitost. Moje svoboda končí tam, kde začíná jeho svoboda, a naopak.
• Svoboda mezi lidmi nutně vyžaduje pravidla, na která se lze spolehnout. Tato pravidla musí čestně dodržovat oba protihráči (týmy). A tato pravidla musí být spravedlivá, aby si oba dobře zahráli.
• Dobrá pravidla svobodu hráčů neomezují, ale vymezují. A pouze taková pravidla svobodu umožňují.

Něco podobného zná každý. Tam, kde pravidla neplatí, jen šílenec by se odvážil vyjet na dálnici, aby nepotkal někoho v protisměru. Ne náhodou patřily zejména kolektivní hry k výchově a zkušenosti z nich se promítají i do běžného života společnosti.

Pravidla patří ke svobodě mezi lidmi. Jsou v nás, jsou ve společnosti, jsou (i když nepsaná) v každém mezilidském vztahu – v manželství, v zájmových skupinách, v organizacích, na pracovištích.

Výchova dětí, školení, týmová práce a jiné – všechno má pravidla. Velmi se mi líbí pravidla Roberta Fulghuma v jeho knize Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce:

• O všechno se poděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Ukliď po sobě.
• Neber nic, co ti nepatří.
• Když někomu ublížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každé odpoledne si zdřímni a když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chyť někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. 

---

Na golfe s Bohom

"Jedného nedeľného dopoludnia po skončení omše si zašli Boh a svätý Peter zahrať golf. Boh začínal. Mocne sa rozpriahol a odpálil loptičku priamo do priestoru mimo hracie pole. Tesne pred tým, ako dopadla loptička na zem, vyrazil z najbližšieho krovia zajac, chytil ju do pysku a rozbehol sa s ňou smerom k jamke. Ale zrazu sa k zemi zniesol orol, uchytil zajaca do pazúrov a letel s ním smerom ponad trávu preč. Ale orla zbadal pytliak, zamieril a strelil. Orol zajaca pustil a ten spadol tak šikovne, že sa loptička z jeho pysku zgúľala priamo do jamky. Svätý Peter sa na Boha nahnevane pozrel a povedal: No čo to malo byť, toto? Chceš hrať golf, alebo sa chceš predvádzať? (Anthony de Mello: Modlitba žaby) 

Sloboda znamená mať voľný priestor s možnosťou voľby, kde môže človek rozhodovať sám o sebe a sám za seba. Keďže je tu u nás, na zemi viac ako jeden človek a navyše, má tento každý človek záujem zaberať čo najväčší priestor, musí sa tento priestor rozdeliť. A na to rozdelenie musia byť nejaké pravidlá, ktoré umožňujú spolužitie. Sloboda predpokladá pravidlá. Pravidlá umožňujúce spolužitie bývajú rôzne. A rôzne umožňujú aj slobodu, osobnú slobodu. Veľmi pekný príklad je na Wikipédii - http://cs.wikipedia.org/wiki/Svoboda.

Hra ako model slobody: Súťaživá hra je modelom života z konfliktami, model vydelený z reality do ihriska, kurtu, alebo šachovnice, kde človek nemusí mať strach z dôsledkov, práve preto, že hra má spravodlivé pravidlá, prípadne i rozhodcu. V takejto hre sa stretávajú dve slobody, ktoré chcú vyhrať. Na takomto modely slobody je možné vidieť niekoľko atribútov slobody:

• Protihráč neobmedzuje moju slobodu, ale naopak mi k nej dáva príležitosť. Moja sloboda končí tam, kde začína jeho sloboda a naopak.
• Sloboda medzi ľuďmi nutne vyžaduje pravidlá, na ktoré sa dá spoľahnúť. Tieto pravidlá musia dodržiavať čestne obaja protihráči (teamy). A tieto pravidlá musia byť spravodlivé, aby si obaja dobre zahrali.
• Dobré pravidlá slobodu hráčov neobmedzujú, ale vymedzujú. A iba takéto pravidlá slobodu umožňujú.

Niečo podobné pozná každý. Tam kde neplatia pravidlá, iba šialenec sa odváži vyjsť na diaľnicu, aby nestretol niekoho v protismere. Nie náhodou patrili najmä kolektívne hry k výchove a skúsenosti z nich sa premietajú aj do bežného života spoločnosti.

Pravidlá patria k slobode medzi ľuďmi. Sú v nás, sú v spoločnosti, sú (aj keď nepísané) v každom medziľudskom vzťahu. V manželstve, v záujmových skupinách, v organizáciách, na pracoviskách.

Výchova detí, školenie, teamová práca a iné, všetko má pravidlá. Veľmi sa mi páčia pravidlá Roberta Fulghuma v jeho knižke „Všetko, čo skutočne potrebujem vedieť, som sa naučil v materskej škôlke:

• O všetko sa rozdeľ.
• Hraj fér.
• Nikoho nebi.
• Vracaj veci tam, kde si ich našiel.
• Upratuj po sebe.
• Neber nič, čo ti nepatrí.
• Keď niekomu ublížiš, povedz, prepáč.
• Pred jedlom si umy ruky.
• Splachuj.
• Teplé koláčiky a studené mlieko ti urobia dobre.
• Ži vyrovnane – trochu sa uč a trochu premýšľaj a každý deň trochu maľuj a kresli a spievaj a tancuj a hraj sa a pracuj.
• Každý deň popoludní si zdriemni a keď vyrazíš do sveta, dávaj pozor na autá, chyť niekoho za ruku a drž sa s ostatnými pohromade.

Liberating Individuality

“A desperate patient complains to a psychiatrist: “Wherever I go, I have to take myself with me – and that ruins everything.”

I was raised in collectivism. Suppressing my “self” for the sake of a mass of unaware people. Subordinating my personal interests in favor of the crowd – ruled by someone, I don’t even know who. And then came freedom and the realization of self.

Maybe it was the times, maybe it was growing up, but I began to perceive myself from the inside.

I cut myself off from the Matrix of the crowd, from the collective, and I remained alone. Alone with myself – and free. I could do whatever I wanted. I realized that it was only up to me what I achieve, who I will be, where I will go. Wow, the universe of my individuality opened up to me. I was liberated.

But on the other hand... I also began to realize my abilities – and inabilities, traits, givens, possibilities, limitations. On one hand the wings of freedom in individuality, and on the other the burden of my own self. The real version of me. How can I be free and alone when I have to drag along everything I have? What I’ve been given. When I have to live with who I am. I wish I was different: better, more beautiful, wiser, more skillful, more talented. And had infinite time. Me, me, me...

And so, by thinking about who I could be, if I had more (everything), I lose who I am and what I have. How do I get out of that?

I read somewhere:

The only right path is forgiving yourself, and then forgiving others.
“The traits you hate in other people are your own traits
that you subconsciously try – with hatred and without success – to get rid of.
The traits you can tolerate in other people
are the traits you have definitively overcome.”

Start with yourself and within yourself. Accept yourself. Because, after all, both what we run from and what we long for, we carry inside of us.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.

---

Osvobozující individualita

 „Zoufalý pacient si stěžuje psychiatrovi: „Kamkoliv jdu, musím se vzít s sebou – a tím všechno pokazím.“

Byl jsem vychován v kolektivismu. Potlačoval jsem své „já“ ve prospěch masy nevědomých lidí. Podřizoval jsem své osobní zájmy ve prospěch davu ovládaného, ani nevím kým. A pak přišla svoboda a uvědomění si sama sebe.

Možná to bylo dobou, možná dospíváním, ale začal jsem se vnímat zevnitř.

Odpojil jsem se od Matrixu davu, od kolektivu, a zůstal jsem sám. Sám se sebou a svobodný. Mohl jsem dělat to, co jsem chtěl. Uvědomil jsem si, že záleží jen na mně, co dokážu, jaký budu, kam půjdu. Wow, otevřel se mi vesmír mojí individuality. Byl jsem osvobozen.

Ale na druhé straně… Začal jsem si stejně uvědomovat své schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, omezení. Na jedné straně křídla svobody v individualitě a na druhé straně tíha vlastního já. Toho skutečného mého já. Jak být svobodný a sám, když se musím vláčet s tím, co mám? Co jsem dostal. S tím, jaký jsem. Vždyť bych chtěl být jiný, lepší, krásnější, moudřejší, šikovnější, zručnější. A mít nekonečně času. Já, já, já…

A tak přemýšlením o tom, kým bych mohl být, kdybych dostal víc (všechno), ztrácím to, kým jsem a co mám. Jak z toho ven?

Někde jsem četl:

Jediná správná cesta je odpustit sám sobě a pak i odpustit druhým.
„Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvoje vlastnosti,
kterých se podvědomě snažíš nenávistí, ale bez úspěchu, zbavit.
Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,
jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil.“

Začít od sebe a u sebe. Přijmout sám sebe. Protože to, před čím utíkáme, i to, po čem toužíme, nosíme v sobě. 

---

Oslobodzujúca Individualita

"Zúfalý pacient sa sťažuje psychiatrovi: „Nech idem kdekoľvek, musím sa vziať so sebou – a tým všetko pokazím.“

Bol som vychovávaný v kolektivizme. Potlačujúc svoje „ja“ v prospech masy nevedomých ľudí. Podriaďoval som svoje osobné záujmy v prospech davu ovládaných, ani neviem kým. A potom nastala sloboda a uvedomenie si seba samého.

Možno to bolo dobou, možno to bolo dospievaním, ale začal som sa vnímať zvnútra.

Odstrihol som sa z Matrixu davu, z kolektívu a ostal som sám. Sám so sebou a slobodný. Mohol som robiť to čo som chcel. Vnímal som, že záleží len na mne, čo dokážem, aký budem, kam pôjdem. Wow, otvoril sa mi vesmír mojej individuality. Bol som oslobodený.

Ale na druhej strane.... Začal som si rovnako uvedomovať svoje schopnosti – neschopnosti, vlastnosti, danosti, možnosti, obmedzenosti. Na jednej strane krídla slobody v individualite a na druhej strane ťarcha vlastného ja. Presne takého toho reálneho môjho ja. Ako byť slobodný a sám, keď sa musím vláčiť s tým čo mám? Čo som dostal. S tým, aký som. Veď ja by som chcel byť iný, lepší, krajší, múdrejší, šikovnejší, zručnejší. A mať nekonečne času. Ja, ja, ja ...

A tak premýšľaním o tom, kým by som mohol byť, keby som dostal toho viac (všetko), strácam to, kým som, čo mám. Ako z toho von?

Kde som prečítal:
Jediná správna cesta je v odpustení sebe samému, a potom i odpustení druhým.
"Vlastnosti, ktoré nenávidíš u druhých ľudí, sú tvoje vlastnosti,
ktorých sa podvedome snažíš nenávisťou, a bez úspechu, zbaviť.
Vlastnosti, ktoré dokážeš tolerovať u druhých ľudí,
sú vlastnosti, ktorých si sa definitívne zbavil."

Začať od seba a u seba. Prijať sám seba. Lebo predsa, to od čoho utekáme aj to po čom túžime, nosíme v sebe.

Me, only me.

Once during training, I found out that a person has two motives for action: to avoid an unpleasant feeling, or, on the contrary, to experience a pleasant one. From this, I conclude that a person – like me – longs for a constant pleasant feeling. And this fact (the motive for action) was called selfishness, from which I infer that everyone is selfish, only not everyone is aware of it.

From a certain point of view, it looks interesting, but internally it nags at me and I keep thinking about how to explain that I’m not selfish, or at least to reassure myself that not everyone is selfish.

Let me try to reflect on it as a amateur. We humans have different opinions on selfishness or egoism. I see the problem in defining and perceiving the term. What is selfishness? Is it a human characteristic? Is it a relationship? Is it a mechanism encoded in our genes?

I perceive selfishness as a human trait that manifests itself in relation to one’s surroundings. This characteristic can be influenced and developed by our own will.

If I admit that a person acts in order to maintain or enhance a pleasant feeling, then I cannot call this selfishness, since it is not a trait directed toward others. Rather, it makes me reflect on when a person feels good and why they perceive it as good. And this leads me to abstract notions like conscience, justice, guilt, love, joy, happiness… 

A good and a bad feeling. The inner voice, the inner emotions. Good and evil.

A person, for example, is walking along a beach and sees another person drowning. And then comes the decision. There is an action – a person in need – and then a reaction – a decision. The situation forces one to respond because it takes away a pleasant feeling or offers to increase it. One feels that he should help in order to maintain, or not to lose, the good feeling. I think most people (no survey done) begin to lose their good feeling when they see someone in need, and that state pushes them to decide positively – to help. On the other hand, there is instinct. The instinct of self-preservation – I don’t want to drown myself. Instincts are lower on the imaginary pyramid of human needs and therefore act more urgently than feelings. And yet, there are people who suppress the instinct and act with the urge to increase their good feeling, or more likely, in accordance with conscience – to avoid a bad feeling. 

Can we say that the person who helps acts unselfishly? From one point of view, yes, certainly. But can we say that the person who does not help acts selfishly? I think this is irrelevant – we cannot judge selfishness based on inactivity alone. I think that the satisfaction of the good feeling is irrelevant in terms of the concept of selfishness. According to AI, selfishness is the prioritization of one’s own interests regardless of others, often with the intent to harm or exploit. 

Although there are subtle nuances in meaning between selfishness and egoism, for simplicity we can consider them synonyms. I perceive egoism as preferring oneself in relation to others, at any cost and always, even at the expense of others – as something that causes a negative, bad feeling. Am I programmed that way? Is it due to upbringing? Or did I come already pre-programmed? AI sees egoism more positively – as prioritizing one’s own interests, but with moderation and regard for others. 

So, if I reduce egoism to the fact that all positive or neutral resources (time, kindness, advice, humor, good mood, skills, food, drink, money, clothing, etc.) are devoted only to myself and I feel good about it, then conversely altruism might be when a person feels good about giving these resources away — about giving himself to the other person for the sake of their well-being, their good. 

I don’t want to call the motivating factors of human action egoism or altruism. It’s like calling breathing an art. The motivating factors (good or bad feeling) are only a means toward doing good or less beneficial, bad things. Just as breathing can serve to create beauty – art (wind instruments), or to do harm – slander, insults. By their fruits you will know them. Mt 7:16–20.

And where am I in all of this? What are my motives and what fruit do I bring? What is my true face? My true self?

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.  

---

Já, já, já, jenom já.

Jednou na školení jsem se dozvěděl, že člověk má dva motivy jednání: aby se vyhnul nepříjemnému pocitu, nebo naopak, aby prožil příjemný pocit. Z toho mi vyplývá, že člověk, jako například já, touží po neustálém příjemném pocitu. A tato skutečnost (motiv jednání) byla nazvána sobectvím, z čehož dovozuji, že sobec je každý, jen o tom ne každý ví.

Z určitého úhlu pohledu to vypadá zajímavě, ale uvnitř neustále přemýšlím nad tím, jak si vysvětlit, že sobec nejsem, nebo se alespoň uspokojit s tím, že ne každý je sobec.

Zkusím se nad tím zamyslet jako laik. My lidé máme na sobectví, respektive egoismus, různé názory. Problém vidím v definici a v vnímaní pojmu. Co je to sobectví? Je to vlastnost člověka? Je to vztah? Je to nějaký mechanismus a je zakódovaný v genech?

Já vnímám sobectví jako vlastnost člověka, která se projevuje ve vztahu k jeho okolí. Tuto vlastnost může člověk svou vůlí ovlivňovat a rozvíjet.

Pokud připustím, že člověk jedná proto, aby si udržel nebo posílil dobrý pocit, nemohu to nazývat sobectvím, protože nejde o vlastnost projevovanou vůči okolí. Spíš mě to nutí zamýšlet se nad tím, kdy má člověk dobrý pocit a proč ho jako dobrý vnímá. A vede mě to k abstraktním pojmům jako jsou svědomí, spravedlnost, vina, láska, radost, štěstí... 

Dobrý a špatný pocit. Vnitřní hlas, vnitřní emoce. Dobro a zlo.

Člověk třeba kráčí po pláži a uvidí jiného člověka, jak se topí. A začne se rozhodovat. Na akci – člověk v nouzi – chystá reakci – rozhodnutí. Okolnost jej nutí jednat, protože mu bere dobrý pocit, resp. mu nabízí ho posílit. Cítí, že by měl pomoci, aby si udržel dobrý pocit, nebo o něj nepřišel. Myslím, že většina lidí (anketu jsem samozřejmě nedělal) začne ztrácet dobrý pocit, když vidí člověka v nouzi a tato skutečnost je vede k tomu, aby se rozhodli kladně – pomoci. Proti tomu ale stojí pud. Pud sebezáchovy – nechci se utopit. Pud je na pomyslné pyramidě lidských potřeb níže než pocity, a proto působí naléhavěji. A přece se najdou lidé, kteří pud potlačí a jednají s nutkáním zvýšit dobrý pocit, případně, více v souladu se svědomím, vyhnout se špatnému pocitu.

Můžeme říct, že ten, kdo pomůže, jedná nesobecky? Z určitého hlediska určitě ano. Můžeme ale říct, že ten, kdo nepomůže, jedná sobecky? Myslím, že je to irelevantní posuzovat; z nečinnosti nedokážeme posoudit sobectví. Domnívám se, že uspokojování dobrého pocitu je z hlediska pojmu sobectví irelevantní. Podle AI je sobectví upřednostňování vlastních zájmů bez ohledu na ostatní, často s úmyslem jim uškodit nebo je využít.

Ačkoliv mezi sobectvím a egoismem existují jemné významové odstíny, pro zjednodušení je můžeme považovat za synonyma. Já vnímám egoismus jako upřednostňování sama sebe vůči okolí, za každou cenu a vždy, a to i na úkor okolí – jako něco, co způsobuje negativní, špatný pocit. Jsem na to naprogramován. Je to dáno výchovou? Nebo jsem už takto „předprogramován“ přišel na svět? AI vnímá egoismus o něco pozitivněji – jako upřednostňování vlastních zájmů, ale s mírou a ohledem na ostatní.

Pokud tedy omezím sobectví, resp. egoismus na to, že všechny pozitivní nebo neutrální zdroje (čas, vlídnost, radu, humor, dobrou náladu, schopnosti, jídlo, pití, peníze, oblečení atd.) věnuji jen sobě a mám z toho dobrý pocit, pak altruismus může být naopak to, když má člověk dobrý pocit z rozdávání těchto zdrojů, z „rozdávání sebe“ druhému za účelem jeho dobrého pocitu.

Nechci nazývat motivační činitele jednání člověka egoismem nebo altruismem. Je to jako nazývat dýchání uměním. Motivy (dobrý, špatný pocit) jsou jen prostředkem k vykonání dobrých nebo méně prospěšných, zlých věcí. Podobně jako dýchání může být prostředkem k tvorbě krásy – umění (hudba, poezie), nebo k šíření zla – pomluvy, urážky. Po ovoci je poznáte. Mt 7, 16–20.

A kde jsem v tom všem já sám? Jaké jsou mé motivy a jaké ovoce přináším já? Jaká je moje pravá tvář? Mé pravé já?

  

---

Ja, ja, ja, iba ja

Raz na školení som sa dozvedel, že človek má dva motívy konania; aby sa vyhol nepríjemnému pocitu, alebo naopak preto, aby mal príjemný pocit.  Z toho pre mňa vyplýva, že človek, ako napríklad ja, túži po neustálom príjemnom pocite. A táto skutočnosť (motív konania) bola nazvaná sebectvom, z čoho odvodzujem, že sebec je každý, len nie každý o tom vie.

Z určitého pohľadu to vyzerá zaujímavo, ale vnútorne ma to zožiera a tak neustále myslím na to, ako si vysvetliť, že sebec nie som, alebo prinajmenšom sa uspokojiť, že nie každý je sebec.

Skúsim sa nad tým zamyslieť ako neodborník. My ľudia máme na sebectvo, alebo egoizmus rôzne názory. Problém vidím v definovaní a vnímaní pojmu. Čo je sebectvo? Je to vlastnosť človeka? Je to vzťah? Je to mechanizmus a je v génoch človeka?

Ja vnímam sebectvo, ako vlastnosť človeka, ktorá sa prejavuje vo vzťahu k jeho okoliu. Túto vlastnosť môže človek svojou voľou ovplyvňovať, rozvíjať.

Keď pripustím, že človek koná preto, aby si udržal, alebo zveľadil dobrý pocit, tak to nemôžem nazvať sebectvom, nakoľko sa nejedná o vlastnosť prejavovanú smerom k okoliu. Skôr ma to tu núti zamýšľať sa nad tým, kedy má človek dobrý pocit a prečo ho vníma ako dobrý. A vedie ma to k abstraktným pojmom ako svedomie, spravodlivosť, vina, láska, radosť, šťastie, ... .

Dobrý a zlý pocit. Vnútorný hlas, vnútorné emócie. Dobro a zlo.

Človek napríklad ide po pláži a vidí iného človeka sa topiť. A začne sa rozhodovať. Na akciu – človek v núdzi, chystá reakciu – rozhodnutie. Okolnosť ho núti reagovať, pretože berie jeho dobrý pocit, resp. mu ho ponúka zveľadiť. Cíti, že by mal pomôcť, aby mal dobrý pocit, alebo aby ho nestratil. Myslím, že väčšina (prieskum som nerobil) ľudí začne strácať dobrý pocit, keď vidí človeka v núdzi a táto skutočnosť na nich pôsobí tak, aby sa rozhodovali kladne = pomôcť. Oproti tomu sa postaví pud. Pud sebazáchovy – nechcem sa utopiť. Pudy sú nižšie postavené na pomyselnej pyramíde uspokojovania ľudských potrieb a teda pôsobia na človeka naliehavejšie ako pocity. A predsa, nájdu sa ľudia, ktorý potlačia pud a konajú s nutkaním zvýšiť dobrý pocit, prípadne skôr, v zhode so svedomím – vyhnúť sa zlému pocitu.

Môžeme povedať, že ten ktorý pomôže koná nesebecky? Z istého hľadiska iste áno. Môžeme, ale povedať, že ten ktorý nepomôže koná sebecky? Tu si myslím, že je to irelevantné posudzovať – nedokážeme na základe nečinnosti zhodnotiť sebeckosť. Myslím, že uspokojovanie dobrého pocitu je irelevantné z hľadiska pojmu sebeckosť. Podľa AI, je sebectvo uprednostňovanie vlastných záujmov bez ohľadu na ostatných, často s úmyslom ich poškodiť alebo využiť. 

Aj keď sú medzi sebectvom a egoizmom jemné významové odtiene, pre zjednodušenie ich v môžeme považovať za synonymá. Ja vnímam  egoizmus ako dávanie prednosti sebe samému vo vzťahu k okoliu, za každú cenu a vždy, a to i na úkor okolia. Ako niečo, čo spôsobuje negatívny - zlý pocit. Som na to naprogramovaný. Je to dané výchovou? Alebo som už prišiel takto predprogramovaný? AI egoizmus vníma pozitívnejšie, ako uprednostňovanie vlastných záujmov, ale s mierou a ohľadom na ostatných.

Ak teda obmedzím egoizmus na to, že všetky pozitívne, alebo neutrálne zdroje (čas, vľúdnosť, radu, humor, dobrú náladu, schopnosti jedlo pitie, peniaze, oblečenie, atď.) venujem len sebe a mám z toho dobrý pocit, tak naopak altruizmus môže byť, keď má človek dobrý pocit z rozdávania týchto zdrojov, z rozdávania seba samého druhému, za účelom jeho dobrého pocitu.

Nechcem nazývať motivačné činitele konania človeka egoizmom alebo altruizmom. Je to ako nazývať dýchanie umením. Motivačné činitele (dobrý, zlý pocit) sú len prostriedkom ku konaniu dobrých, alebo menej prospešných, zlých vecí. Podobne oko dýchanie je prostriedkom v vytváraniu krásy – umeniu (dychové nástroje), alebo k pôsobeniu zla – osočovanie, nadávanie. Po ovocí ich poznáte. Mt 7, 16-20.

A kde som v tom všetkom ja. Aké sú moje motívy a aké ovocie prinášam. Aká je moja pravá tvár? Moje pravé ja?

Blackthorn bush

How to tell the truth

When I was young, I was touched by the film Behind the Blackthorn Bush. It’s “the final part of a loose trilogy from the Šumava forests, concluding the adventures of gamekeeper Straka and his grandson Véna, the heroes of the previous two parts called Under the Badger Rock and On the Poacher’s Trail. Once again, Véna comes to his grandfather in the beautiful Šumava hills to spend another unforgettable summer. His naively enchanted view of nature, thanks to his age and his grandfather, who teaches him to understand life and the laws of nature, has been replaced by a more understanding perspective, where the boy realizes that nature must be protected — and he tries to do so in his own childish way. This leads to a number of comic situations, which, however, tend to add to gamekeeper Straka’s worries rather than ease them.”

Recently I learned why the film is called Behind the Blackthorn Bush. At the end of the film, it is said that when father (forester Straka) and son wanted to tell each other the truth, they went “behind the blackthorn bush” and were honest with each other. I no longer remember the exact dialogue (I’ll have to borrow the DVD and quote it exactly, or maybe someone will add it in the comments), but I remember the feeling the scene gave me.

First reaction: “... did they always have to go behind the blackthorn bush?” Next thought: “... then most of the time they must have lied, because they didn’t always have time to go behind the bush. You had to make time for that.” At least now you see what I’m like. :-)

And two months later I understood: “Honesty is sometimes a bit bitter. If I remember my childhood experience at my grandparents’, sloes (blackthorn berries) are also bitter. And they prick.”

They’re bitter when unripe. But when they ripen, they’re sweet, sweet like plums. Could it be the same with honesty? Does it have to ripen before it can be accepted? Could it be the same with truth? What is the truth anyway?

Aristotle believed that truth involves a correspondence between our knowledge or statements and the actual state of reality. This is often referred to as the correspondence theory of truth.  The Latin phrase "Veritas est adaequatio rei et intellectus," attributed to Thomas Aquinas, translates to "Truth is the adaequatio (or conformity, adequation) of thing and intellect". This statement, central to Aquinas's theory of truth, means that truth exists when there is a correspondence between what is in the mind (intellect) and what exists in reality (the thing). Truth hides beneath the surface of appearances and must be uncovered intellectually. I quite agree with that. But even here it says that truth depends on knowledge. Therefore it is subjective. (That's all for this article about truth. I'll address truth itself another time, if ever.)

The point of the article is: how to tell a subjective truth when we don’t have “a blackthorn bush at hand.” How to tell it when it’s bitter. Is it still unripe then? Let it ripen, or serve it “still bitter”? And what if it rots before it ripens?

When we “come out with the truth,” we are already judging, evaluating — in other words, criticizing. We are assessing the match between knowledge and the thing. Judging, evaluating, honesty, criticism — what an ungrateful task for a manager, a leader. Is it even necessary? And how to do it — how to come out with the truth? How to Criticize (and Have Them Thank You)?

For now, I judge, evaluate, and criticize. I try to be committed to the truth, especially when it comes to others and according to my knowledge and courage. I try to act in line with my understanding, and I try to ensure my colleagues act in line with my understanding (of course in relevant areas — such as the direction of the company, customer relations, team spirit, etc.). In the best of intentions, I influence my colleagues — formally during joint evaluations, performance reviews, and informally in the office, in the hallway, at lunch. Honestly and fairly (sometimes bitterly). Do I have the right to do that? Or, on the contrary, is it my duty? Or is it my need?

And I don’t even have to go to my colleagues — I have small children at home. And I do the same. Should I? And if so, how do I do it so I leave them space for their opinion, so I don’t manipulate them, but clearly and understandably express my stance while allowing them their own freedom? So I don’t cling to my absolute view, but also don’t fall into boundless relativism?

At work, I’ve taken inspiration from a training and I try to set agreements instead of relying on the manager’s whim, and I try to judge the fruit (truth) against established, agreed, and generally accepted agreements (sometimes tasks) that I am also subject to (so colleagues can also assess my conformity to reality) — and then I evaluate based on this (agreed) conformity.

Set the goal and define the territory with processes so that everyone knows what and how. So that everyone first has the knowledge, the rules, and only then the judgment, the evaluation.

I try. Sometimes I stumble, but I get up again, apologize for the mistake, and go on. Continuing in the same effort.

But how to come out with the truth — the art of criticizing, the art of “the blackthorn bush.” How?

When I try to tell colleagues the truth, especially an unpleasant one for them, I try to step into the moccasins of the object of my honesty: “This is probably how I would solve it if I were in your place.” Or: “This is how I solved it when I was in your place. Do you think it’s right in your view? And is it acceptable to you, are you able to act like that next time?”

In my opinion, a manager must repeatedly undergo the “blackthorn bush” and learn the art of the blackthorn bush. (One friend would immediately cross that out, but I want to emphasize the urgency of the art of the blackthorn bush.) My ideal manager cares about the personal growth (without manipulation) of their colleagues. And that’s why the art of the blackthorn bush is important.

How to come out with a confession, with the truth about yourself, that’s a topic for another article.

The soles ripen and become sweet, but their thorns never fall off.

BTW: Anyone who wants to protest against the taste of sloes, feel free — but I’m not giving up this allegory :-). Otherwise, I look forward to comments, opinions, and help in my growth. Try the art of the blackthorn bush on me, I’ll thank you. Maybe.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007.  Updated. English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

 

Jak s pravdou ven

Když jsem byl malý, oslovil mě film Za trnkovým keřem. Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který ho učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a také se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají než naopak.“

Nedávno jsem se dozvěděl, proč se film jmenuje Za trnkovým keřem. Na konci filmu bylo řečeno, že když si chtěli otec (hajný Straka) se synem říci pravdu, šli „za trnkový keř“ a byli k sobě upřímní. Už si ten dialog přesně nepamatuji (musím si půjčit DVD a pak ho ocitovat přesně, nebo mě někdo doplní v komentáři), ale pamatuji si pocit, který ve mně ten dialog vyvolal.

První reakce: „… to museli jít vždycky za trnkový keř?“ Následná myšlenka: „… to si pak většinou lhali, protože ne vždy měli čas jít za trnkový keř. Na to si museli najít čas.“ Alespoň vidíte, jaký jsem. :-)

 

A po dvou měsících tomu rozumím: „Upřímnost bývá někdy trpká. Pokud si pamatuji zážitek z dětství u prarodičů – i trnky jsou trpké. A píchají.“

Trpké jsou, když jsou nezralé. Ale když dozrají, jsou sladké. Sladké jako švestky. Může to tak být i s upřímností? Musí dozrát, aby se dala přijmout? Může to tak být i s pravdou? Co je to vůbec pravda?

Pravda je shoda mezi poznáním a věcí (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés. „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat. S tím docela souhlasím. Ale už tady se píše, že pravda závisí na poznání. Takže je subjektivní. (Tolik k pravdě v tomto článku. Pravdě jako takové, pokud vůbec, se budu věnovat někdy jindy, nebo vůbec.)

Pointa článku je: jak říct subjektivní pravdu, když nemáme po ruce trnkový keř. Jak ji říct, když je trpká. Je tehdy ještě nezralá? Nechat ji dozrát, nebo použít „zatím trpkou“? A co když shnije dřív, než dozraje?

Když jdeme s pravdou ven, už posuzujeme, hodnotíme, tedy kritizujeme. Posuzujeme shodu mezi poznáním a věcí. Posuzování, hodnocení, upřímnost, kritika – jaká to nevděčná úloha manažera, lídra. Je to vůbec nutné? A jak na to – jak s pravdou ven? Jak kritizovat, aby mi poděkovali?

Zatím hodnotím, posuzuji, kritizuji. Snažím se být oddaný pravdě (podle svého poznání a odvahy), snažím se jednat v souladu se svým poznáním a snažím se, aby i kolegové jednali v souladu s mým poznáním (samozřejmě v relevantních tématech – jako je směřování společnosti, vztah k zákazníkům, týmový duch atd.). Prostě v nejlepším přesvědčení působím na kolegy – a to ať už formálně při společném hodnocení, hodnotících rozhovorech, nebo neformálně v kanceláři, na chodbě, u oběda. Upřímně a spravedlivě (někdy trpce). Mám na to právo? Nebo naopak, je to má povinnost? Nebo jinak, je to má potřeba?

A nemusím chodit ani ke kolegům, vždyť mám doma malé děti. A dělám to samé. Mám? A pokud ano, jak to mám dělat, tak, abych jim nechal prostor pro jejich názor, abych jimi nemanipuloval, ale jasně a srozumitelně jim vyjádřil svůj postoj a umožnil jim vlastní svobodu? Abych se nedržel svého absolutního názoru, ale neupadl do bezbřehého relativismu?

V práci jsem si vzal příklad ze školení a snažím se nastavit dohody místo libovůle vedoucího a snažím se posuzovat věci (pravdu) vůči nastaveným, odsouhlaseným a obecně přijatým dohodám (někdy úkolům), kterým podléhám i já (takže i kolegové mohou posuzovat mou shodu se skutečností) a pak hodnotím na základě takovéto (odsouhlasené) shody.

Určit cíl a procesy vytýčit území, aby každý věděl, co a jak. Aby každý měl nejdřív poznání, pravidla a až potom posuzování, hodnocení.

Snažím se. Někdy zakopnu, ale znovu vstanu, omluvím se za chybu a jdu dál. Pokračuji ve stejné snaze.

Ale jak s pravdou ven – umění kritizovat, umění trnkového keře. Jak?

Když se snažím říci pravdu kolegům, zejména pro ně nepříjemnou, snažím se obout si mokasíny objektu mé upřímnosti: „Tak a tak bych to pravděpodobně řešil já na tvém místě.“ Nebo: „Tak jsem to řešil já, když jsem byl na tvém místě. Myslíš, že je to podle tebe správné? A je to pro tebe přijatelné, jsi schopen tak příště jednat?“

Podle mého názoru musí manažer opakovaně podstupovat trnkový keř a naučit se umění trnkového keře. (Musel by mě jeden kamarád hned opravit, ale chci zdůraznit naléhavost umění trnkového keře.) V mé představě ideálního manažera mu záleží na osobním růstu (bez manipulace) svých kolegů. A proto je důležité umění trnkového keře.

Jak jít ven s přiznáním – s pravdou o sobě – to je už téma na jiný článek.

Trnky dozrají a jsou sladké, ale trny jim neodpadnou. 

P. S. Kdo by chtěl protestovat proti chuti trnek, klidně může, ale této alegorie se nehodlám vzdát :-). Jinak se těším na komentáře, názory a pomoc v mém růstu. Zkuste si na mně umění trnkového keře – poděkuji. Možná. 

---

Ako s pravdou von.

Keď som bol malý, oslovil ma film "Za trnkovým keřem". Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který jej učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a taky se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají, než naopak.“

Nedávno som sa dozvedel, prečo sa film volá „Za trnkovým keřem". Na konci filmu bolo povedané, že keď si chceli otec (hájnik Straka) so synom povedať pravdu, šli „za trnkový keř“ a boli k sebe úprimní. Už si ten dialóg presne nepamätám, (musím si požičať DVD a potom to odcitujem presne, alebo to dopíše za mňa niekto v komentári), ale pamätám si pocit, ktorý vo mne ten dialóg vyvolal.

Prvá reakcia: „.. to museli ísť vždy za trnkový krík?“ Následná myšlienka: „ ... to si potom väčšinou klamali, lebo nie vždy mali čas ísť za trnkový krík. Na to si museli nájsť čas.“ Aspoň vidíte, aký som.:-)

A po dvoch mesiacoch to rozumiem : „ Úprimnosť býva niekedy trpká. Pokiaľ si pamätám zážitok z detstva u starých rodičov sú aj trnky trpké. A pichajú.“

Trpké sú, keď sú nezrelé. Ale keď dozrejú, sú sladké. Sladké ako slivky. Môže to byť tak aj s úprimnosťou? Musí dozrieť, aby sa dal prijať? Môže to byť tak aj s pravdou? Čo je to vôbec pravda?

Pravda je zhoda medzi poznaním a vecou (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda sa skrýva pod povrchom javov a treba ju intelektuálne odkrývať. Celkom s tým súhlasím. Ale už v tomto momente sa píše, že pravda závisí od poznania. Takže je subjektívna. Toľko k pravde v tomto článku. Pravde ako takej, ak vôbec, venujem niektoré iné zamyslenie.

Pointa článku je ako povedať subjektívnu pravdu keď nemáme po ruke trnkový ker. Ako ju povedať, keď je trpká. Je vtedy ešte nedozretá. Nechať ju dozrieť, alebo použiť „za trpka“? A čo ak vyhnije skorej než dozreje?

Keď ideme s pravdou von, už posudzujeme, hodnotíme, teda kritizujeme. Posudzujeme zhodu medzi poznaním a vecou.

Posudzovanie, hodnotenie, úprimnosť, kritika – aká to nevďačná úloha manažéra, lídra. Je to vôbec nutné? A ako na to ako s pravdou von. Ako kritizovať, aby mi poďakovali?

Ale zatiaľ hodnotím, posudzujem, kritizujem. Snažím sa byť oddaný pravde (podľa svojho poznania a odvahy), snažím sa konať v zhode s mojím poznaním a snažím sa, aby aj kolegovia okolo konali v zhode s mojím poznaním (samozrejme v relevantných témach – ako napr. smerovanie spoločnosti, vzťah k zákazníkom, teamový duch, atď.) Proste v najlepšom presvedčení pôsobím na kolegov a to či už formálne pri spoločnom hodnotení, hodnotiacich rozhovoroch, alebo neformálne v kancelárii, na chodbe, pri obede. Úprimne a spravodlivo (niekedy trpko). Mám na to právo? Alebo naopak, je to moja povinnosť? Alebo inak, je to moja potreba?

Ale nemusím chodiť ani ku kolegom, veď mám doma malé deti. A robím to isté. Mám? Ak áno ako to mám robiť tak, aby som im nechal priestor na svoj názor, aby som nimi nemanipuloval, ale aby som im jasne a zrozumiteľne vyjadril svoj postoj a umožnil im vlastnú slobodu? Aby som sa nedržal svojho absolútneho názoru, ale aby som neupadol do bezbrehého relativizmu?

V práci som si zobral príklad zo školenia a snažím sa nastaviť dohody, namiesto ľubovôle vedúceho a snažím sa posudzovať  veci (pravdu) voči nastaveným, odsúhlaseným a všeobecne prijatým dohodám (niekedy úlohám), ktorým podlieham aj ja (takže aj kolegovia môžu posudzovať moju zhodu so skutočnosťou) a potom hodnotím na základe takejto (odsúhlasenej) zhody.

Určiť cieľ a procesmi vytýčiť teritórium, aby každý vedel čo a ako. Aby každý mal najskôr poznanie, pravidlá a až potom posudzovanie, hodnotenie. 

Snažím sa. Niekedy sa potknem, ale znovu vstanem, ospravedlním sa za chybu a idem ďalej. Pokračujem v tej istej snahe.

Ale ako s pravdou von – umenie kritizovať, umenie trnkového kríku. Ako?

Keď sa snažím hovoriť pravdu kolegom, najme pre nich nepríjemnú, tak sa snažím obuť mokasíny objektu mojej úprimnosti. „Tak a tak by som to pravdepodobne riešil ja na tvojom mieste.“ Alebo: „Tak som to riešil ja, keď som bol na tvojom mieste. Myslíš, že je to správne podľa teba. A je to pre teba prijateľné, si schopný tak na budúce konať?“

Podľa môjho názoru, manažér musí podstupovať opakovane trnkový ker a naučiť sa umeniu trnkového kríku. (Musí by mi jeden kamarát hneď preškrtol, ale chcem podčiarknuť naliehavosť umenia trnkového kríku.) Mojej predstave ideálneho manažéra záleží na osobnom raste (bez manipulácie) svojich kolegov. A preto je dôležité umenie trnkového kríka.

Ako ísť s von s priznaním, s pravdou o sebe, to je už námet na iný článok.

Trnky dozrejú a sú sladké, ale tŕne im neodpadnú.

P.S. Kto by tu chcel proti protestovať proti chuti trniek, pokojne môže, ale tejto alegórie sa nemienim vzdať:-). Ináč sa teším na komentáre, názory a pomoc v mojom raste. Skúste si na mne umenie trnkového kríku – poďakujem. Možno.

Snow removal

Once upon a time, there was a beautiful clean path. It was late autumn, there were no leaves left on the trees, the wind had already dried the mud and cleaned the paths. Onto this path, snow began to fall. Slowly. Beautiful, pure, and white snow. It fell long and thick.  The flakes were large and moist, causing them to stick together and build up quickly on surfaces. The path soon disappeared under the blanket of snow and blended into the surrounding landscape in one white cover.

A great deal of snow fell. The snowstorm lasted several days, but then the sun came out and the snow began to melt. At night it froze again, and during the day it melted a little. And so on and so forth.

Since this path was in our yard, and I wanted the path to be clean and dry again, I had to start clearing the snow. I cleared away the snow, and under it was ice. I had to take a pickaxe and had a hard time breaking the ice. Under the ice, there was mud with old rotting leaves. Who knows how it got there, but it was there. I swept it up a bit and left the rest of the job to the sun and the wind.

Soon the path was dry and clean.

As I was shoveling snow and seeing the ice, mud, and the sun's work, it occurred to me that a person is alive (or just surviving) and thinks everything is fine. When people were born, they were so beautiful and pure. At the beginning, they were so lovely. But without noticing, they gradually became buried under “the snow” of life’s routines, habits (and bad habits), passions, principles, perhaps even lies and falseness. As long as the cold and frost lasts, a person feels fine. But then comes some “thaw,” a sudden event, and the person notices they can’t even move.

If they have enough will and sense, they’ll throw off that snow — the covering of bad habits and indifferent matters. Maybe someone will have to advise them to clear away the snow, and maybe a good friend will even help remove it and open their eyes. From the outside, a person looks so beautifully white, people like them, and they might never realize the truth on their own. But then they run into ice — the hardness of the heart. When a person has cleared the snow on the way to their inner self, they think they’ve won. But this is when the real challenge comes. Many people end their journey here, choosing instead to be buried under snow again.

But those who go on, after breaking the ice barrier, will find mud, mire, the bottom, the roots. All it takes is a bit of sweeping and letting the sun and wind cleanse you…

We live in a world full of pretense and boredom (among other things). So it’s no wonder that even behind love there can be many other things hidden. A person easily succumbs to self-deception, to the illusion of love. They start clearing the snow of their ordinariness, the covering of infatuation. And here comes the test of ice. The hardness of life, obstacles, adversities. Will they overcome it? Will they break the ice, pass through trials and hardships? This is where true love begins — the willingness to break the ice. How many people make it through the ice? Surely many, they just need a bigger thaw. From the other side. From another person. From other people. From the outside, we need to feel the warmth of the sun of love — from Him, from people, from a partner.

Mud is easier to clean up (just don’t wrinkle your nose). And it’s impossible to get rid of it without the sun and wind. It’s impossible for a person to cleanse themselves alone. They can’t do it without the sun and wind.

And what about me? Where am I? Have I even found that snow-covered path yet? Ah, here it is. But what kind of path is it? Where does it lead? Which way should I go, where to start? But I can’t walk on it while it’s snow-covered, can I? I’ll clear it a bit so I can walk more easily. How easy it is from the top. The sun is shining, it’s not freezing, so the snow has softened. The covering is mushy. How wonderful I am doing. I’m thrilled with the quick progress. I’ll keep uncovering the path, and perhaps, I’ll help others clear theirs too. I’ll help the whole world clear the snow. This is great — it’s going so easily...

But wait… This is a betrayal. It’s not working. It’s pure ice, stopping me right when I’ve gained momentum. I give up, this just isn’t working. I can’t do it alone. Help!

Should I just throw the shovel into the snow? Should I stop? Sun, at least you help me,.

 

The article was originally written in the Slovak language on 2nd January 1995, published in 2007. Updated and English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

Úklid sněhu

Byl jednou jeden krásný čistý chodník. Bylo pozdní podzim a na stromech již nebylo listí, i vítr už vysušil bláto a chodníky vyčistil.

Na chodník začal padat sníh. Pomalu. Sníh krásný, čistý a bílý. Padal dlouze a hustě. Za chvíli se chodník ztratil a splynul s okolní krajinou do jedné bílé pokrývky.

Sněhu napadlo opravdu hodně. Ale pak, po dlouhé sněhové bouři, která trvala několik dní, vyšlo slunce a sníh se začal topit. V noci opět zmrzl a přes den zas trochu roztál.

Protože ten chodník byl na našem dvoře, musel jsem ten sníh začít odklízet, chtěl jsem mít chodník zas čistý a suchý. Odhrnul jsem sníh, ale pod sněhem byl led. Vzal jsem krumpáč a ten led jsem stěží rozbíjel. A pod ledem jsem ukázalo bláto s uhnívajícím listím. Kdo ví, jak se tam dostalo, ale bylo tam. Trochu jsem to zametl a zbytek práce nechal slunci a větru.

Za chvíli byl chodník zas suchý a čistý.

Když jsem tak odklízel ten sníh a viděl led, bláto a práci slunce, napadlo mě, že člověk žije (nebo jen přežívá) a zdá se mu, že je všechno v pořádku. Když se narodil, byl přece tak krásný a čistý. Na začátku byl přece tak nádherný. Ale ani si nevšiml, jak postupně zapadával sněhem stereotypu života, zvyky (i zlozvyky), vášnivostmi, zásadami, možná i lžemi a falešností. Dokud trvá zima a mráz, člověk je v pohodě. Ale pak přijde nějaké to „tání“, náhlá událost a člověk si všimne, že se nemůže ani pohnout.

Pokud má dostatek vůle a rozumu, odklidí ten sníh — obal špatných návyků a lhostejných věcí. Možná mu někdo bude muset poradit, aby ten sníh odklidil, a možná mu dobrý přítel s tím sněhem i pomůže. Zvenčí je člověk tak krásný a bílý, lidé ho mají rádi, sám by na to asi nepřišel. Ale pak narazí na led — na tvrdost svého srdce. Když člověk uklidil sníh na cestě do svého nitra, myslel si, že už má vyhráno… Ale právě teď to přijde. Tady hodně lidí končí svou cestu k sobě. Raději se znovu nechají zasypat sněhem. Kdo však pokračuje dál, najde po rozbití ledové ochrany bláto, bahno, dno, kořeny. Stačí jen trochu zamést a nechat se očistit sluncem a větrem…

Žijeme ve světě plném přetvářky a nudy (mimo jiné). A tak není divu, že i za láskou se často skrývá mnoho jiného. Člověk snadno podlehne sebeklamu, iluzi lásky. Začne odklízet sníh své všednosti, obal zamilovanosti. A tady přijde zkouška ledem. Tvrdost života, překážky, protivenství. Zvládne to? Prosekne a rozbije led, překoná zkoušky a protivenství? Tady začíná pravá láska — ochota prolomit led. Kolik lidí se dostane přes ledovou krustu? Určitě hodně, jen potřebují větší oblevu. Z druhé strany. Od druhé osoby. Od druhých lidí. Zvenčí musíme cítit teplo slunce lásky. Od Něho, od lidí, od partnera.

Bláto se uklízí snáz (jen nesmíme ohrnovat nos). A není možné se ho zbavit bez slunce a větru. Není možné, aby se člověk očistil sám. Nemůže to udělat bez slunce a větru.

A co já? Kde jsem já? Našel jsem už vůbec ten zasněžený chodník? Aha, tady je. Ale co je to za chodník? Kam vede? Kterým směrem se mám dát? Ale přece nemohu jít po takovém zasněženém? Trochu to uklidím, aby se mi šlo snáz. Jak lehce to jde shora. Sluníčko hřeje, nemrzne, a tak i sníh povolil. Obal je měkký. Jak krásně mi to jde. Jsem nadšený rychlým pokrokem. Budu odkrývat dál ten chodník, ba pomůžu i druhým odklízet. Cože, celému světu pomůžu odklidit ten sníh. To je skvělé, vždyť to jde samo…

Ale co to… To je zrada. Vždyť to nejde. To je ledovka. Takhle mě zabrzdit, když jsem se tak rozjel. Kašlu na to, vždyť to fakt nejde. Vždyť sám to vůbec nezvládnu. Pomoc!

Mám už hodit lopatu do sněhu? Mám s tím přestat? Slunce, aspoň ty mi pomoz. 

---

Odpratávanie snehu  

Bol raz jeden krásny čistý chodník. Bolo to neskoro na jeseň, keď už na stromoch nebolo lístia a  vietor už vysušil blato, i chodníky vyčistil.

Na chodník začal padať sneh. Pomaly. Sneh krásny, čistý a biely. Padal dlho a husto, takže za chvíľu sa chodník stratil a splynul s okolitou krajinou do jednej bielej pokrývky.

Snehu napadlo veľmi veľa. Potom však, po dlhej snehovej búrke, ktorá trvala niekoľko dní, vyšlo slnko a sneh sa začal topiť. V noci opäť stuhol a cez deň sa opäť trochu roztápal.

Keďže tento chodník bol na našom dvore, začal som ten sneh začať odpratávať, lebo som chcel mať chodník znovu čistý a suchý. Odpratal som sneh a pod snehom bol ľad. Tak som musel vziať krompáč a ten ľad prácne rozbiť. A pod snehom bolo blato so zhnitými listami. Ktovie, ako sa tam vzalo, ale bolo tam. Trochu som to pozametal a ostatné nechal na slnko a vietor.

Za chvíľu bol chodník suchý a čistý.

Ako som odpratával ten sneh a videl ľad, blato a prácu slnka, napadlo ma, že človek žije (alebo len prežíva) a zdá sa mu všetko v pohode. Veď keď sa narodil bol taký krásny a čistý. Veď na začiatku bol taký krásny. Ale ani nezbadal, ako postupne zapadával snehom stereotypu života, zvykmi (aj zlozvykmi), náruživosťami, zásadami, možno i klamstvami a falošnosťou. Kým trvá mráz, je človek v pohode. Ale potom príde nejaký „odmäk“, náhla udalosť a človek si všimne, že sa nemôže ani pohnúť.

Ak má dosť vôle a rozumu, tak si odhádže ten sneh, ten obal zlých návykov a ľahostajných vecí. Možno mu bude niekto musieť poradiť, aby si ten sneh odhádzal a možno mu dobrý priateľ ten sneh aj pomôže odpratať, otvoriť oči. Veď človek je zvonku taký krásny biely, ľudia ho majú radi, sám by na to asi neprišiel. Ale v tom narazí na ľad – na tvrdosť srdca. Keď človek odhádzal sneh na ceste do svojho vnútra, myslel si, že už má vyhraté... Ale práve teraz to príde. Na tomto mieste veľa ľudí končí svoju púť do seba. Radšej sa znova nechajú zapadnúť snehom. Kto však pokračuje ďalej, nájde po rozbití ľadovej ochrany blato, bahno, dno, pôvod. Stačí len trochu pozametať a nechať sa očistiť slnkom a vetrom...

Žijeme vo svete plnom pretvárky a nudy (okrem iných vecí). A tak nečudo, že aj za lásku sa skrýva veľa iných vecí. A človek podľahne ľahko sebaklamu, ilúzii lásky. Začne odhŕňať, odpratávať sneh jeho všednosti, obal zamilovanosti. A tu príde skúška ľadom. Tvrdosť života, prekážky, protivenstvá. Zdolá to? Presekne a rozbije ľad, prekoná skúšky a protivenstvá? Tu sa začína pravá láska. Ochota prelomiť ľad. Veľmi málo, alebo veľmi veľa ľudí prejde ľadom? Určite veľa, len potrebujú väčší odmäk. Z druhej strany. Od druhej osoby. Od druhých ľudí. Zvonku musíme cítiť teplo slnka lásky. Od Neho, od ľudí, od partnera.

Bahno sa upratuje ľahšie (len netreba krčiť nosom). A je nemožné sa ho zbaviť bez slnka a vetra. Je nemožné človeka vyčistiť jemu samotnému. Nemôže to spraviť bez slnka a vetra.

A čo ja? Kde som ja? Našiel som už vôbec ten zasnežený chodník? Aha, tu je. Ale čo je to za chodník? Kam vedie? Ktorým smerom sa mám dať? Ale veď nemôžem ísť po takom zasneženom? Trochu to odhádžem, aby sa mi ľahšie išlo. Ako ľahko to zvrchu ide. Slniečko prihrieva, nemrzne, nuž i sneh popustil. Obal je mäkký. Ako krásne mi to ide. Som nadšený rýchlym pokrokom. Budem odkrývať ďalej ten chodník, ba pomôžem aj druhým odhŕňať. Čo, celému svetu pomôžem odpratať ten sneh. To je super, veď to ide samé...

No ale toto... To je zrada. Veď to nejde. To je ľadisko, takto naštartovaného ma zabrzdiť. Ja to kašlem, veď to fakticky nejde. Veď to, samému mi to vôbec nejde. Pomóc.

Čo už mám hodiť lopatu do snehu? Mám s tým prestať? Slnko, aspoň ty mi pomôž.

What am I like?

A short comment from 2025: When I wrote this article in 1994, I had just read The Prophet by Kahlil Gibran ...

 ... and I wanted to imitate it. Yes, it’s loud and moralizing. As I mention in the comments below, I was shouting at myself to realize certain things. I was trying to describe my problems and do something about them. Another comment challenged me to go into more detail. Yes, I will try to describe things more deeply in future articles.

 “There are four approaches to the pain of life that we generally call discipline: delaying gratification, accepting responsibility, dedication to truth, and balancing extremes. The stumbling block is not the complexity of these techniques, but the will to use them. They are more likely to bring us pain than protect us from it; one who avoids the necessary hardship will also try to avoid using these techniques.” (M. Scott Peck)

Thank you very much for the comments.

 

Written 8 Jan 1994, published 3 Sep 2007

And they asked the prophet: “Tell us something about people.”
And he answered: “I tell you a mixture of my thoughts, the ones I feel when I look at you.”

You speak of courage, and truly you are courageous – very much so. Look at little Simba from the story The Lion King. He was brave too. Scar told him that only the bravest could go beyond the mountains (where his father had forbidden him to go). And he let himself be provoked. And how did it end? What does courage do to young people today? The brave one is the one who drinks more, who parties more, who is not afraid to break the law … And Simba's father Mufasa says he is brave only when he must be. He doesn’t destroy the hyenas – only when he defends justice. He doesn’t kill his brother Scar – even though it ultimately cost him his life.

You speak of democracy. It's a beautiful idea. But you lack boundaries of tolerance. When foolishness becomes the majority, it prevails. You think that when the majority believe something, it must be true. Wrong. You think that if your rulers feed you and let you sleep, they can govern however they want. Wrong again. You abandon responsibility. You tell yourselves democracy exists in your country. But what does that matter if it doesn’t live in your hearts? You’re always searching for someone to blame, but you haven’t found anyone you can truly trust. You pretend to be free, and maybe you’d rather be slaves. You work like ants but don’t understand what it’s all for. You think you rule something, but something rules you. You want to govern yourselves, but you cannot accept responsibility.

You speak of a hard life. It's one of the greatest truths. But you don’t accept this fact, and it keeps troubling you. Life is a series of problems. Do you want to solve them or complain about them? Do you want to teach your children to solve them, or let them weep over them? Most of you don’t even grasp how difficult life really is. You cry over how huge your problems are, as if life were usually easy, or as if it were supposed to be that way by default. You want to deal with problems, but you lack discipline. Discipline and its four tools: delaying gratification, accepting responsibility, dedication to truth, and balancing extremes.

You want to be free, but you don’t want to accept responsibility. Not even the responsibility of choosing your representatives. You just complain that they do whatever they want with you, and you don’t even try to change it.

Only a fool licks the icing off the cake first and then eats the dry middle. You don’t wait and do the unpleasant things first – you want to feel good right away.

And finally, remember; even if you had true self-discipline, but lacked love, you would be like a well-tuned, polished, and beautiful harp – that makes no melody. And does the musician come and swing the harp at the audience? No – he plays its strings.

Because Love is, in the end, the only thing that truly matters.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.  

---

Jaký jsem?  

Poznámka z roku 2025: Když jsem v roce 1994 napsal tento článek, právě jsem četl Proroka od Chalíla Džibrána. A chtěl jsem ho napodobit. Ano, je to ukřičené a moralizující. Jak píšu v komentáři, křičím na sebe, abych si některé věci uvědomil. Snažil jsem se popsat své problémy a něco s nimi udělat. Další komentář mě vyzývá, abych to rozvedl podrobněji. Ano, budu se snažit o podrobnější popis v dalších nových článcích. 

„Přístupy k problémům způsobeným strastmi, které obecně nazýváme disciplínou, jsou čtyři: odložení uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů. Kámen úrazu není složitost těchto technik, ale vůle je použít. Spíše nám totiž bolest přinesou, než aby nás od ní chránily; kdo se vyhýbá těžkostem, které jsou na místě, bude se chtít vyhnout i použití těchto technik.“ (M. Scott Peck)

Děkuji mnohokrát za komentáře.

Napsáno 8. 1. 1994, publikováno 3. 9. 2007

A ptali se proroka: „Řekni nám něco o lidech.“ A on odpověděl: „Mluvím k vám směsicí svých myšlenek, které cítím, když se na vás dívám.“

Mluvíte o odvaze, a opravdu jste odvážní – a pořádně odvážní. Podívejte se na malého Simbu z pohádky Lví král. I on byl odvážný. Scar mu řekl, že za hory (kam mu otec zakázal chodit) mohou jít jen ti nejodvážnější. A on se nechal vyprovokovat. A jak to dopadlo? Co dnes odvaha dělá s mladými lidmi? Odvážný je ten, kdo víc vypije, kdo si víc užije, kdo se nebojí porušit zákon... A Simbův otec Mufasa říká, že on je odvážný jen tehdy, když musí. Neničí hyeny, pouze brání spravedlnost, nezabije bratra Scara – i když ho to nakonec stálo život.

Mluvíte o demokracii. Je to krásná myšlenka. Ale chybí vám hranice tolerance. Když bude hloupost v převaze, prosadí se. Myslíte si, že když si většina něco myslí, má pravdu. Omyl. Myslíte si, že když vám páni dají najíst a vyspat se, ať si vládnou, jak chtějí. Omyl. Zříkáte se odpovědnosti. Namlouváte si, že ve vašem státě je demokracie. Ale co z toho, když není ve vašich srdcích. Pořád hledáte viníky, ale nenalezli jste nikoho, komu byste mohli věřit. Hrajete si na svobodné, a přitom byste možná raději byli otroky. Stále pracujete jako mravenci a nevíte, jaký to má vše smysl. Myslíte si, že něčemu vládnete, ale něco vládne vám. Chcete si vládnout sami, ale nedokážete přijmout odpovědnost. 

Mluvíte o těžkém životě. Je to jedna z největších pravd. Ale nepřijímáte tuto skutečnost a stále vás to znepokojuje. Život je série problémů. Chcete je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chcete naučit své děti, aby je řešily, nebo je necháte, aby jen naříkaly? Vždyť většina z vás vůbec nechápe, jak je život těžký. Naříkáte, jak velké jsou vaše problémy a starosti, jako kdyby byl život obvykle lehký, nebo jako kdyby se automaticky předpokládalo, že takový má být. Chcete zvládnout problémy, ale chybí vám ukázněnost. Ukázněnost a její čtyři nástroje: odložení uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů.

Chcete být svobodní, ale nechcete přijmout odpovědnost. Ani jen odpovědnost za zvolení svých zástupců. Jen nadáváte, že si s vámi dělají, co chtějí, a vůbec se nesnažíte to změnit.

Jen hlupák slízne z dortu nejprve polevu a pak se pustí do suchého středu. Nečekáte a neuděláte nejdřív to nepříjemné, ale hned se chcete mít dobře.

A nakonec pamatujte, i kdybyste měli skutečnou sebekázeň, ale neměli byste lásku, byli byste jako dobře naladěná, vyleštěná a krásná harfa, která ale nevydává melodii. A copak přijde hudebník a mlátí harfou po posluchačích? Ne – rozezní její struny.

Protože láska je nakonec to jediné, na čem záleží. 

---

 

Aký som? (Bol?)   

Poznámka z roku 2025. Keď som v roku 1994 napísal tento článok, práve som čítal Proroka od Chálila Džibrána. A chcel som ho napodobiť. Áno, je to ukričané a mravokárne. Ako píšem v komentári, kričím na seba, aby som si niektoré veci uvedomil. Snažil som sa popísať svoje problémy a niečo s nimi robiť. Ďalší komentár ma vyzýva, aby som to rozviedol podrobnejšie. Áno, budem sa snažiť to popisovať v ďalších nových článkoch. 

"Prístupy k problémom spôsobeným strasťami, ktoré všeobecne nazývame disciplínou, sú štyri: odklad uspokojenia, prijatie zodpovednosti, oddanosť pravde a vyrovnávanie extrémov. Kameňom úrazu nie je zložitosť týchto techník, ale vôľa ich použiť. Skôr nám totiž bolesť prinesú, než aby nás od nej uchránili; kto sa vyhýba ťažkosti, ktorá je namieste, bude sa chcieť vyhnúť i použitiu týchto techník.“ (M. Scott Peck).

Ďakujem pekne za komentáre.

  

Napísané 8.1.1994, publikované 3.9.2007

Pýtali sa proroka: „Povedz nám niečo o ľuďoch.“ A o odvetil: „ Hovorím Vám zmes mojich myšlienok, ktoré cítim, keď sa na Vás pozerám.“ 

Hovoríte o odvahe a naozaj ste odvážni a to poriadne odvážni. Pozrite sa na malého Simbu z rozprávky Leví kráľ. I on bol odvážny. Scar mu povedal, že za hory (kam mu otec zakázal ísť) môžu ísť iba najodvážnejší. A on sa nechal vyprovokovať. A ako to dopadlo? Čo robí dnes odvaha s mladými ľuďmi? Odvážny je ten, kto viac vypije, kto si viac užije, kto sa nebojí prekročiť zákon, ... A Simbov otec Mufasa hovorí, že on je odvážny iba keď musí. Neničí hyeny, iba keď obraňuje spravodlivosť, nezabíja brata Scara – hoci ho to nakoniec stálo život.

Hovoríte o demokracii. Je to krásna myšlienka. Ale chýbajú Vám hranice tolerancie . Keď bude hlúposť vo väčšine, tak sa presadí. Myslíte si, že keď si väčšina niečo myslí, má pravdu. Omyl. Myslíte si, že keď Vám dajú páni najesť a vyspať, nech si vládnu ako chcú. Omyl. Zriekate sa zodpovednosti. Nahovárate si, že demokracia je vo vašom štáte. Čo z toho, keď nie je vo Vašich srdciach. Hľadáte stále vinníkov, ale nenašli ste nikoho, komu môžete veriť. Hráte sa na slobodných a možno radšej by ste otrokmi boli. Stále pracujete ako mravce a neviete, aký to všetko má zmysel. Myslíte si, že niečím vládnete a pritom niečo vládne vám. Chcete si vládnuť sami a neviete prijať zodpovednosť.

Hovoríte o ťažkom živote. Je to jedna z najväčších právd. Ale neprijímate túto skutočnosť a stále vás to znepokojuje. Život je séria problémov. Chcete ich riešiť, alebo nad nimi nariekať? Chcete naučiť svoje deti, aby ich riešili, alebo ich ponecháte, aby nad nimi nariekali? Veď väčšina z vás vôbec nechápe, aký je život ťažký. Nariekate, aké obrovské sú vaše problémy a starosti, ako keby bol život obvykle ľahký, alebo ako keby sa automaticky predpokladalo, že takým má byť. Chcete zvládnuť problémy, ale chýba vám sebadisciplína. Sebadisciplína a jej štyri nástroje: odklad uspokojenia, prijatie zodpovednosti, oddanosť pravde a vyrovnávanie extrémov.

Chcete byť slobodní, ale nechcete prijať zodpovednosť. Ani len zodpovednosť za zvolenie svojich zástupcov. Len nadávate, že si s vami robia, čo chcú a vôbec sa nepričiníte o to, aby ste to zmenili.

Len hlúpy zlíže z torty najprv polevu a potom sa pustí do suchého stredu. Nevyčkáte a neurobíte najprv nepríjemné, ale hneď sa chcete mať dobre.

A nakoniec pamätajte, aj keby ste mali skutočnú sebadisciplínu a nemali by ste lásku, boli by ste ako dobre naladená, vyleštená a krásna harfa, ktorá nevydáva melódiu. A či vari hudobník príde a oháňa sa harfou po poslucháčoch, alebo radšej rozozvučí jej struny?

Lebo Láska je nakoniec to jediné, na čom záleží.