Blackthorn bush

How to tell the truth

When I was young, I was touched by the film Behind the Blackthorn Bush. It’s “the final part of a loose trilogy from the Šumava forests, concluding the adventures of gamekeeper Straka and his grandson Véna, the heroes of the previous two parts called Under the Badger Rock and On the Poacher’s Trail. Once again, Véna comes to his grandfather in the beautiful Šumava hills to spend another unforgettable summer. His naively enchanted view of nature, thanks to his age and his grandfather, who teaches him to understand life and the laws of nature, has been replaced by a more understanding perspective, where the boy realizes that nature must be protected — and he tries to do so in his own childish way. This leads to a number of comic situations, which, however, tend to add to gamekeeper Straka’s worries rather than ease them.”

Recently I learned why the film is called Behind the Blackthorn Bush. At the end of the film, it is said that when father (forester Straka) and son wanted to tell each other the truth, they went “behind the blackthorn bush” and were honest with each other. I no longer remember the exact dialogue (I’ll have to borrow the DVD and quote it exactly, or maybe someone will add it in the comments), but I remember the feeling the scene gave me.

First reaction: “... did they always have to go behind the blackthorn bush?” Next thought: “... then most of the time they must have lied, because they didn’t always have time to go behind the bush. You had to make time for that.” At least now you see what I’m like. :-)

And two months later I understood: “Honesty is sometimes a bit bitter. If I remember my childhood experience at my grandparents’, sloes (blackthorn berries) are also bitter. And they prick.”

They’re bitter when unripe. But when they ripen, they’re sweet, sweet like plums. Could it be the same with honesty? Does it have to ripen before it can be accepted? Could it be the same with truth? What is the truth anyway?

Aristotle believed that truth involves a correspondence between our knowledge or statements and the actual state of reality. This is often referred to as the correspondence theory of truth.  The Latin phrase "Veritas est adaequatio rei et intellectus," attributed to Thomas Aquinas, translates to "Truth is the adaequatio (or conformity, adequation) of thing and intellect". This statement, central to Aquinas's theory of truth, means that truth exists when there is a correspondence between what is in the mind (intellect) and what exists in reality (the thing). Truth hides beneath the surface of appearances and must be uncovered intellectually. I quite agree with that. But even here it says that truth depends on knowledge. Therefore it is subjective. (That's all for this article about truth. I'll address truth itself another time, if ever.)

The point of the article is: how to tell a subjective truth when we don’t have “a blackthorn bush at hand.” How to tell it when it’s bitter. Is it still unripe then? Let it ripen, or serve it “still bitter”? And what if it rots before it ripens?

When we “come out with the truth,” we are already judging, evaluating — in other words, criticizing. We are assessing the match between knowledge and the thing. Judging, evaluating, honesty, criticism — what an ungrateful task for a manager, a leader. Is it even necessary? And how to do it — how to come out with the truth? How to Criticize (and Have Them Thank You)?

For now, I judge, evaluate, and criticize. I try to be committed to the truth, especially when it comes to others and according to my knowledge and courage. I try to act in line with my understanding, and I try to ensure my colleagues act in line with my understanding (of course in relevant areas — such as the direction of the company, customer relations, team spirit, etc.). In the best of intentions, I influence my colleagues — formally during joint evaluations, performance reviews, and informally in the office, in the hallway, at lunch. Honestly and fairly (sometimes bitterly). Do I have the right to do that? Or, on the contrary, is it my duty? Or is it my need?

And I don’t even have to go to my colleagues — I have small children at home. And I do the same. Should I? And if so, how do I do it so I leave them space for their opinion, so I don’t manipulate them, but clearly and understandably express my stance while allowing them their own freedom? So I don’t cling to my absolute view, but also don’t fall into boundless relativism?

At work, I’ve taken inspiration from a training and I try to set agreements instead of relying on the manager’s whim, and I try to judge the fruit (truth) against established, agreed, and generally accepted agreements (sometimes tasks) that I am also subject to (so colleagues can also assess my conformity to reality) — and then I evaluate based on this (agreed) conformity.

Set the goal and define the territory with processes so that everyone knows what and how. So that everyone first has the knowledge, the rules, and only then the judgment, the evaluation.

I try. Sometimes I stumble, but I get up again, apologize for the mistake, and go on. Continuing in the same effort.

But how to come out with the truth — the art of criticizing, the art of “the blackthorn bush.” How?

When I try to tell colleagues the truth, especially an unpleasant one for them, I try to step into the moccasins of the object of my honesty: “This is probably how I would solve it if I were in your place.” Or: “This is how I solved it when I was in your place. Do you think it’s right in your view? And is it acceptable to you, are you able to act like that next time?”

In my opinion, a manager must repeatedly undergo the “blackthorn bush” and learn the art of the blackthorn bush. (One friend would immediately cross that out, but I want to emphasize the urgency of the art of the blackthorn bush.) My ideal manager cares about the personal growth (without manipulation) of their colleagues. And that’s why the art of the blackthorn bush is important.

How to come out with a confession, with the truth about yourself, that’s a topic for another article.

The soles ripen and become sweet, but their thorns never fall off.

BTW: Anyone who wants to protest against the taste of sloes, feel free — but I’m not giving up this allegory :-). Otherwise, I look forward to comments, opinions, and help in my growth. Try the art of the blackthorn bush on me, I’ll thank you. Maybe.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007.  Updated. English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

 

Jak s pravdou ven

Když jsem byl malý, oslovil mě film Za trnkovým keřem. Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který ho učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a také se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají než naopak.“

Nedávno jsem se dozvěděl, proč se film jmenuje Za trnkovým keřem. Na konci filmu bylo řečeno, že když si chtěli otec (hajný Straka) se synem říci pravdu, šli „za trnkový keř“ a byli k sobě upřímní. Už si ten dialog přesně nepamatuji (musím si půjčit DVD a pak ho ocitovat přesně, nebo mě někdo doplní v komentáři), ale pamatuji si pocit, který ve mně ten dialog vyvolal.

První reakce: „… to museli jít vždycky za trnkový keř?“ Následná myšlenka: „… to si pak většinou lhali, protože ne vždy měli čas jít za trnkový keř. Na to si museli najít čas.“ Alespoň vidíte, jaký jsem. :-)

 

A po dvou měsících tomu rozumím: „Upřímnost bývá někdy trpká. Pokud si pamatuji zážitek z dětství u prarodičů – i trnky jsou trpké. A píchají.“

Trpké jsou, když jsou nezralé. Ale když dozrají, jsou sladké. Sladké jako švestky. Může to tak být i s upřímností? Musí dozrát, aby se dala přijmout? Může to tak být i s pravdou? Co je to vůbec pravda?

Pravda je shoda mezi poznáním a věcí (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés. „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat. S tím docela souhlasím. Ale už tady se píše, že pravda závisí na poznání. Takže je subjektivní. (Tolik k pravdě v tomto článku. Pravdě jako takové, pokud vůbec, se budu věnovat někdy jindy, nebo vůbec.)

Pointa článku je: jak říct subjektivní pravdu, když nemáme po ruce trnkový keř. Jak ji říct, když je trpká. Je tehdy ještě nezralá? Nechat ji dozrát, nebo použít „zatím trpkou“? A co když shnije dřív, než dozraje?

Když jdeme s pravdou ven, už posuzujeme, hodnotíme, tedy kritizujeme. Posuzujeme shodu mezi poznáním a věcí. Posuzování, hodnocení, upřímnost, kritika – jaká to nevděčná úloha manažera, lídra. Je to vůbec nutné? A jak na to – jak s pravdou ven? Jak kritizovat, aby mi poděkovali?

Zatím hodnotím, posuzuji, kritizuji. Snažím se být oddaný pravdě (podle svého poznání a odvahy), snažím se jednat v souladu se svým poznáním a snažím se, aby i kolegové jednali v souladu s mým poznáním (samozřejmě v relevantních tématech – jako je směřování společnosti, vztah k zákazníkům, týmový duch atd.). Prostě v nejlepším přesvědčení působím na kolegy – a to ať už formálně při společném hodnocení, hodnotících rozhovorech, nebo neformálně v kanceláři, na chodbě, u oběda. Upřímně a spravedlivě (někdy trpce). Mám na to právo? Nebo naopak, je to má povinnost? Nebo jinak, je to má potřeba?

A nemusím chodit ani ke kolegům, vždyť mám doma malé děti. A dělám to samé. Mám? A pokud ano, jak to mám dělat, tak, abych jim nechal prostor pro jejich názor, abych jimi nemanipuloval, ale jasně a srozumitelně jim vyjádřil svůj postoj a umožnil jim vlastní svobodu? Abych se nedržel svého absolutního názoru, ale neupadl do bezbřehého relativismu?

V práci jsem si vzal příklad ze školení a snažím se nastavit dohody místo libovůle vedoucího a snažím se posuzovat věci (pravdu) vůči nastaveným, odsouhlaseným a obecně přijatým dohodám (někdy úkolům), kterým podléhám i já (takže i kolegové mohou posuzovat mou shodu se skutečností) a pak hodnotím na základě takovéto (odsouhlasené) shody.

Určit cíl a procesy vytýčit území, aby každý věděl, co a jak. Aby každý měl nejdřív poznání, pravidla a až potom posuzování, hodnocení.

Snažím se. Někdy zakopnu, ale znovu vstanu, omluvím se za chybu a jdu dál. Pokračuji ve stejné snaze.

Ale jak s pravdou ven – umění kritizovat, umění trnkového keře. Jak?

Když se snažím říci pravdu kolegům, zejména pro ně nepříjemnou, snažím se obout si mokasíny objektu mé upřímnosti: „Tak a tak bych to pravděpodobně řešil já na tvém místě.“ Nebo: „Tak jsem to řešil já, když jsem byl na tvém místě. Myslíš, že je to podle tebe správné? A je to pro tebe přijatelné, jsi schopen tak příště jednat?“

Podle mého názoru musí manažer opakovaně podstupovat trnkový keř a naučit se umění trnkového keře. (Musel by mě jeden kamarád hned opravit, ale chci zdůraznit naléhavost umění trnkového keře.) V mé představě ideálního manažera mu záleží na osobním růstu (bez manipulace) svých kolegů. A proto je důležité umění trnkového keře.

Jak jít ven s přiznáním – s pravdou o sobě – to je už téma na jiný článek.

Trnky dozrají a jsou sladké, ale trny jim neodpadnou. 

P. S. Kdo by chtěl protestovat proti chuti trnek, klidně může, ale této alegorie se nehodlám vzdát :-). Jinak se těším na komentáře, názory a pomoc v mém růstu. Zkuste si na mně umění trnkového keře – poděkuji. Možná. 

---

Ako s pravdou von.

Keď som bol malý, oslovil ma film "Za trnkovým keřem". Je to „poslední část volné trilogie ze šumavských lesů, uzavírající příhody hajného Straky a jeho vnuka Vény, hrdinů předchozích dvou dílů nazvaných Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. I tentokrát přijíždí Véna k dědovi do krásných šumavských vrchů, aby tu prožil další nezapomenutelné prázdniny. Jeho naivně okouzlený pohled na přírodu už díky věku a dědovi, který jej učí porozumět životu a zákonům přírody, vystřídal chápavější pohled, kdy chlapec pochopil, že přírodu je třeba chránit a taky se o to svým dětským způsobem pokouší, což je příčinou řady komických situací, které však hajnému Strakovi na starostech spíš přidají, než naopak.“

Nedávno som sa dozvedel, prečo sa film volá „Za trnkovým keřem". Na konci filmu bolo povedané, že keď si chceli otec (hájnik Straka) so synom povedať pravdu, šli „za trnkový keř“ a boli k sebe úprimní. Už si ten dialóg presne nepamätám, (musím si požičať DVD a potom to odcitujem presne, alebo to dopíše za mňa niekto v komentári), ale pamätám si pocit, ktorý vo mne ten dialóg vyvolal.

Prvá reakcia: „.. to museli ísť vždy za trnkový krík?“ Následná myšlienka: „ ... to si potom väčšinou klamali, lebo nie vždy mali čas ísť za trnkový krík. Na to si museli nájsť čas.“ Aspoň vidíte, aký som.:-)

A po dvoch mesiacoch to rozumiem : „ Úprimnosť býva niekedy trpká. Pokiaľ si pamätám zážitok z detstva u starých rodičov sú aj trnky trpké. A pichajú.“

Trpké sú, keď sú nezrelé. Ale keď dozrejú, sú sladké. Sladké ako slivky. Môže to byť tak aj s úprimnosťou? Musí dozrieť, aby sa dal prijať? Môže to byť tak aj s pravdou? Čo je to vôbec pravda?

Pravda je zhoda medzi poznaním a vecou (Aristoteles). „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Pravda sa skrýva pod povrchom javov a treba ju intelektuálne odkrývať. Celkom s tým súhlasím. Ale už v tomto momente sa píše, že pravda závisí od poznania. Takže je subjektívna. Toľko k pravde v tomto článku. Pravde ako takej, ak vôbec, venujem niektoré iné zamyslenie.

Pointa článku je ako povedať subjektívnu pravdu keď nemáme po ruke trnkový ker. Ako ju povedať, keď je trpká. Je vtedy ešte nedozretá. Nechať ju dozrieť, alebo použiť „za trpka“? A čo ak vyhnije skorej než dozreje?

Keď ideme s pravdou von, už posudzujeme, hodnotíme, teda kritizujeme. Posudzujeme zhodu medzi poznaním a vecou.

Posudzovanie, hodnotenie, úprimnosť, kritika – aká to nevďačná úloha manažéra, lídra. Je to vôbec nutné? A ako na to ako s pravdou von. Ako kritizovať, aby mi poďakovali?

Ale zatiaľ hodnotím, posudzujem, kritizujem. Snažím sa byť oddaný pravde (podľa svojho poznania a odvahy), snažím sa konať v zhode s mojím poznaním a snažím sa, aby aj kolegovia okolo konali v zhode s mojím poznaním (samozrejme v relevantných témach – ako napr. smerovanie spoločnosti, vzťah k zákazníkom, teamový duch, atď.) Proste v najlepšom presvedčení pôsobím na kolegov a to či už formálne pri spoločnom hodnotení, hodnotiacich rozhovoroch, alebo neformálne v kancelárii, na chodbe, pri obede. Úprimne a spravodlivo (niekedy trpko). Mám na to právo? Alebo naopak, je to moja povinnosť? Alebo inak, je to moja potreba?

Ale nemusím chodiť ani ku kolegom, veď mám doma malé deti. A robím to isté. Mám? Ak áno ako to mám robiť tak, aby som im nechal priestor na svoj názor, aby som nimi nemanipuloval, ale aby som im jasne a zrozumiteľne vyjadril svoj postoj a umožnil im vlastnú slobodu? Aby som sa nedržal svojho absolútneho názoru, ale aby som neupadol do bezbrehého relativizmu?

V práci som si zobral príklad zo školenia a snažím sa nastaviť dohody, namiesto ľubovôle vedúceho a snažím sa posudzovať  veci (pravdu) voči nastaveným, odsúhlaseným a všeobecne prijatým dohodám (niekedy úlohám), ktorým podlieham aj ja (takže aj kolegovia môžu posudzovať moju zhodu so skutočnosťou) a potom hodnotím na základe takejto (odsúhlasenej) zhody.

Určiť cieľ a procesmi vytýčiť teritórium, aby každý vedel čo a ako. Aby každý mal najskôr poznanie, pravidlá a až potom posudzovanie, hodnotenie. 

Snažím sa. Niekedy sa potknem, ale znovu vstanem, ospravedlním sa za chybu a idem ďalej. Pokračujem v tej istej snahe.

Ale ako s pravdou von – umenie kritizovať, umenie trnkového kríku. Ako?

Keď sa snažím hovoriť pravdu kolegom, najme pre nich nepríjemnú, tak sa snažím obuť mokasíny objektu mojej úprimnosti. „Tak a tak by som to pravdepodobne riešil ja na tvojom mieste.“ Alebo: „Tak som to riešil ja, keď som bol na tvojom mieste. Myslíš, že je to správne podľa teba. A je to pre teba prijateľné, si schopný tak na budúce konať?“

Podľa môjho názoru, manažér musí podstupovať opakovane trnkový ker a naučiť sa umeniu trnkového kríku. (Musí by mi jeden kamarát hneď preškrtol, ale chcem podčiarknuť naliehavosť umenia trnkového kríku.) Mojej predstave ideálneho manažéra záleží na osobnom raste (bez manipulácie) svojich kolegov. A preto je dôležité umenie trnkového kríka.

Ako ísť s von s priznaním, s pravdou o sebe, to je už námet na iný článok.

Trnky dozrejú a sú sladké, ale tŕne im neodpadnú.

P.S. Kto by tu chcel proti protestovať proti chuti trniek, pokojne môže, ale tejto alegórie sa nemienim vzdať:-). Ináč sa teším na komentáre, názory a pomoc v mojom raste. Skúste si na mne umenie trnkového kríku – poďakujem. Možno.

Snow removal

Once upon a time, there was a beautiful clean path. It was late autumn, there were no leaves left on the trees, the wind had already dried the mud and cleaned the paths. Onto this path, snow began to fall. Slowly. Beautiful, pure, and white snow. It fell long and thick.  The flakes were large and moist, causing them to stick together and build up quickly on surfaces. The path soon disappeared under the blanket of snow and blended into the surrounding landscape in one white cover.

A great deal of snow fell. The snowstorm lasted several days, but then the sun came out and the snow began to melt. At night it froze again, and during the day it melted a little. And so on and so forth.

Since this path was in our yard, and I wanted the path to be clean and dry again, I had to start clearing the snow. I cleared away the snow, and under it was ice. I had to take a pickaxe and had a hard time breaking the ice. Under the ice, there was mud with old rotting leaves. Who knows how it got there, but it was there. I swept it up a bit and left the rest of the job to the sun and the wind.

Soon the path was dry and clean.

As I was shoveling snow and seeing the ice, mud, and the sun's work, it occurred to me that a person is alive (or just surviving) and thinks everything is fine. When people were born, they were so beautiful and pure. At the beginning, they were so lovely. But without noticing, they gradually became buried under “the snow” of life’s routines, habits (and bad habits), passions, principles, perhaps even lies and falseness. As long as the cold and frost lasts, a person feels fine. But then comes some “thaw,” a sudden event, and the person notices they can’t even move.

If they have enough will and sense, they’ll throw off that snow — the covering of bad habits and indifferent matters. Maybe someone will have to advise them to clear away the snow, and maybe a good friend will even help remove it and open their eyes. From the outside, a person looks so beautifully white, people like them, and they might never realize the truth on their own. But then they run into ice — the hardness of the heart. When a person has cleared the snow on the way to their inner self, they think they’ve won. But this is when the real challenge comes. Many people end their journey here, choosing instead to be buried under snow again.

But those who go on, after breaking the ice barrier, will find mud, mire, the bottom, the roots. All it takes is a bit of sweeping and letting the sun and wind cleanse you…

We live in a world full of pretense and boredom (among other things). So it’s no wonder that even behind love there can be many other things hidden. A person easily succumbs to self-deception, to the illusion of love. They start clearing the snow of their ordinariness, the covering of infatuation. And here comes the test of ice. The hardness of life, obstacles, adversities. Will they overcome it? Will they break the ice, pass through trials and hardships? This is where true love begins — the willingness to break the ice. How many people make it through the ice? Surely many, they just need a bigger thaw. From the other side. From another person. From other people. From the outside, we need to feel the warmth of the sun of love — from Him, from people, from a partner.

Mud is easier to clean up (just don’t wrinkle your nose). And it’s impossible to get rid of it without the sun and wind. It’s impossible for a person to cleanse themselves alone. They can’t do it without the sun and wind.

And what about me? Where am I? Have I even found that snow-covered path yet? Ah, here it is. But what kind of path is it? Where does it lead? Which way should I go, where to start? But I can’t walk on it while it’s snow-covered, can I? I’ll clear it a bit so I can walk more easily. How easy it is from the top. The sun is shining, it’s not freezing, so the snow has softened. The covering is mushy. How wonderful I am doing. I’m thrilled with the quick progress. I’ll keep uncovering the path, and perhaps, I’ll help others clear theirs too. I’ll help the whole world clear the snow. This is great — it’s going so easily...

But wait… This is a betrayal. It’s not working. It’s pure ice, stopping me right when I’ve gained momentum. I give up, this just isn’t working. I can’t do it alone. Help!

Should I just throw the shovel into the snow? Should I stop? Sun, at least you help me,.

 

The article was originally written in the Slovak language on 2nd January 1995, published in 2007. Updated and English, Czech translations and the picture are generated by ChatGPT in 2025.  

---

Úklid sněhu

Byl jednou jeden krásný čistý chodník. Bylo pozdní podzim a na stromech již nebylo listí, i vítr už vysušil bláto a chodníky vyčistil.

Na chodník začal padat sníh. Pomalu. Sníh krásný, čistý a bílý. Padal dlouze a hustě. Za chvíli se chodník ztratil a splynul s okolní krajinou do jedné bílé pokrývky.

Sněhu napadlo opravdu hodně. Ale pak, po dlouhé sněhové bouři, která trvala několik dní, vyšlo slunce a sníh se začal topit. V noci opět zmrzl a přes den zas trochu roztál.

Protože ten chodník byl na našem dvoře, musel jsem ten sníh začít odklízet, chtěl jsem mít chodník zas čistý a suchý. Odhrnul jsem sníh, ale pod sněhem byl led. Vzal jsem krumpáč a ten led jsem stěží rozbíjel. A pod ledem jsem ukázalo bláto s uhnívajícím listím. Kdo ví, jak se tam dostalo, ale bylo tam. Trochu jsem to zametl a zbytek práce nechal slunci a větru.

Za chvíli byl chodník zas suchý a čistý.

Když jsem tak odklízel ten sníh a viděl led, bláto a práci slunce, napadlo mě, že člověk žije (nebo jen přežívá) a zdá se mu, že je všechno v pořádku. Když se narodil, byl přece tak krásný a čistý. Na začátku byl přece tak nádherný. Ale ani si nevšiml, jak postupně zapadával sněhem stereotypu života, zvyky (i zlozvyky), vášnivostmi, zásadami, možná i lžemi a falešností. Dokud trvá zima a mráz, člověk je v pohodě. Ale pak přijde nějaké to „tání“, náhlá událost a člověk si všimne, že se nemůže ani pohnout.

Pokud má dostatek vůle a rozumu, odklidí ten sníh — obal špatných návyků a lhostejných věcí. Možná mu někdo bude muset poradit, aby ten sníh odklidil, a možná mu dobrý přítel s tím sněhem i pomůže. Zvenčí je člověk tak krásný a bílý, lidé ho mají rádi, sám by na to asi nepřišel. Ale pak narazí na led — na tvrdost svého srdce. Když člověk uklidil sníh na cestě do svého nitra, myslel si, že už má vyhráno… Ale právě teď to přijde. Tady hodně lidí končí svou cestu k sobě. Raději se znovu nechají zasypat sněhem. Kdo však pokračuje dál, najde po rozbití ledové ochrany bláto, bahno, dno, kořeny. Stačí jen trochu zamést a nechat se očistit sluncem a větrem…

Žijeme ve světě plném přetvářky a nudy (mimo jiné). A tak není divu, že i za láskou se často skrývá mnoho jiného. Člověk snadno podlehne sebeklamu, iluzi lásky. Začne odklízet sníh své všednosti, obal zamilovanosti. A tady přijde zkouška ledem. Tvrdost života, překážky, protivenství. Zvládne to? Prosekne a rozbije led, překoná zkoušky a protivenství? Tady začíná pravá láska — ochota prolomit led. Kolik lidí se dostane přes ledovou krustu? Určitě hodně, jen potřebují větší oblevu. Z druhé strany. Od druhé osoby. Od druhých lidí. Zvenčí musíme cítit teplo slunce lásky. Od Něho, od lidí, od partnera.

Bláto se uklízí snáz (jen nesmíme ohrnovat nos). A není možné se ho zbavit bez slunce a větru. Není možné, aby se člověk očistil sám. Nemůže to udělat bez slunce a větru.

A co já? Kde jsem já? Našel jsem už vůbec ten zasněžený chodník? Aha, tady je. Ale co je to za chodník? Kam vede? Kterým směrem se mám dát? Ale přece nemohu jít po takovém zasněženém? Trochu to uklidím, aby se mi šlo snáz. Jak lehce to jde shora. Sluníčko hřeje, nemrzne, a tak i sníh povolil. Obal je měkký. Jak krásně mi to jde. Jsem nadšený rychlým pokrokem. Budu odkrývat dál ten chodník, ba pomůžu i druhým odklízet. Cože, celému světu pomůžu odklidit ten sníh. To je skvělé, vždyť to jde samo…

Ale co to… To je zrada. Vždyť to nejde. To je ledovka. Takhle mě zabrzdit, když jsem se tak rozjel. Kašlu na to, vždyť to fakt nejde. Vždyť sám to vůbec nezvládnu. Pomoc!

Mám už hodit lopatu do sněhu? Mám s tím přestat? Slunce, aspoň ty mi pomoz. 

---

Odpratávanie snehu  

Bol raz jeden krásny čistý chodník. Bolo to neskoro na jeseň, keď už na stromoch nebolo lístia a  vietor už vysušil blato, i chodníky vyčistil.

Na chodník začal padať sneh. Pomaly. Sneh krásny, čistý a biely. Padal dlho a husto, takže za chvíľu sa chodník stratil a splynul s okolitou krajinou do jednej bielej pokrývky.

Snehu napadlo veľmi veľa. Potom však, po dlhej snehovej búrke, ktorá trvala niekoľko dní, vyšlo slnko a sneh sa začal topiť. V noci opäť stuhol a cez deň sa opäť trochu roztápal.

Keďže tento chodník bol na našom dvore, začal som ten sneh začať odpratávať, lebo som chcel mať chodník znovu čistý a suchý. Odpratal som sneh a pod snehom bol ľad. Tak som musel vziať krompáč a ten ľad prácne rozbiť. A pod snehom bolo blato so zhnitými listami. Ktovie, ako sa tam vzalo, ale bolo tam. Trochu som to pozametal a ostatné nechal na slnko a vietor.

Za chvíľu bol chodník suchý a čistý.

Ako som odpratával ten sneh a videl ľad, blato a prácu slnka, napadlo ma, že človek žije (alebo len prežíva) a zdá sa mu všetko v pohode. Veď keď sa narodil bol taký krásny a čistý. Veď na začiatku bol taký krásny. Ale ani nezbadal, ako postupne zapadával snehom stereotypu života, zvykmi (aj zlozvykmi), náruživosťami, zásadami, možno i klamstvami a falošnosťou. Kým trvá mráz, je človek v pohode. Ale potom príde nejaký „odmäk“, náhla udalosť a človek si všimne, že sa nemôže ani pohnúť.

Ak má dosť vôle a rozumu, tak si odhádže ten sneh, ten obal zlých návykov a ľahostajných vecí. Možno mu bude niekto musieť poradiť, aby si ten sneh odhádzal a možno mu dobrý priateľ ten sneh aj pomôže odpratať, otvoriť oči. Veď človek je zvonku taký krásny biely, ľudia ho majú radi, sám by na to asi neprišiel. Ale v tom narazí na ľad – na tvrdosť srdca. Keď človek odhádzal sneh na ceste do svojho vnútra, myslel si, že už má vyhraté... Ale práve teraz to príde. Na tomto mieste veľa ľudí končí svoju púť do seba. Radšej sa znova nechajú zapadnúť snehom. Kto však pokračuje ďalej, nájde po rozbití ľadovej ochrany blato, bahno, dno, pôvod. Stačí len trochu pozametať a nechať sa očistiť slnkom a vetrom...

Žijeme vo svete plnom pretvárky a nudy (okrem iných vecí). A tak nečudo, že aj za lásku sa skrýva veľa iných vecí. A človek podľahne ľahko sebaklamu, ilúzii lásky. Začne odhŕňať, odpratávať sneh jeho všednosti, obal zamilovanosti. A tu príde skúška ľadom. Tvrdosť života, prekážky, protivenstvá. Zdolá to? Presekne a rozbije ľad, prekoná skúšky a protivenstvá? Tu sa začína pravá láska. Ochota prelomiť ľad. Veľmi málo, alebo veľmi veľa ľudí prejde ľadom? Určite veľa, len potrebujú väčší odmäk. Z druhej strany. Od druhej osoby. Od druhých ľudí. Zvonku musíme cítiť teplo slnka lásky. Od Neho, od ľudí, od partnera.

Bahno sa upratuje ľahšie (len netreba krčiť nosom). A je nemožné sa ho zbaviť bez slnka a vetra. Je nemožné človeka vyčistiť jemu samotnému. Nemôže to spraviť bez slnka a vetra.

A čo ja? Kde som ja? Našiel som už vôbec ten zasnežený chodník? Aha, tu je. Ale čo je to za chodník? Kam vedie? Ktorým smerom sa mám dať? Ale veď nemôžem ísť po takom zasneženom? Trochu to odhádžem, aby sa mi ľahšie išlo. Ako ľahko to zvrchu ide. Slniečko prihrieva, nemrzne, nuž i sneh popustil. Obal je mäkký. Ako krásne mi to ide. Som nadšený rýchlym pokrokom. Budem odkrývať ďalej ten chodník, ba pomôžem aj druhým odhŕňať. Čo, celému svetu pomôžem odpratať ten sneh. To je super, veď to ide samé...

No ale toto... To je zrada. Veď to nejde. To je ľadisko, takto naštartovaného ma zabrzdiť. Ja to kašlem, veď to fakticky nejde. Veď to, samému mi to vôbec nejde. Pomóc.

Čo už mám hodiť lopatu do snehu? Mám s tým prestať? Slnko, aspoň ty mi pomôž.

What am I like?

A short comment from 2025: When I wrote this article in 1994, I had just read The Prophet by Kahlil Gibran ...

 ... and I wanted to imitate it. Yes, it’s loud and moralizing. As I mention in the comments below, I was shouting at myself to realize certain things. I was trying to describe my problems and do something about them. Another comment challenged me to go into more detail. Yes, I will try to describe things more deeply in future articles.

 “There are four approaches to the pain of life that we generally call discipline: delaying gratification, accepting responsibility, dedication to truth, and balancing extremes. The stumbling block is not the complexity of these techniques, but the will to use them. They are more likely to bring us pain than protect us from it; one who avoids the necessary hardship will also try to avoid using these techniques.” (M. Scott Peck)

Thank you very much for the comments.

 

Written 8 Jan 1994, published 3 Sep 2007

And they asked the prophet: “Tell us something about people.”
And he answered: “I tell you a mixture of my thoughts, the ones I feel when I look at you.”

You speak of courage, and truly you are courageous – very much so. Look at little Simba from the story The Lion King. He was brave too. Scar told him that only the bravest could go beyond the mountains (where his father had forbidden him to go). And he let himself be provoked. And how did it end? What does courage do to young people today? The brave one is the one who drinks more, who parties more, who is not afraid to break the law … And Simba's father Mufasa says he is brave only when he must be. He doesn’t destroy the hyenas – only when he defends justice. He doesn’t kill his brother Scar – even though it ultimately cost him his life.

You speak of democracy. It's a beautiful idea. But you lack boundaries of tolerance. When foolishness becomes the majority, it prevails. You think that when the majority believe something, it must be true. Wrong. You think that if your rulers feed you and let you sleep, they can govern however they want. Wrong again. You abandon responsibility. You tell yourselves democracy exists in your country. But what does that matter if it doesn’t live in your hearts? You’re always searching for someone to blame, but you haven’t found anyone you can truly trust. You pretend to be free, and maybe you’d rather be slaves. You work like ants but don’t understand what it’s all for. You think you rule something, but something rules you. You want to govern yourselves, but you cannot accept responsibility.

You speak of a hard life. It's one of the greatest truths. But you don’t accept this fact, and it keeps troubling you. Life is a series of problems. Do you want to solve them or complain about them? Do you want to teach your children to solve them, or let them weep over them? Most of you don’t even grasp how difficult life really is. You cry over how huge your problems are, as if life were usually easy, or as if it were supposed to be that way by default. You want to deal with problems, but you lack discipline. Discipline and its four tools: delaying gratification, accepting responsibility, dedication to truth, and balancing extremes.

You want to be free, but you don’t want to accept responsibility. Not even the responsibility of choosing your representatives. You just complain that they do whatever they want with you, and you don’t even try to change it.

Only a fool licks the icing off the cake first and then eats the dry middle. You don’t wait and do the unpleasant things first – you want to feel good right away.

And finally, remember; even if you had true self-discipline, but lacked love, you would be like a well-tuned, polished, and beautiful harp – that makes no melody. And does the musician come and swing the harp at the audience? No – he plays its strings.

Because Love is, in the end, the only thing that truly matters.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The picture is downloaded from pixabay.  

---

Jaký jsem?  

Poznámka z roku 2025: Když jsem v roce 1994 napsal tento článek, právě jsem četl Proroka od Chalíla Džibrána. A chtěl jsem ho napodobit. Ano, je to ukřičené a moralizující. Jak píšu v komentáři, křičím na sebe, abych si některé věci uvědomil. Snažil jsem se popsat své problémy a něco s nimi udělat. Další komentář mě vyzývá, abych to rozvedl podrobněji. Ano, budu se snažit o podrobnější popis v dalších nových článcích. 

„Přístupy k problémům způsobeným strastmi, které obecně nazýváme disciplínou, jsou čtyři: odložení uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů. Kámen úrazu není složitost těchto technik, ale vůle je použít. Spíše nám totiž bolest přinesou, než aby nás od ní chránily; kdo se vyhýbá těžkostem, které jsou na místě, bude se chtít vyhnout i použití těchto technik.“ (M. Scott Peck)

Děkuji mnohokrát za komentáře.

Napsáno 8. 1. 1994, publikováno 3. 9. 2007

A ptali se proroka: „Řekni nám něco o lidech.“ A on odpověděl: „Mluvím k vám směsicí svých myšlenek, které cítím, když se na vás dívám.“

Mluvíte o odvaze, a opravdu jste odvážní – a pořádně odvážní. Podívejte se na malého Simbu z pohádky Lví král. I on byl odvážný. Scar mu řekl, že za hory (kam mu otec zakázal chodit) mohou jít jen ti nejodvážnější. A on se nechal vyprovokovat. A jak to dopadlo? Co dnes odvaha dělá s mladými lidmi? Odvážný je ten, kdo víc vypije, kdo si víc užije, kdo se nebojí porušit zákon... A Simbův otec Mufasa říká, že on je odvážný jen tehdy, když musí. Neničí hyeny, pouze brání spravedlnost, nezabije bratra Scara – i když ho to nakonec stálo život.

Mluvíte o demokracii. Je to krásná myšlenka. Ale chybí vám hranice tolerance. Když bude hloupost v převaze, prosadí se. Myslíte si, že když si většina něco myslí, má pravdu. Omyl. Myslíte si, že když vám páni dají najíst a vyspat se, ať si vládnou, jak chtějí. Omyl. Zříkáte se odpovědnosti. Namlouváte si, že ve vašem státě je demokracie. Ale co z toho, když není ve vašich srdcích. Pořád hledáte viníky, ale nenalezli jste nikoho, komu byste mohli věřit. Hrajete si na svobodné, a přitom byste možná raději byli otroky. Stále pracujete jako mravenci a nevíte, jaký to má vše smysl. Myslíte si, že něčemu vládnete, ale něco vládne vám. Chcete si vládnout sami, ale nedokážete přijmout odpovědnost. 

Mluvíte o těžkém životě. Je to jedna z největších pravd. Ale nepřijímáte tuto skutečnost a stále vás to znepokojuje. Život je série problémů. Chcete je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chcete naučit své děti, aby je řešily, nebo je necháte, aby jen naříkaly? Vždyť většina z vás vůbec nechápe, jak je život těžký. Naříkáte, jak velké jsou vaše problémy a starosti, jako kdyby byl život obvykle lehký, nebo jako kdyby se automaticky předpokládalo, že takový má být. Chcete zvládnout problémy, ale chybí vám ukázněnost. Ukázněnost a její čtyři nástroje: odložení uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů.

Chcete být svobodní, ale nechcete přijmout odpovědnost. Ani jen odpovědnost za zvolení svých zástupců. Jen nadáváte, že si s vámi dělají, co chtějí, a vůbec se nesnažíte to změnit.

Jen hlupák slízne z dortu nejprve polevu a pak se pustí do suchého středu. Nečekáte a neuděláte nejdřív to nepříjemné, ale hned se chcete mít dobře.

A nakonec pamatujte, i kdybyste měli skutečnou sebekázeň, ale neměli byste lásku, byli byste jako dobře naladěná, vyleštěná a krásná harfa, která ale nevydává melodii. A copak přijde hudebník a mlátí harfou po posluchačích? Ne – rozezní její struny.

Protože láska je nakonec to jediné, na čem záleží. 

---

 

Aký som? (Bol?)   

Poznámka z roku 2025. Keď som v roku 1994 napísal tento článok, práve som čítal Proroka od Chálila Džibrána. A chcel som ho napodobiť. Áno, je to ukričané a mravokárne. Ako píšem v komentári, kričím na seba, aby som si niektoré veci uvedomil. Snažil som sa popísať svoje problémy a niečo s nimi robiť. Ďalší komentár ma vyzýva, aby som to rozviedol podrobnejšie. Áno, budem sa snažiť to popisovať v ďalších nových článkoch. 

"Prístupy k problémom spôsobeným strasťami, ktoré všeobecne nazývame disciplínou, sú štyri: odklad uspokojenia, prijatie zodpovednosti, oddanosť pravde a vyrovnávanie extrémov. Kameňom úrazu nie je zložitosť týchto techník, ale vôľa ich použiť. Skôr nám totiž bolesť prinesú, než aby nás od nej uchránili; kto sa vyhýba ťažkosti, ktorá je namieste, bude sa chcieť vyhnúť i použitiu týchto techník.“ (M. Scott Peck).

Ďakujem pekne za komentáre.

  

Napísané 8.1.1994, publikované 3.9.2007

Pýtali sa proroka: „Povedz nám niečo o ľuďoch.“ A o odvetil: „ Hovorím Vám zmes mojich myšlienok, ktoré cítim, keď sa na Vás pozerám.“ 

Hovoríte o odvahe a naozaj ste odvážni a to poriadne odvážni. Pozrite sa na malého Simbu z rozprávky Leví kráľ. I on bol odvážny. Scar mu povedal, že za hory (kam mu otec zakázal ísť) môžu ísť iba najodvážnejší. A on sa nechal vyprovokovať. A ako to dopadlo? Čo robí dnes odvaha s mladými ľuďmi? Odvážny je ten, kto viac vypije, kto si viac užije, kto sa nebojí prekročiť zákon, ... A Simbov otec Mufasa hovorí, že on je odvážny iba keď musí. Neničí hyeny, iba keď obraňuje spravodlivosť, nezabíja brata Scara – hoci ho to nakoniec stálo život.

Hovoríte o demokracii. Je to krásna myšlienka. Ale chýbajú Vám hranice tolerancie . Keď bude hlúposť vo väčšine, tak sa presadí. Myslíte si, že keď si väčšina niečo myslí, má pravdu. Omyl. Myslíte si, že keď Vám dajú páni najesť a vyspať, nech si vládnu ako chcú. Omyl. Zriekate sa zodpovednosti. Nahovárate si, že demokracia je vo vašom štáte. Čo z toho, keď nie je vo Vašich srdciach. Hľadáte stále vinníkov, ale nenašli ste nikoho, komu môžete veriť. Hráte sa na slobodných a možno radšej by ste otrokmi boli. Stále pracujete ako mravce a neviete, aký to všetko má zmysel. Myslíte si, že niečím vládnete a pritom niečo vládne vám. Chcete si vládnuť sami a neviete prijať zodpovednosť.

Hovoríte o ťažkom živote. Je to jedna z najväčších právd. Ale neprijímate túto skutočnosť a stále vás to znepokojuje. Život je séria problémov. Chcete ich riešiť, alebo nad nimi nariekať? Chcete naučiť svoje deti, aby ich riešili, alebo ich ponecháte, aby nad nimi nariekali? Veď väčšina z vás vôbec nechápe, aký je život ťažký. Nariekate, aké obrovské sú vaše problémy a starosti, ako keby bol život obvykle ľahký, alebo ako keby sa automaticky predpokladalo, že takým má byť. Chcete zvládnuť problémy, ale chýba vám sebadisciplína. Sebadisciplína a jej štyri nástroje: odklad uspokojenia, prijatie zodpovednosti, oddanosť pravde a vyrovnávanie extrémov.

Chcete byť slobodní, ale nechcete prijať zodpovednosť. Ani len zodpovednosť za zvolenie svojich zástupcov. Len nadávate, že si s vami robia, čo chcú a vôbec sa nepričiníte o to, aby ste to zmenili.

Len hlúpy zlíže z torty najprv polevu a potom sa pustí do suchého stredu. Nevyčkáte a neurobíte najprv nepríjemné, ale hneď sa chcete mať dobre.

A nakoniec pamätajte, aj keby ste mali skutočnú sebadisciplínu a nemali by ste lásku, boli by ste ako dobre naladená, vyleštená a krásna harfa, ktorá nevydáva melódiu. A či vari hudobník príde a oháňa sa harfou po poslucháčoch, alebo radšej rozozvučí jej struny?

Lebo Láska je nakoniec to jediné, na čom záleží.