There are two sides to every story

I like reading other people’s blogs. Especially those who have something to say. Interesting and unconventional opinions sometimes leave me breathless — with their truth, like a scream into the reader’s ears. Just like there are two sides to every story, and just like everything has its pros and cons, even a statement or opinion can be viewed from multiple perspectives.

It’s the same with the personal exit plan. I completely agree with its importance when it comes to employment. My entire career, I’ve followed the “rule of three years”. That was my “exit plan.” And the number three, it is an interesting number to me, but only in the decimal system. In binary, it’s completely uninteresting. I really enjoy starting things. I always manage to learn a lot, and by the third year of employment, it usually becomes a routine, and I work on autopilot.

Then I look around, find the first exit, and move on. Peacefully, no hard feelings. I’m in my third job now, and it feels like I’ve overstayed. 

But my exit plan is starting to crack. Am I getting older and scared? Or has the autopilot completely taken over?

Surely you know the chapter about the fox from The Little Prince. I can still hear the words echoing in my head: “You become responsible, forever, for what you have tamed. You are responsible for your rose…”

At a soft skills training, the coach once told me I’m overly responsible,  and it’ll come back to haunt me. But even so, I feel responsible towards my employer and my colleagues. And that sense of duty ruins my exit plan. I’m not forced to stay; it’s just the responsibility for my given word. Is that a common trait, or am I just a “flawed” person who will figure it out one day? Can an employee whose life is rushing faster than the Pony Express, really afford to be responsible and thus violate their exit plan?

If it makes sense, I think the exit plan can change too. After all, I am the master of my own plans. And so, I am also the master of my exit plan. And until I realize that I am riding a dead horse, and have to dismount, I’ll stay responsible! 

“It’s the time you spent on your rose that makes your rose so important.”
“It’s the time I spent on my rose…” the little prince repeated, in order to remember.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The free picture is downloaded from pixabay.

---

 Všude je chleba o dvou kůrkách

Rád čtu myšlenky jiných lidí. Zejména těch, kteří mají co říct. Zajímavé a nekonvenční názory mi někdy až vezmou dech. Svou pravdou, výkřikem do uší čtenáře. Ale jako všude je chleba o dvou kůrkách, jako každá věc má své výhody a nevýhody, i na názory se dá dívat z různých úhlů. 

Stejné je to i s exit plánem. Plně souhlasím s jeho potřebou, pokud jde o zaměstnání. Celou svou pracovní kariéru se řídím pravidlem tří let. To je můj „exit plán“. Anebo: 3x a dost. Trojka je pro mě vůbec zajímavé číslo, ale jen v desítkové soustavě, v binární je naprosto nezajímavá. Rád něco rozjíždím, vždy se naučím spoustu nového a ve třetím roce už to bývá rutina. Pracuji na autopilota.

A rozhlížím se dál, najdu první exit a pokračuji na další cestě. V dobrém, bez hořkosti. Už mám třetí práci a připadá mi, jako bych přesluhoval. Můj exit plán dostává trhliny. Stárnu a mám strach? Nebo mě autopilot úplně ovládl?

Určitě znáte kapitolu o lišce z Malého prince. Pořád mi zní v uších: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

Na jednom školení měkkých dovedností mi lektor řekl, že mám přehnaný smysl pro zodpovědnost a že a jednou se mi to vymstí. Ale i přesto cítím odpovědnost vůči zaměstnavateli a kolegům. A tahle zodpovědnost mi kazí exit plán. Nejsem nijak nucen zůstávat, jen cítím zodpovědnost za dané slovo. Je to běžná vlastnost, nebo jsem jen „postižený“ člověk, který na to jednou přijde? Může si zaměstnanec, kterému život utíká rychleji než Pony Express, dovolit být zodpovědný – a porušit tak svůj exit plán?

Když to dává smysl, myslím, že i exit plán se může změnit. Vždyť jsem pánem svých plánů. A tedy i pánem svého exit plánu – a tak dokud nezjistím, že sedím na mrtvém koni a budu muset sesednout, budu zodpovědný!

„A právě pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta růže tak důležitá.“
„A právě pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

---

Každá palica má dva konce

Rád čítam myšlienky iných ľudí. Najmä tých, ktorý majú čo povedať. Zaujímavé a nekonvenčné názory až mi niekedy vyrazia dych. Svojou pravdou, výkrikom do uší čitateľa. Ale ako každá palica má dva konce, ako každá vec má svoje výhody a nevýhody, tak aj na názory sa dá pozrieť z viacerých uhlov.

Rovnako je to aj s exit plánom.  Ja plne súhlasím s jeho potrebou, čo sa týka zamestnania. Celú moju pracovnú kariéru sa riadim pravidlom troch rokov. Je to môj „exit plán“. Alebo 3x a dosť. A vôbec, trojka je pre mňa zaujímavé číslo, ale len v desiatkovej sústave, binárne úplne nezaujímavé. Veľmi rád niečo rozbieham, vždy sa mi podarí veľa nového naučiť a v tom treťom roku je to už celkom rutina. Pracujem na autopilota.

A obzerám sa ďalej, nájdem prvý exit a cestujem ďalej. V dobrom, bez potopy. Už mám tretiu prácu a zdá sa mi akoby som nadsluhoval. Ale môj exit plán dostáva trhliny. Starnem a bojím sa? Alebo ma už autopilot úplne premohol?

Určite poznáte kapitolu o líške z malého princa. Stále mi rezonuje v ušiach: „Stávaš sa navždy zodpovedným za to, čosi si k sebe pripútal. Si zodpovedný za svoju ružu...“

Na jednom školení „mäkkých zručností“ mi školiteľ hovoril, že mám prehnaný pocit zodpovednosti a že na to raz dôjdem. Ale aj napriek tomu cítim zodpovednosť k zamestnávateľovi a ku kolegom. A táto zodpovednosť mi kazí plán exitov. Nijako nie som nútený tam zostať, len zodpovednosť k danému slovu. Je to obecná vlastnosť, alebo som len postihnutý človek, ktorý na to dôjde? Môže si zamestnanec, ktorému uteká život rýchlejšie ako Ponny Express dovoliť byť zodpovedný a porušiť exit plán?

Keď to dáva zmysel, myslím, že sa aj exit plán môže zmeniť. Som predsa pánom svojich plánom. A teda aj pánom exit plánu a preto kým zistím, že sedím na mŕtvom koni a budem musieť zosadnúť budem zodpovedný!

„A pre ten čas, ktorý si svojej ruži venoval, je ta tvoja ruža tak dôležitá.“
„A pre ten čas, ktorý som svojej ruži venoval...,“ povedal malý princ, aby si to zapamätal.“

One Step at a Time

Today is the best day...

… I tell myself every morning. But today feels a little different—let’s say, like a turning point.

“Slice the Mammoth,” is the first thought that comes to mind as I search for a name for my new blog. It’s a big deal for me. If I used the famous quote, spoken by Neil Armstrong upon first stepping onto the moon, “That's one small step for a man, one giant leap for mankind,” I would feel the exact opposite. This is a giant leap for me and a tiny one (for now:-)) for mankind. 

I take a deep breath—like before jumping into cold water in the lake—and hit “publish.” From now on, I can divide my time into two parts: the time before the Mammoth and the time after. The time when I only read, and the time when I also write.

Why “Slice the Mammoth”? I’m reading my notes from a training by the best (non-)travel and (non-)training agency I know. One of the tips was called “Slice the Mammoth.” As I dive into the meaning of the phrase, it clicks: “One Step at a Time”, or “Divide and conquer” becomes “Slice the Mammoth.”

When I have a big task ahead, I get scared, and I put it off. I avoid it. Maybe it’ll rot away, dissolve, and disappear. Maybe that happens sometimes, but I’ve never seen it work. But when I divide it, slice it up, break it into parts, the small pieces no longer scare me. Once it’s sliced, I’m not afraid, and I can handle it.

Writing is a big task too. I don’t know why, but the word “writer” always brings Shakespeare to my mind. I panic and back off. But desire is a miracle. I want to write, yet I retreat. A few friends keep encouraging me.

And then it comes: Slice the Mammoth – slice the writing. That too can be divided into plans, phases, blog posts, topics, articles, and thoughts. And so I slice.

Fast forward – it’s 2025. After my initial burst, I had something like a writer’s blog. I felt emptied out, like I had nothing left to say to the world. I wanted to write, but I started preaching. I wanted to change the world for the better. Something like a whisper in a storm or like a drop in the ocean. 

I felt important, responsible. Overall, quite proud. I forgot about the original joy of writing, the joy of words. Writing should be fun, not a chore. The words came out like from under a hairy rug—slow, sticky, and not quite right. Like forcing syrup through a straw. But I’ve always wanted to write.

Creative writing. I bought a book, then another. Nothing. Then maybe a course? Or maybe not.
Now I found an online course, and the instructor says there’s no such thing as writer’s block. What…?! And then it clicks.

The instructor says:

“Don’t worry about finding the perfect words or catchy ideas. Just don’t stop writing.”
“Don’t edit yourself. Go back and hone your writing later.”

•        Discipline = Writing.
•        Writing = Thinking. (Thinking hurts – that’s what I thought when I heard him.)
•        Focus on writing for at least 10 minutes a day, without interruption.

I decided. I started writing stories—the course offers many prompts to help start. Some of them are from 365 Creative Writing Prompts. I’ll share some here on this blog, and I’ll also revisit older texts—at least translate them (using chatGPT), and if I feel it, rework them too.

All it takes is: Think – Write –Discipline. Or the other way around? :-)
And do it for at least 10 of uninterrupted time a day.

I wish you a pleasant reading on Sunday afternoon.

The article is originally written in the Slovak language, published in 2007, updated and translated using chatGPT in 2025. The free picture provided by pixabay.

---

Právě dnes je ten nejlepší den...

… říkám si každé ráno. Ale přece jen, dnešek je trochu jiný, řekněme zlomový.

Naporcuj si mamuta – to je první myšlenka, která mě napadá, když vybírám název pro svůj nový blog. Je to pro mě velká událost. Kdybych použil známý výrok „malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo“, cítil bych to přesně opačně. Je to velký krok pro mě a malý (zatím:-)) pro lidstvo.

Nadechuji se, jako před skokem do studené vody v rybníce, a publikuji. Odteď mohu rozdělit čas na „před mamutem“ a „po mamutovi“. Čas, kdy jsem jen četl, a čas, kdy budu i psát.
Proč právě Naporcuj si mamuta? Čtu si poznámky ze školení od nejlepší (ne)cestovní a (ne)školící agentury, jakou znám. Jeden z tipů se jmenoval „naporcujte mamuta“. Jak se v myšlenkách nořím do významu tohoto spojení, najednou mi to docvakne: „Rozděl a panuj“ se mění na „naporcuj mamuta“.

Když mám před sebou velký úkol, leknu se a odložím ho. Obcházím ho. Snad zanikne, shnije, rozloží se a zmizí. Možná se to někdy i stane – ale mně se to ještě nikdy nestalo.
Ale když úkol rozdělím, naporcuji, rozložím na části – ty malé kousky mě už neděsí. Když je to naporcované, nebojím se a zvládnu to.

I psaní je velký úkol. Nevím proč, ale při slově „spisovatel“ si vždy představím alespoň Shakespeara. Leknu se a couvám. Ale touha – ta je zázrak. Toužím psát, ale couvám. Pár přátel mě k tomu stále nabádá.

A pak to přijde. Naporcuj si mamuta – naporcuj si psaní. Vždyť i to se dá rozdělit: plán, etapy, blogy, témata, články, myšlenky. A tak porcuji.

Skok – a je tu rok 2025. Po úvodním rozepsání jsem měl něco jako spisovatelský blog. Cítil jsem se vypsaný, jako bych už neměl světu co říct. Chtěl jsem psát, ale začal jsem šířit poselství. Chtěl jsem změnit svět k lepšímu. Něco jako „prd do vody“ – omlouvám se za výraz.

Cítil jsem se důležitě a odpovědně. Celkově pyšně. Zapomněl jsem na tu původní radost ze psaní, ze slov. Psaní má být zabav a ne úkol. Slova šla ze mě jako z chlupaté deky, jako bych se klouzal po medu. Ale vždycky jsem chtěl psát.

Kreativní psaní. Koupil jsem si jednu knížku, pak druhou. Nic. Tak zkusím kurz? Nebo raději ne.Teď jsem našel online kurz – a školitel říká, že něco jako spisovatelský blok neexistuje. Co prosím?! 

A pak mi to docvaklo.

Školitel říká:

„Nestraš se hledáním dokonalých slov nebo chytlavého motivu. Jen nepřestávej psát.“ 
„Neopravuj se, když píšeš. Později se k tomu vrať a vylepši to.“

•        Disciplína = Psaní.
•        Psaní = Myšlení. (Myšlení bolí – napadlo mě, když jsem ho poslouchal.)
•        Soustřeď se na psaní aspoň 10 minut denně bez přerušení.

Tak jsem se rozhodl. Začal jsem psát příběhy – v kurzu je spousta nápadů, jak začít. Některé z nich najdete na 365 Creative Writing Prompts. Některé z nich zveřejním i tady na blogu, stejně jako se vrátím ke starším textům – minimálně je přeložím (chatGPT), a když to budu tak cítit, i přepracuji.

Stačí jen Myslet – Psát – Mít disciplínu. A to všechno alespoň 10 minut denně bez přerušení.

---

Práve dnes je ten najlepší deň ...

… hovorím si každé ráno. Ale predsa, dnes je trochu iný, takpovediac zlomový.

Naporcuj si mamuta, napadá ma prvá myšlienka keď vyberám názov svojmu novému blogu. Je to pre mňa veľká udalosť. Ak by som použil známy výrok, “malý krok pre človeka, ale veľký krok pre ľudstvo“, tak sa cítim úplne naopak. Je to veľký krok pre mňa a malý (zatiaľ:-)) pre ľudstvo.

Nadychujem sa, ako pred skokom do studenej vody v priehrade, a publikujem. Odteraz môžem deliť čas na čas pred mamutom a čas po. Čas keď som len čítal a čas keď aj budem aj písať. Prečo práve Naporcuj si mamuta? Čítam si poznámky zo školenia od najlepšej (ne)cestovnej a (ne)školiacej agentúry akú poznám . Jeden tip sa volá naporcujte mamuta. Ako sa v myšlienkach ponáram do významu spojenia, zrazu mi to docvakne; Rozdeľuj a panuj sa premieňa na porcovanie mamuta.

Keď mám veľkú úlohu, zľaknem sa o odložím ju. Obídem. Snáď vyhnije, rozloží sa a zmizne. No snáď niekedy sa tak aj stane, že to zhnije, ale osobne ešte som to nezažil.
Ale keď ju rozdelím, naporcujem, rozoberiem na časti, tie mále kúsky ma už nestrašia. Keď sú naporcované už sa ich nebojím a zvládnem ju.

Aj písanie je veľká úloha, neviem prečo si predstavím pri slove spisovateľ vždy minimálne Shakespeara. Zľaknem sa a cúvam. Ale predsa túžba je zázrak. Túžim písať, ale cúvam. Pár priateľov ma k tomu neustále nabáda.

A potom to príde. Naporcuj si mamuta – naporcuj si písanie. Predsa aj to sa dá rozdeliť do plánu, etáp, blogov, tém, článkov, myšlienok. A tak porcujem.

Skok a je tu rok 2025. Po úvodnom rozpísaní som mal niečo ako spisovateľský blog. Cítil som sa vyprázdnený, ako by som už nemal „svetu“ čo povedať. Chcel som písať, ale začal som šíriť posolstvá. Chcel som zmeniť svet k lepšiemu. Niečo ako prd do vody – ospravedlňujem sa za slová. Cítil som za dôležitý a zodpovedný. Celkovo pyšný. Zabudol som na tú pôvodnú radosť z písania, zo slova. Písanie má byť zábava a nie úloha. Slová išli zo mňa ako z chlpatej deky, akoby som sa kĺzal po mede. Ale vždy som chcel písať.

Kreatívne písanie. Kúpil som si knižku, potom druhú. A nič. Tak skúsim kurz, alebo radšej nie. Teraz som si našiel kurz online a tak školiteľ hovorí, že nič také ako spisovateľský blok neexistuje. Čooo ... ? A potom mi to docvaklo.

Školiteľ hovorí:
„Nestrachuj sa o nájdenie perfektných slov, alebo chytľavého motívu. Len neprestávaj písať.“  
„Neopravuj sa, keď píšeš. Neskôr sa k tomu vráť a vylepši to.“

•        Disciplína = Písanie.
•        Písanie = Myslenie (Myslenie bolí – to som si pomyslel, keď som  ho počúval.)
•        Sústreď sa na písanie tak aspoň 10 minút neprerušeného času denne.

Tak som sa rozhodol. Začal som písať príbehy – v školení je mnoho námetov, ako začať príbeh. Niektoré z nich je možné nájsť na 365 Creative Writing Prompts. Niektoré z nich uverejním aj na tomto blogu, rovnako ako sa vrátim starším textom, ktoré minimálne preložím (chatGPT), a keď to budem tak cítiť, i prepracujem.

Stačí len Myslieť – Písať – Mať disciplínu. A to všetko najmenej 10 minút denne, bez prerušenia.